Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, přepravní společnosti i Česká pošta bojují s návaly balíků, takže Vám doporučujeme udělat objednávku na našem eshopu nejpozději do neděle 15.12.2019, aby knihy měly šanci dorazit do Vánoc. Samozřejmě budeme vyřizovat i pozdější objednávky, ale už hrozí riziko fatálního zpoždění. Osobní odběry fungují na všech našich prodejnách až do 23.12.

Spravedlivý hněv, Legendy alfů 1

Heitz: Spravedlivý hněv

Markus Heitz: Legendy alfů 1 – Spravedlivý hněv

Touto knihou se Markus Heitz vrací do světa trpaslíků. Jen jaksi na té „nesprávné“ straně. Ale to nic příběhu neubírá na čtivosti a napínavosti. Určitě ne náhodou Spravedlivý hněv hned po vydání v Německu okupoval nejvyšší příčky žebříčků bestsellerů. Všichni čtenáři a čtenářky Trpaslíků znají alfy jako temné, neúprosné bojovníky. Nyní se o těchto tajuplných bytostech konečně dovíme něco víc: Dsôn Faïmon, říše alfů, plánuje tažení proti dávným nepřátelům elfům. Alfové Sinthoras a Caphalor mají získat přízeň mocného démona, aby ještě více posílili údernost jejich vojska. Oba válečníci se však od sebe nemohou více lišit: zatímco Caphalor by nejraději pouze bránil hranice říše, ctižádostivý Sinhoras touží po něčem větším. Ovládá ho přání konečně si podrobit celou Skrytou zemi… Po milionovém úspěchu trpaslíků nastává nová epocha – věk alfů.

Helòhfor otevřel kufr a vyndal z něho nějaký nástroj. Jeho korpus tvořila páteř, obratle byly navzájem spojeny stříbrnými prvky. K nástroji byly připevněny ventily, částečně propojené tenkými drátky. Do jednotlivých kostí byly navrtané různě veliké otvory. Alf vytáhl z kufru další součástky, kovové, skleněné i z různých kostí. Tiše si něco pobrukoval, přičemž zasunoval součástky do předvrtaných otvorů. Nakonec nalil trochu nahnědlé tekutiny do baňaté nádoby, kterou přišrouboval ke konci páteře.
Sinthoras pozorně sledoval každičký Helòhforův pohyb, proto mu neuniklo, jak přesně do sebe jednotlivé součástky přístroje zapadají. Žádný alf, o nějaké jiné bytosti ani nemluvě, nedokázal hrát na tento nástroj bez dlouhého studia a nácviku u zkušeného mistra. Říkalo se, že používaná kapalina je výtažkem mozkové tekutiny mnoha mrtvých a že v ní jsou uchovány všechny jejich sny a myšlenky. Vibracemi vyluzovaných tónů se uvolnila moc, kterou tekutina v sobě skrývala, a ta pak působila na posluchačův rozum.
„Otevřete se inspirativní síle mrtvých a smrti samotné, Sinthorasi. Samusin nechť chrání vaši duši,“ zašeptal Helòhfor a přiložil ke rtům náustek. Bříška prstů jemně spočinula na klapkách.
Helòhfor do nástroje jemně zadul a místností se rázem rozezněl pronikavý tón. Kapalina zaklokotala, nejprve váhavě, poté stále prudčeji, jako kdyby přicházela do varu. Sinthoras postřehl, že z ní stoupá pára, která ve skleněných prvcích přístroje ihned začala vířit. Zdálo se, že Helòhfor svou hrou vdechuje do přístroje hned několik vzdušných proudů najednou a vytváří tak vysoké, zcela disharmonické tóny.
Sinthorasovi se zježily chloupky na rukách i v zátylku, někde vzadu za očima ucítil pronikavou bolest, která ho v mžiku oslepila. Lapal po dechu a vzdoroval bolestem. Najednou se tóny změnily a vytvořily překrásnou melodii.
V hlavě se mu zrodila vlna energie, která projela celým tělem. Alf spatřil, jak mu prsty zalilo namodralé světlo. Východní vítr ho nesměle hladil po obličeji a vdechl mu inspiraci, kterou potřeboval a na kterou tak čekal.
Sinthoras jen přihlížel, jak jeho ruka namáčí štětec v barvě, jak štětiny vlhnou a jak ruka vede štětec přesně na místo, které se jí jeví jako nejvhodnější. Vedla ho božská inspirace, jeho duše a východní vítr se podřídily nadpozemským tónům.
Jemná špička hrubého, chlupatého štětce pomalu klouzala po plátně a zanechávala na temném podkladu rovnou, tmavě žlutou linku, která se neustále ztenčovala. Sinthoras slyšel škrábavý zvuk, s nímž se zbytek barvy přenášel na podklad.
Barva se podobala směsi roztaveného olejnatého zlata s nádechem černého tionia. Kovově se třpytila, a přesto se v této neobvyklé, tmavě žluté barvě skrýval život. Zkapalněný život, jenž z ní výhružně vyzařoval.
Štětinky prudkým pohybem sklouzly doprava a pak se trhaně obrátily zpět. Čára se přitom stávala stále tenčí a trhanější. Nedokonalé!
Jenže Sinthoras věděl, co jeho dílu ještě chybí.
Před očima se mu rýsovala představa, jak bude obraz vypadat, až bude hotový, a v duchu už slyšel, jak ostatní vyslovují jeho jméno. Jak ho říkají plni závisti, plni obdivu a uznání.
Hrot štětce se přenesl k nádobce s barvou, vklouzl dovnitř a vyklouzl ven. Ulpěl na něm neskutečně maličký zbyteček jedinečné barvy.
Je jí moc málo! Stav dokonalé harmonie, v němž se Sinthoras nacházel, utrpěl trhlinu, zející ránu, z níž vyprchávalo a unikalo umělecké vnuknutí. „Raleeho!“ pronikavý výkřik dolétl až k pootevřeným dveřím.
Sinthoras se nestačil divit. Jeho duše se vydala za hlasem, jako kdyby ji ze sebe vypudil, zatímco tělo nehybně setrvávalo u malířského stojanu.
Volání prolétlo chodbou, na jejíchž stěnách z tvrdého dřeva visely obrazy plné ponuré krásy, a poté proniklo i uměleckými rytinami na dřevě dvoukřídlého portálu, na němž byl zvěčněn výjev z nějaké bitvy.
Dále Sinthoras nedohlédl.
Někdo prudce rozrazil pravé křídlo portálu. Urostlá, mladá lidská žena v přiléhavých tmavě šedých šatech se jím rychle protáhla a spěchala k místnosti, v níž alf zpravidla maloval.
Jeho duše ji následovala, bez ustání kolem ní kroužila.
Podle lidských měřítek byla nepřirozeně krásná, proto nemusela nosit závoj. Dokonce i alfové museli uznale protáhnout ústa a připustit, že by se mohla měřit i s jejich největšími kráskami. V modrých očích však měla slzy a černé vlasy za ní povlávaly jako smuteční závoj. Kolem krku měla kožený otrocký řemínek s třemi droboučkými stříbrnými přezkami, který jí tak těsně svazoval hrdlo, že se jen s námahou dokázala nadechnout. Jíst a pít stejně směla pouze na alfův pokyn.
Raleeha dorazila k pootevřeným dveřím, jimiž vnikalo do chodby světlo a za nimiž pobýval její poručník. Zabušila na ně a čekala, kdy dostane povolení vstoupit do místnosti. Kdyby tak učinila bez vyzvání, znamenalo by to její smrt. To jí vštípil sám Sinthoras. Raleežina předchůdkyně zaplatila za podobné bezmyšlenkovité jednání životem, a to mu sloužila už celý jeden díl nekonečna. Sinthoras lidem zásadně nic neodpouštěl.
Alf fascinovaně zjistil, že pohled, který se mu s Helòhforovým vydatným přispěním naskytl, mu o ženě prozradil mnohem víc než obvykle. Tón, kterým ji přivolal, ženu varoval a ona věděla, že je s něčím nespokojen. To ji stejným dílem jak zarmoutilo, tak i zneklidnilo.
Hudba v místnosti utichla. Helòhfor přestal hrát, neboť vycítil, že něco neprobíhá tak, jak by se pánu domu líbilo.
Sinthorasova duše se nějakým zvláštním způsobem protáhla dveřmi a vměstnala se zpátky do alfova těla. Duše ukončila putování, aniž by své dílo dokončil. Její vinou!
„Pojď sem,“ přikázal ženě jemným hlasem, aby ji ukolébal v předstíraném bezpečí. Nedá najevo, jak ho rozzuřila. Zatím ještě ne.
Raleeha rozechvěle otevřela dveře, sklopila zrak k zemi a vstoupila dovnitř. Nesměla se ho dotknout pohledem. Ne, pokud jí to sám nedovolí.
„Můj pane, jak vám můžu být po vůli?“
„Raleeho, říkal jsem ti, že mi máš oznámit, kdyby zásoba pirogandské žluti začínala docházet,“ pronesl mírně a pásl se na ženině narůstajícím strachu. Raleehou otřásl ledový chlad. Dopustila se chyby a on na ni byl příliš hodný! Musela předpokládat, že je její osud zpečetěn.
Roztřeseně přivřela oči. „Zabijte mne rychle, veliteli,“ požádala ho a kousla se do spodního rtu, aby potlačila vzlykání. „Doufám, že mě Lotorovi předkové laskavě přijmou mezi sebe.“
„Pirogandská žluť, Raleeho.“ Sinthorase neopouštěl opojný pocit. Přestože se jeho duše přestala vznášet, hlava to zatím odmítala brát na vědomí. Cítil ženin strach, vycházela z něj omamná, nasládlá vůně.
„Bylo to mé opomenutí, veliteli.“ Vrhla se před ním k zemi. „Zdálo se mi, že nádobka je ještě z jedné třetiny plná. Oči mě zmátly, můj pane.“
Sinthoras k ní přistoupil blíž. Nikdo nikdy neslyšel, když se k němu blížil některý z alfů, pokud si to dotyčný sám nepřál. Byla to jedna z mnoha jejich zázračných vlastností. Štíhlá, téměř vychrtlá ruka uchopila ženu pod bradou a zvedla jí hlavu vzhůru. „Podívej se na mne.“ Z donucení přelétla pohledem alfovu tvář. „Na kolena, Raleeho.“ Zvedl jí hlavu ještě výš, takže se mu musela dívat přímo do obličeje, černý kožený pásek kolem ženina krku jemně zavrzal.
Raleeha ztratila řeč. Uvědomovala si, že ji alfova krása nesmírně blaží, okouzlení dokonce na chviličku zahnalo i strach. To byl ostatně jeden z důvodů, proč se mu dobrovolně podřídila a slíbila poslušnost.
Alf na ni káravě pohlédl, černočerné oči na ní postřehly sebemenší maličkost. Nikdo nevlastnil krásnější lidskou otrokyni než on. Zabít ji by bylo velké plýtvání. Přesto musela dostat trest, který ji tvrdě zasáhne a donutí trpět. Tělesně i duševně.
„Víš, že tuto žlutou barvu je možné obstarat jen za velmi vysokou cenu a každému, kdo po ní touží, při tom hrozí značné nebezpečí. Chtěl jsem dnes dokončit obraz. Z tohoto důvodu jsem požádal Helòhfora, který se umí dotýkat duše, aby sem přišel, aby mne povznesl a umožnil mi stvořit dílo, jaké nikdo jiný nesvede.“ Stále ještě měl prsty přiložené k ženině bradě, jemně ji tlačil do kůže. „To však nebudu moci udělat. Kvůli tobě.“
„Byla to ode mne neodpustitelná nedbalost, veliteli,“ pronesla Raleeha chraplavým hlasem.
Slova, která žena právě pronesla, nebyla pouze předstíraná lítost. Sinthoras věděl, že je úplně zničená, má pocit, že zradila umění svého pána. Umožnil jí, aby krátce pohlédla na obraz.
Raleeha se roztřásla. „Takové nadpozemské umění – a kvůli mému opomenutí není dokončené!“ Polykala sliny, aby si zvlhčila hrdlo, zatímco jí po tváři stékala další slza. Slza studu, nikoliv strachu.
„Raleeho, vždycky jsem byl s tebou a s tvými službami spokojený,“ řekl Sinthoras s nádechem upřímného zklamání v hlase. „Před tebou jsem nikdy neměl žádnou otrokyni, která by dokázala uspokojit mé potřeby tak dokonale jako ty. To je důvod,“ úzké prsty ji pustily, „proč zůstaneš naživu.“
„Pane,“ vykřikla žena rozradostněně, přičemž pořádně nechápala, jak je možné, že se jí dostalo takového milosrdenství. Padla před ním na kolena, políbila lem alfových šatů a špičky bot. „Už nikdy nic neopomenu!“
Dotkl se jí na ramenou a Raleeha k němu vděčně vzhlédla. Potom se vyděsila, když v Sinthorasově pravé ruce spatřila tenkou dýku. Alfovi se její zděšení velice líbilo.
„Říkala jsi, že tě zmátly oči?“
„Ano, můj veliteli.“
„Potom potrestám jenom je, Raleeho, zbytek tvého těla na tom nenese vinu a bude mi i nadále prokazovat dobré služby.“ Levou rukou ji chytil za vlasy, pravou dvakrát bleskurychle bodnul dolů a zničil jí oční bulvy dříve, než stačila mrknout.
Mladá žena vykřikla, ale nesnažila se vytrhnout z alfova sevření. Poddala se trestu. Po tvářích jí stékala průzračná tekutina smíšená s krví, držela se kolejí, jimiž se předtím řinuly slzy.
Sinthoras se zhluboka nadechl a pocítil náznak zadostiučinění. Pustil bujné černé vlasy a otřel si o ně dýku, než ji zasunul zpět do pochvy. „Očekávám, že se brzy budeš pohybovat mým domem zcela bezpečně a stejně rychle, jako kdybys viděla,“ podotkl a uvolnil prostřední přezku řemínku na krku. „Běž ke Kaile a požádej ji, aby tě ošetřila. Pro dnešek budeš ušetřena dalších povinností. Uznáváš, že jsem k tobě milosrdný?“
„Ano, veliteli,“ pronesla s pláčem a přitiskla si ruce k vypíchnutým očím.

  • přeložil: Zdeněk Sladovník
24. června 2010, Markus Heitz

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Legendy alfů 1 - Spravedlivý hněv

Legendy alfů 1 - Spravedlivý hněv
299 Kč 209 Kč