Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, z technických důvodů bude pražská Fantasya uzavřena až do odvolání. Omlouváme se a děkujeme za pochopení.

Spalující nenávist (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Legendy alfů 2

Markus Heitz: Spalující nenávist

Jsou nepřátelé trpaslíků a ovládají nejtemnější magii. Ale ani moc alfů není bezmezná. Dobyvačná tažení vedou k nelítostné válce, která pustoší zemi. Alfové Sinthoras a Caphalor se již vidí téměř u cíle svých temných plánů. Armáda trollů, barbarů a alfů si krok za krokem podrobuje Skrytou zemi, vlast trpaslíků. Země nenáviděných elfů jsou na dosah. Mezi spojenci se však brzy vytrácí soudržnost a chtivost vítězí nad poslušností. K tomu hrozí další pohroma, objevuje se nepřítel, o němž si všichni mysleli, že je už dávno mrtvý. Nejlepší válečníci bojují ve Skryté zemi a vlast je ponechána téměř bez ochrany. Brzy alfům nejde o vítězství nebo porážku – ale o pouhé přežití jejich národa…

Za rozednění vyšplhala Morana na špičku věže, zadívala se na východ a pozorovala, jak se mění barva nížiny. Čím výše stoupá slunce, tím víc přechází z tmavě žluté ve zlatou.

Abyste věděli, že jsme tady!

Sáhla do kapsy a vytáhla píšťalku velkou jako dětská hlavička. Vyrobila si ji z hlavy maličkého óarca. Byla to jedna z jejích prvních prací a věřila, že jí přináší štěstí a přízeň severního větru.

Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU ZE SPALUJÍCÍ NENÁVISTI

Morana přiložila ústa k dvojitému otvoru a foukla dovnitř.

Probudila tím k životu hlas mrtvého větru – zvuk, při němž ostatním zamrzala v žilách krev. Zněl jako pronikavý rámus bouře, narážející do ostrých útesů. Do něj se mísil hluboký tón, který zněl ostatním stvůrám velice nepříjemně a byl těsně za hranicí vjemů, které dokázali smysly zvládnout. Bzučivé, písklavé tóny dvojité píšťalky zbavovaly ostatní na dlouhou dobu schopnosti jasně myslet a přiváděly posluchače do stavu, který měl blízko k účinkům omamných jedů.

Morana obměňovala pronikavě znějící zvuky tím, že střídavě zakrývala prsty hned jednu, hned druhou dírku v malé lebce, a cítila, jak se její mozek oddává kmitajícím tónům. Rozostřil se jí zrak. Znala válečníky, kteří se před bojem uváděli tímto způsobem do stavu nejvyššího napětí, zuřivosti a vzrušení.

Po nějaké době s koncertem konečně skončila.

Tak, měšťané a elfové: poslala jsem vám vítr smrti. Nic vás nezachrání. Odložila píšťalku, pohled se jí vyjasnil.

Pohlédla na řeku, u níž se rozkládala osada elfů, vzadu se k obloze tyčilo několik gigantických stromů a před nimi vypátrala další města.

Oni nevybudovali žádná opevnění. V krajině stojí jenom několik mizerných strážních věží určených zřejmě k tomu, aby vyhlásily poplach, kdyby někde začalo hořet. Morana nedokázala pochopit, že má takové štěstí. Ta nížina nám během několika momentů padne do klína. Nost?rojové budou mít radost, až proti našim smrtelným nepřátelům povedou první rychlý, tvrdý úder.

Heitz: Spravedlivý hněv

Přečtěte si i ukázku z prvního dílu Legend alfů – Spravedlivého hně­vu

Morana se rozhodla opustit v průběhu příští noci Kamenici a proniknout do Zlaté nížiny. Možná se jí dokonce podaří elfy zmást, nehodlala se však osobně setkat s žádným z nich. Chtěla se tam pouze porozhlédnout, vkročit nohou na nepřátelské území a vyhlásit, že si ho její národ právem nárokuje.

Ještě jednou přelétla pohledem po obzoru – a zarazila se. Co je to?

Daleko vzadu, až úplně na horizontu, spatřila okraje obrovské jámy, otevírající se v zemi. Nedokázala odhadnout její přesné rozměry, malý lesík jí zčásti zakrýval pohled. To není žádný důl. Tento objev bude muset propátrat důkladněji. Skoro měla dojem, že ji tam láká tiché, důvěrně známé volání.

Obratně slezla ze střechy a po fasádě přelezla k oknu do svého pokoje. Přes den místnost raději vůbec neopustí, černé oči by vzbudily příliš velkou pozornost a nechtěla ohrozit své maskování. Navíc ji čeká plno práce, než sepíše poznatky z uplynulé noci.

Kamenice neměla před alfkou žádná tajemství, přesně zaregistrovala každičkou slabinu v obraně města. Podle jejího názoru bude na dobytí malého městečka stačit oddíl dvaceti jezdců. Barbaři se jednou ráno probudí a se zděšením se budou dívat na praporce nost?rojů, povlávající na cimbuří pevnosti.

Morana skočila do pokoje. Maličký, ale příjemný dáreček k dobytí Zlaté nížiny. Když pevnost trochu upravíme, můžeme ji přeměnit v naši baštu, která nám poslouží jako předsunutá stráž proti lidským armádám.

Plavně přistála vedle stolu – a stanula před postarším elfem, listujícím v jejích poznámkách!

Měl na sobě lehký hnědý kožený oděv a tmavě zelené kalhoty, nohavice byly zastrčené do vysokých bot. Šedé vlasy si vzadu svázal do klubíčka. Vzhlédl k ní a pronesl několik slov, jimž nerozuměla. V obličeji měl zpočátku přátelský výraz, který se však později začal vytrácet a nahradila ho nejistota. Všiml si jejích černých očí.

Morana postřehla, že má u pasu dýku, vedle pootevřených dveří byl o stěnu opřený dlouhý luk a toulec plný šípů. Byl na lovu. „Zdravím tě,“ pronesla jazykem barbarů a předstírala uvolněnost, aby v něm nevzbudila podezření – pokud se tak dosud nestalo.

Heitz Markus: Ulldart - Doba Temnoty 4 - Před zraky Tzulana
Heitz Markus: Trpaslící

Z pera Markuse Heitze pochází i série:

Ulldart – Doba Temnoty:

Trpaslíci:

„Sitalia budiž s tebou,“ opáčil elf podezřívavě. „Promiň, že jsem jenom tak vešel dovnitř. Ale hostinský se chlubil tím, že se v Rudém kalichu ubytovala jedna elfka, takže jsem se divil, proč jsi neudělala pár kroků navíc a neubytovala ses u příbuzných.“ Ukázal k východu. „Nestálo by tě to moc času a ubytování by bylo mnohem lepší.“ Sklonil hlavu, pravá ruka spočívala na popsaných listech. „Hostinský tvrdil, že pocházíš z jihu. Je to tak?“

Morana poznala podle způsobu, jak se na ni dívá, že je ve střehu. Nevěděla, kolik toho elfové o jejím lidu ještě znají, ale předpokládala, že nějaké legendy o alfech mezi nimi stále kolují. Je starý, což značí, že o nich ví. Hraje si se mnou?

„Ano, já jsem posel, kterého vyslala naše královna Emifinia, abych vás tu na severu vyhledala,“ zalhala. „Jmenuju se Morana.“

Elf se uklonil. „Já jsem Fatunasíl. Bydlím u řeky nedaleko odsud. Rád tě tam doprovodím. Předpokládám, že chceš hovořit s naší kněžnou.“

„Bylo by mi ctí. Moje královna by chtěla ukončit dlouhé odloučení od příbuzných a ukázat se jim. Jsme v nouzi.“ Morana považovala za šťastné vnuknutí apelovat na soucit. Jestli se jí ho podaří ukolébat, přestane být tak podezřívavý.“

„Co se přihodilo?“ Fatunasíl se nehnul, jednu ruku měl nadále položenou na jejích poznámkách, jako by chtěl skrz kůži vstřebat jejich obsah.

„Nesklidili jsme žádnou úrodu a od obilí barbarů se toho nedá moc čekat.“ Pokusila se o úsměv. „Vy máte určitě chutnější.“

„O tom tě můžu ujistit.“ Fatunasíl poklepal na stránky s poznámkami. „Tak zvláštní písmo jsem ještě nikdy neviděl, u žádného z elfských národů v našem okolí. A tvoje oči jsou černé. Proč?“

„To je zvláštnost. Může za to voda.“ Morana cítila, že jí elf nevěří ani slovo, ale že ji hodlá dále zkoušet.

„Ta melodie, kterou jsem právě slyšel… tos byla ty?“

„Ano. Vítala jsem jí slunce. To je zvyk našeho národa.“

„Aha.“ Fatunasíl ještě víc zvážněl. „Udělila jsi dceři hostinského hodně podivné požehnání. Prosil tě o Sitaliinu pomoc, ale pečeť na jejím čele není pečetí naší bohyně.“ Stáhl obočí. „Máš pro to nějaké vysvětlení?“

Morana nehlučně prošla místností a zavřela dveře. „Ano, že městu vypršel čas,“ zašeptala. „Zdejší obyvatelé nám dají své kosti, aby z nich naši umělci vytvořili vznešená díla, jejich krev poslouží jako barva pro nádherné obrazy, ze šlach se stanou struny hudebních nástrojů, kůže použijeme jako malířská plátna nebo jimi potáhneme bubny. Ta malá ale všechno přežije, protože já jsem jí darovala život.“ Nevesele se usmála. „Sitaliino požehnání by jí nic nepřineslo.“

Fatunasíl něco vykřikl jazykem elfů, vytasil dýku a mrštil ji po ní.

Morana s útokem počítala, zalovila rukou v toulci se šípy a hrst jich po elfovi hodila.

Elf zvedl ruce, aby si chránil obličej. Šípy sice neletěly tak prudce, aby jejich hroty vnikly do těla a způsobily smrtelná zranění, stačily však, aby mu přivodily drobná zranění na předloktí, krku i hlavě.

Morana využila okamžiku, kdy elfa útokem zmátla, vytasila krátký meč a neprodleně zaútočila.

Fatunasíl se sklonil, aby se ráně vyhnul, utržil od ní prudký kopanec do břicha a hned poté ho alfka sekla přes celá záda. Tenká kožená košile nepředstavovala žádnou ochranu, kůže pod ní se rozevřela a alfka na okamžik spatřila bílé, svítící obratle protivníkovy páteře, než je zalila rudá krev. Elf zaječel bolestí.

Udusila jeho hlas ranou mečem do zátylku. Fatunasíl zaúpěl a složil se jí k nohám. Morana ho otočila na záda, podřepla vedle něj a přiložila mu špičku meče ke krku. Se zadostiučiněním se dívala na krev, rozlévající se na zemi napravo a nalevo od elfa. Musela ho zasáhnout do žíly. „Kolik vás je?“

Fatunasíl polkl a obdařil ji několika elfskými slovy, podle toho, jak zněla, se muselo jednat o kletby. „Já vím, kdo jsi,“ vydralo se mu v bolestech z úst. „Sitalia tě k nám poslala, abychom se vrátili na správnou cestu. Příliš dlouho jsme nežili tak, jak má náš lid žít.“

„Ne. Nás vyslali Nesmrtelní, abychom vás všechny vyhladili,“ odvětila Morana. „Co to je za díru, kterou je odsud z věže dobře vidět, daleko na východě vaší říše?“

Elf od ní odvrátil zrak, otočil hlavu stranou.

Alfka věděla, že jí Fatunasíl o elfech ze Zlaté nížiny nic neprozradí. „Blahopřeji ti,“ pronesla temně. „Jsi pravděpodobně první elf, který v Tark Draanu umře rukou alfa. Postarám se, aby tvoje jméno nevymizelo z paměti. Tvá smrt má jméno Morana.“ Zarazila elfovi čepel meče o prst hlouběji do krku a pak jí s trhnutím zajela nahoru a dovnitř do hlavy. Fatunasíl se ani nehnul.

Jak umírají tvoji soukmenovci? Upřeně mu hleděla do očí, pozorně sledovala, jak se duhovky nejdříve stáhly, až byly menší než žabí potěr, pak se zakalily a nabraly skelný výraz. Nakonec se znovu zvětšily a vypudily modř ze zorniček, jako by chtěly udělat místo duši, aby mohla opustit tělo.

To bych chtěla vidět mnohem častěji! Zvedla se a zadívala se na mrtvého. Co si odsud vezmu na památku?

Mohla by mu useknout hlavu a naložit ji do medu, ale protože nevěděla, jaká dobrodružství na ni ještě budou v Tark Draanu čekat, bylo by více než odvážné tahat s sebou v sedlové brašně hlavu nějakého elfa. Vlasy nejsou záludné.

Rychlé seknutí krátkým mečem a klubko šedivých vlasů spadlo do krvavé louže na hrubých prknech podlahy

„Ano, to je dobrá památka,“ řekla si tiše, zvedla vlasy zmáčené rudou krví a položila je na slunce, aby uschly.

Jako by se nic nestalo, posadila se pak Morana ke stolu a přenášela svá pozorování na papír.

  • překlad: Zdeněk Sladovník
26. července 2012, Markus Heitz

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Legendy alfů 2 - Spalující nenávist

Legendy alfů 2 - Spalující nenávist
299 Kč 209 Kč