Zápalné oběti, Anita Blakeová 7
 |
Laurell K. Hamiltonová: Zápalné oběti
Zápalné oběti je sedmý díl série Laurell K. Hamiltonové
o nekromantce a zákonné popravčí upírů Anitě Blakeové. Ta nikam
nechodí beze zbraně a řídí se krédem: „Otázky jsou skvělé, ale jenom
pokud znáte odpovědi. Když se na něco zeptáte a odpověď vás zaskočí,
vypadáte jako pitomci.“
V průběhu tohoto dílu Anita slíbí účast na vyšetřování útoků
pyrokinetického žháře na zákonů dbalou upíří populaci St. Louis a
současně se cítí odpovědná za řešení potíží, které způsobila mezi
místními lykantropy. Situaci navíc dramaticky komplikuje návštěva
upířího koncilu, který přijel vyřešit neobvyklou situaci jejího milence
Jean-Claudea. Ten totiž není ochoten zaujmout místo, které se uvolnilo
poté, co Anita zabila jednoho z členů koncilu.
Stejně jako předchozí díly je i tento plný nečekaných zvratů.
Upíři i vlkodlaci jsou v knize vylíčeni stejně barvitě jako lidé,
takže můžeme společně s Anitou uvažovat, kdo je tu vlastně ten
nejhorší netvor.
Má druhá pohotovost během ani ne dvou hodin. Dnešek si vážně budu
pamatovat. Dobrá zpráva aspoň je, že ani jednou nejsem zraněná já.
Špatná zpráva ale je, že se to může snadno změnit. Alfa nealfa, Zane je
kožoměnec. A ti dokážou vzepřít středně velkého slona. Ale nebudu
s ním soutěžit v páce. Nejenže bych nejspíš prohrála, ještě by mi
vykloubil ruku a pak ji sežral. Většina lykantropů se snaží, aby je
ostatní považovali za lidi. Nebyla jsem si jistá, jestli Zanea trápí
takové podružné detaily.
Přesto jsem Zanea nechtěla zabít, pokud nebudu muset. Ale ne ze soucitu. Bylo
to kvůli pocitu, že by mě mohl donutit, abych to udělala na veřejnosti.
A já nechtěla jít do vězení. Skutečnost, že mi trest dělá větší
starosti než čin samotný, něco vypovídá o mé mravní úrovni. Někdy si
říkám, že se ze mě stává sociopat. Jindy si říkám, že už jím
jsem.
V pistoli mám pořád náboje se stříbrným pláštěm. Stříbro působí
na lidi i na většinu nadpřirozených bytostí. Proč je pořád střídat
s normální municí, která zabíjí lidi a jenom málokterou stvůru. Je ale
pravda, že před pár měsíci jsem potkala elfa, který mě málem zabil. Na
elfy stříbro nepůsobí, obyčejné olovo však ano. Proto mám v přihrádce
na rukavice pořád zásobník normálních kulek. Vyndala jsem ze zásobníku
se stříbrem první dvě střely a nahradila je olověnými. To znamená, že
mám dvě kulky, abych Zanea zastrašila, než ho budu muset zabít. Takže aby
bylo jasno. Pokud po mně půjde i poté, co do něj napumpuju dvě Glaserovy
bezpečnostní střely, což strašně bolí, i když se vám způsobená
zranění zahojí, nebudu už první stříbrnou kulkou mířit tak, abych ho
jen poranila.
Až když jsem procházela dveřmi, došlo mi, že neznám Nathanielovo
příjmení. A Stephenovo jméno mi nepomůže. Do háje.
Čekárna byla nacpaná. Ženy se řvoucími nemluvňaty, honící se děti,
které jako by k nikomu nepatřily, nějaký muž se zakrváceným hadrem na
ruce a lidé bez viditelných poranění tupě hledící do prázdna. Stephen
nebyl nikde v dohledu.
Ozval se křik a zvuk rozbitého skla. Pak o zem zařinčel nějaký kov. Na
opačné straně chodby vyběhla z místnosti sestra. „Honem sežeň další
ochranku!“ Sestra za recepcí začala mačkat knoflíky na telefonu.
Říkejte tomu intuice, ale vsadila bych se, že vím, kde jsou Stephen i Zane.
Letmo jsem ukázala průkazku sestře. „Patřím k Místnímu oddělení pro
supernaturální trestné činy. Můžu vám nějak pomoci?“
Sestra mě popadla za ruku. „Vy jste policistka?“
„Jo, dělám pro policii.“ Pokud možno kličkovat. Jako civilistka
pracující pro policejní jednotku se naučíte, jak na to.
„Díkybohu.“ Táhla mě k těm zvukům.
Vytrhla jsem jí ruku a vytáhla pistoli. Odjistit, namířit ke stropu a jsem
připravená vyrazit. S běžnou municí bych na strop nemířila, rozhodně ne
s nemocnicí plnou pacientů nad hlavou, ale Glaserovy bezpečnostní střely
se nejmenují bezpečnostní nadarmo.
Vzadu to vypadalo jako na všech ostatních pohotovostech, které jsem
navštívila. Na kovových kolejničkách visely závěsy, takže tu bylo
možné udělat spoustu malých individuálních ordinací. Pár závěsů bylo
zatažených, ale pacienti seděli na postelích, hleděli mezi závěsy a
sledovali, co se děje. Místnost uprostřed rozdělovala stěna, takže toho
moc neviděli.
Zpoza zdi vyletěl muž v zeleném chirurgickém oděvu. Rozplácl se
o protější stěnu, těžce po ní sklouzl a zůstal nehybně ležet.
Sestra, která mě doprovázela, se k němu rozběhla a já ji nechala. To, co
je tam vzadu a odhazuje doktory jako hračky, není práce pro zdravotníky. To
je práce pro mě. Na zemi ležely další dvě postavy v chirurgických
pláštích. Muž a žena. Byla při vědomí a měla vytřeštěné oči.
Zápěstí měla zlomené v úhlu 45 stupňů. Všimla si mojí průkazky
připnuté na saku. „Je to lykantrop. Dejte si pozor.“
„Já vím, co je zač,“ ujistila jsem ji. Maličko jsem sklonila zbraň.
Protočila panenky, ale nebylo to bolestí. „Nerozstřílejte mi JIPku.“
„Vynasnažím se,“ přikývla jsem a pokračovala dál.
Do chodbičky vystoupil Zane. Ještě nikdy jsem Zanea neviděla, ale kdo jiný
by to mohl být? Někoho nesl v náručí. Nejdřív jsem myslela, že ženu,
protože postava měla dlouhé lesklé vlasy, ale odhalená záda a ramena byly
příliš svalnaté. Mužské. To musí být Nathaniel. Bez problémů se vešel
vyššímu muži do náruče.
Zane byl vysoký asi metr osmdesát, vytáhlý a hubený. Na bledém hrudníku
měl jenom koženou vestu. Vlasy měl bílé jako bavlna, po stranách
ostříhané nakrátko a nahoře na hlavě dlouhé a natužené do špiček.
Otevřel pusu a zavrčel na mě. Tesáky nahoře i dole měl jako ohromná
kočka. No nazdar.
Namířila jsem na něj a vydechovala, dokud jsem nebyla klidná a nehybná.
Mířila jsem na rameno nad Nathanielovým bezvládným tělem. Na tuhle
vzdálenost nemůžu minout.
„Řeknu ti to jenom jednou, Zane. Polož ho na zem.“
„Je můj, můj!“ Vydal se dlouhými kroky chodbou a já vystřelila.
Kulka ho napůl otočila a srazila na kolena. Zasažené rameno přestalo
fungovat a Nathaniel mu vyklouzl z náručí. Zane se zvedl na nohy a menšího
muže si strčil pod zdravou paži jako panenku. Tkáň na jeho rameni se
začala zacelovat. Měnila se před očima jako zrychlený film
rozkvétajícího květu.
Zane se mohl pokusit kolem mě proklouznout a využít svou rychlost, ale
neudělal to. Pomalu ke mně kráčel, jako by nevěřil, že to můžu udělat.
Měl tomu věřit.
Druhá olověná kulka ho zasáhla přímo do hrudníku. Z jeho světlé kůže
vytryskla krev. Dopadl na záda s páteří ohnutou jako luk, jak se snažil
nadechnout s dírou velkou jako pěst uprostřed prsou. Vykročila jsem
k němu. Neutíkala jsem. Nikam jsem nespěchala.
Obešla jsem ho širokým obloukem mimo dosah jeho paží a zastavila se kousek
za ním a maličko stranou. Rameno, které jsem předtím zasáhla, bylo stále
bezvládné a druhou ruku měl uvězněnou pod Nathanielovým tělem. Zane na
mě zíral vytřeštěnýma očima a lapal po dechu.
„Stříbro, Zane. Ostatní kulky jsou stříbrné. Napálím ti to do hlavy a
rozmáznu tvůj zrůdný mozek po téhle pěkně čisťounké podlaze.“
Nakonec se mu podařilo vydechnout: „Nedělej to.“ Ústa mu naplnila krev a
pak začala téct po bradě.
Zamířila jsem mu do tváře, asi tak na úrovni obočí. Kdybych zmáčkla
spoušť, bylo by po něm. Prohlížela jsem si muže, kterého jsem nikdy
předtím neviděla. Vypadal mladě, rozhodně mu nebylo ani třicet. Naplnila
mě nesmírná prázdnota. Bylo to jako stát uprostřed bílého šumu. Vůbec
nic jsem necítila. Nechtěla jsem ho zabít, ale bylo mi fuk, jestli to
udělám. Nezáleželo mi na tom. Záleželo na tom jenom jemu. Dovolila jsem,
aby mi tohle vědomí bylo vidět v očích. Že mi ani za mák nesejde na tom,
jak to s ním dopadne. Ukázala jsem mu to, protože je kožoměnec a pochopí,
co mu tím dávám najevo. Většina lidí by tomu nerozuměla. Aspoň ne těch
normálních.
Řekla jsem: „Necháš Nathaniela na pokoji. Až přijede policie, uděláš
přesně, co ti řeknou. Nebudeš jim odporovat ani se s nimi prát. Jinak tě
zabiju. Rozuměl jsi mi, Zane?“
„Ano,“ odpověděl a z úst se mu v silném proudu vyhrnula další krev.
Rozbrečel se. Po zakrvácené tváři mu tekly slzy.
Brečí? Grázlové by přece neměli plakat.
„Jsem moc rád, že jsi přijela,“ řekl. „Snažil jsem se o ně
postarat, ale nedokázal jsem to. Pokoušel jsem se být jako Gabriel, ale
neumím být jako on.“ Rameno se mu zahojilo natolik, že si byl schopný
zakrýt oči, abych neviděla, že pláče. Hlas měl ale přidušený slzami a
krví.
„Jsem tak rád, že jsi za námi přišla, Anito. Jsem moc rád, že už
nejsme sami.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Odmítnout uprostřed místnosti plné
nehybných těl, že je povedu, mi nepřipadalo jako dobrý nápad. Když jeho
nabídku odmítnu, může zase začít zlobit a já ho budu muset zabít.
Najednou jsem si uvědomila, že ho vůbec nechci zabít. Vnímala jsem to
fyzicky skoro jako šok. Můžou za to slzy? Možná. Ale je v tom i něco
víc. Šlo o to, že jsem zabila jejich alfa samce, jejich ochránce a vůbec
jsem nepomyslela na to, co bude s ostatními leopardodlaky. Ani mě nenapadlo,
že neexistuje žádný Gabrielův zástupce. Že není nikdo, kdo by zaujal
jeho místo. Já rozhodně jejich alfa být nemůžu. Mně jednou za měsíc
chlupy nerostou. Ale jestli to Zaneovi zabrání, aby roztrhal další doktory,
můžu na to na chvíli přistoupit.
Když přijeli policajti, Zaneovy rány už se zahojily. Tiskl se
k Nathanielovu bezvědomému tělu a pořád dokola mumlal: „Ona nás
ochrání. Ona nás ochrání. Ona nás ochrání.“ Řekla bych, že ta
„ona“ jsem měla být já, ale nějak mi to pořád nedocházelo.
- přeložil: Pavel Toman
