Obsidiánový motýl, Anita Blakeová - lovkyně upírů 9
 |
V životě Anity Blakeové se vyskytuje hodně netvorů. Někteří z nich jsou lidé. Mezi ně patří i muž jménem Edward, nájemný lovec se specializací na nadpřirozeno. Ten ji požádá, aby mu pomohla vystopovat největší zlo, s jakým se kdy potkala. Cosi, co vraždí, mrzačí a beze stopy mizí do noci. Cosi, čemu se Anita bude muset postavit naprosto sama…
Čekala jsem, že uvnitř najdu všechno možné – skvrny od krve, známky boje, nebo třeba i klíč k případu. Ovšem nečekala jsem, že najdu duši. Ale ve chvíli, kdy jsem do té ložnice v bílé a bledě zelené barvě vstoupila, věděla jsem, že tu je. Vznášela se u stropu, čekala. Nebyla to první duše, kterou jsem kdy vycítila. Na pohřbech je v tomhle směru vždycky o zábavu postaráno. Duše tam poletují mezi pozůstalými, jako by si nebyly jisté, co dělat, ale o tři dny později jsou obvykle pryč, odejdou tam, kam duše nejspíš odcházejí.
Vzhlížela jsem ke stropu a nic neviděla. Pokud mají duše nějaký tvar, neumím ho rozpoznat, ale vnímala jsem její přítomnost. Kdybych k ní vztáhla ruku, mohla jsem ve vzduchu načrtnout její obrys a určit, jak přibližně velká je. Ale byla to energie, duchovní síla, a i když zaujímala určitý prostor, netušila jsem, jestli ho zabírá ve stejném smyslu jako třeba já, postel nebo cokoli jiného.
„Jak dlouho jsou mrtví?“ zašeptala jsem, jako bych se bála, že pokud promluvím moc nahlas, tu duši vyděsím.
„Nejsou mrtví,“ odpověděl Ramirez.
Mrkla jsem a otočila se k němu. „Co tím myslíte, že nejsou mrtví?“
„Bromwellovy jste viděla v nemocnici. Oba jsou stále naživu.“
Zadívala jsem se do těch jeho vážných očí. Úsměv mu zmizel. Otočila jsem se zpátky k tomu čekajícímu kdovíčemu. „Někdo tu zemřel,“ řekla jsem.
„Tady nikdo rozřezán nebyl,“ řekl Ramirez. „A to je podle policejního oddělení v Santa Fe způsob, který k zabíjení pachatel používá. Podívejte se na koberec. Není tu takové množství krve, které by odpovídalo rozřezání člověka.“
Série Anita Blakeová – lovkyně upírů na Fantasyi:
Pohlédla jsem na světle zelený koberec. Nemýlil se. Jako by se do toho koberce vsákl černý sirup, ale moc krve to nebylo, jen tu a tam skvrnka. Odpovídalo to stažení dvou dospělých z kůže, ale pokud tu někoho roztrhali na kusy, mělo by tu být víc krve, mnohem víc. V pokoji čpěl slabý žluklý zápach, jako by tu někomu během mučení nebo po smrti povolily svěrače. To nebylo zdaleka neobvyklé. Smrt je poslední intimní událost, která se nám stane.
Potřásla jsem hlavou a zapřemýšlela, co říct. Být to doma, s Dolphem a Zerbrowskim a ostatními známými z policie St. Louis, pak bych prostě oznámila, že vidím duši. Ale Ramireze jsem neznala a většina policistů se bojí čehokoli, co jen trochu zavání tajemnem. Říct, či neříct, toť otázka. Pak nás ale vyrušily hlasy, které se k nám donesly od předních dveří.
Mužské hlasy, dusot blížících se kroků. Rukou jsem sklouzla ke zbrani, když jsem uslyšela: „Ramirezi, kde k čertu jste?“
Byl to poručík Marks. Pustila jsem pistoli a rozhodla se, že o té duši, co se za mnou vznáší, policii neřeknu. Marks se mě i bez toho už bál dost.
Vstoupil dovnitř, za zády mu dusala malá skupina policistů v uniformě. Asi očekával potíže. V očích měl krutost i radost, že mě vidí. „Vypadněte od mých důkazů, Blakeová. Vy tu nemáte co dělat.“
Vykročil k němu Edward, usmíval se, snažil se ho upokojit. „Dobře, poručíku. Kdo ten rozkaz vydal?“
„Můj velitel.“ Otočil se k poldům za sebou. „Vyveďte ji z domu.“
Zvedla jsem ruce nad hlavu a vykročila ke dveřím dřív, než se stačil kdokoli z nich pohnout. „Půjdu, žádný problém. Nemusí to jít po zlém.“ To už jsem míjela Markse.
„Tohle není po zlém, Blakeová,“ zasyčel mi do tváře. „Ještě jednou se ke mně přiblížíte a ukážu vám, jak to vypadá, když se na to jde po zlém.“
Zastavila jsem se mezi dveřmi a oplatila mu pohled. Odvrátil oči, jejichž modř ztmavla vztekem. Dveře zas tolik široké nebyly, takže jsme v nich stáli téměř na dotek. „Neudělala jsem nic špatného, Marksi.“
Promluvil potichu, ale jasně: „Nenecháš čarodějnici žít.“
Napadla mě spousta způsobů, jak na to zareagovat. Po většině z nich by mě odtud ta banda policajtů doslova vykopala. To jsem nechtěla, ale toužila jsem, aby si to Marks vyžral. Ach, ta nutnost volby.
Stoupla jsem si na špičky a dala mu pořádnou pusu. Zavrávoral a odstrčil se ode mě tak silně, že padl po zádech do pokoje. Mě tím jen přiměl ustoupit dál do chodby. Halu naplnil mužný smích. Marks ležel na zakrváceném koberci a na lících mu naskočily rudé skvrny.
„Válíte se v důkazním materiálu, Marksi,“ poznamenala jsem.
„Vypadněte odtud. Hned!“
Poslala jsem mu polibek a odkráčela chodbou plnou křenících se poldů. Jeden z nich mi nabídl, že ho můžu taky kdykoli políbit. Odpověděla jsem mu, že on by to nezvládl, a odešla jsem předními dveřmi ven. Slyšela jsem za sebou řehot, posměšky a vtipy povětšinou na Marksovu adresu. Asi ho tu moc v lásce neměli. Jak to, že mě to nepřekvapuje?
Edward zůstal uvnitř jen o chvíli déle, možná se snažil vše urovnat, jak by to udělal starý dobrý Ted. Ale nakonec vyšel z domu, potřásl si rukou s několika policisty, usmíval se a přikyvoval. Úsměv zmizel, jakmile se od nich odvrátil, protože teď jsem byla jeho jediným divákem já.
Odemkl auto a nastoupili jsme. Jakmile nás skryla blátem pokrytá okna, řekl: „Marks tě vykopl z vyšetřování. Nevím, jak to udělal, ale povedlo se mu to.“
„Možná chodí on a náčelník do stejného kostela,“ řekla jsem. Zabořila jsem se do sedadla, jak mi to jen pás dovolil.
Edward se na mě podíval a nastartoval motor. „Nevypadáš naštvaně.“
Pokrčila jsem rameny. „Marks není první totální kretén, kterého jsem potkala, a není ani poslední.“
„Kde je ta tvoje slavná výbušnost?“
„Možná jsem z ní vyrostla,“ opáčila jsem.
Potřásl hlavou. „Co jsi to viděla v rohu toho pokoje? Na něco ses dívala.“
„Viděla jsem duši,“ odpověděla jsem.
Napůl si sundal brýle, takže jsem mu viděla do dětsky modrých očí. „Duši.“
Přikývla jsem. „Což znamená, že v tom domě někdo zemřel. A to během posledních tří dnů.“
„Proč tří?“ zeptal se.
„Protože to je doba, po kterou tu duše po smrti setrvávají. Potom jdou do nebe nebo do pekla nebo kdovíkam. Po třech dnech zůstávají jen duchové, ale ne duše.“
„Ale Bromwellovi jsou naživu. Sama jsi je viděla.“
„Co jejich syn?“
„Pohřešuje se.“
„Díky, že ses o tu informaci podělil.“ Chtěla jsem se na něj naštvat za to, jak si se mnou hraje, ale prostě jsem na to neměla dost energie. Jakkoli mi byl Marks ukradený, trochu se mě to dotklo. Jsem křesťanka, ale ani bych nespočítala, kolik dobrých křesťanů mi nadávalo do čarodějnic nebo i hůř. Už mě to neštvalo, jen unavovalo.
„Pokud jsou rodiče naživu, pak ten chlapec pravděpodobně ne,“ řekla jsem.
Edward zatočil na silnici, propletl se mezi spoustou označených i neoznačených policejních aut. „Ale všechny ostatní oběti byly rozřezány. V domě jsme nenašli žádné kusy těl. Pokud je chlapec mrtvý, pak musel pachatel změnit postup. A my přitom ještě nepřišli ani na ten původní.“
„Změna v postupu dá policii možná impulz, který potřebují,“ odvětila jsem.
„To si fakt myslíš?“
„Ne,“ povzdechla jsem si. „Věřím tomu, že Bromwellovic kluk je mrtvý. A ať už jeho rodiče stáhlo a zohavilo cokoli, vzalo to s sebou jeho tělo, ale nerozřezalo ho to. Ten kluk určitě neskončil roztrhaný na kusy, jinak by tu bylo mnohem víc krve. Byl zabit způsobem, po kterém nevykrvácel.“
„Jsi si jistá, že je mrtvý?“
„Tam vevnitř se vznášela duše, Edwarde. Někdo tu umřel, a pokud v domě žili jen tři lidé a dva z nich jsou mimo… Spočítej si to.“ Dívala jsem se oknem ven, ale nic jsem neviděla. Před očima jsem měla tu mladou opálenou tvář, která se na mě smála z fotografií.
„Deduktivní uvažování. Žasnu.“
„Jo. Já a Sherlock Holmes.“
- překlad: Zuzana Ľalíková, Olga Prokešová
