Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, v nejbližších dnech bude ve výdejních místech tato provozní doba:
Matrix Ostrava: 3.-7.8. zavřeno – inventura
V tomto období nebudou odcházet objednávky
Děkujeme za pochopení a těšíme se na vaši návštěvu.

Říční znamení (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Mercedes Thompson 6

Briggs Patricia: Mercedes Thompson 6 - Říční znameni

Mercy Thompsonová vždy věděla, že je jiná, a nejen proto, že dokázala přinutit motor Volkswagenu poslouchat na slovo. Mercy je kožoměnec, což zdědila po dávno zesnulém otci. Ještě nikdy se nesetkala s nikým, kdo by byl jako ona. Tedy až doposud. V hlubinách řeky Columbia se k životu probudilo zlo – a někdo z lidu jejího otce by o něm mohl něco vědět. A pokud mají Mercy a její druh, alfa vlkodlak Adam, přežít, budou potřebovat pomoc…

Mířili jsme zpátky, když jsme našli tu loď. Cestou z kempu jsem to nevzala podél řeky, nýbrž po jednom z hřebenů, které lemovaly roklinu, abych se vyhnula domům a vinicím, a Adam sledoval moji stopu. Cestou zpět jsme ale běželi po břehu. Na obloze zářil srpek dorůstajícího měsíce a hvězdy se odrážely v černé vodě.

Na dálnici na oregonské straně bylo neustále rušno a dnešní noc nebyla výjimkou. Naše washingtonská strana byla mnohem tišší: řeka byla široká a hukot vozů tvořil vzdálenou symfonii, která podtrhovala zvuky noci. A jedním z nich bylo bouchání loďky do břehu.

Zastavila jsem se, protože tady bych loďku nečekala. Sotva jsem si jí všimla, ucítila jsem pach krve a hrůzy – pozůstatky bitky. Pohled na Adama mi prozradil, že to cítil taky. Mlčel, ale srst na páteři se mu naježila. Loďka byla schovaná pod hloučkem stromů a přilehlým křovím na břehu. Viděla jsem, že se k ní dostanu snadněji než Adam. Byl to jeden z malých rybářských člunů, ve kterém mohli rybařit dva až tři lidé. Byl dost malý na to, aby se na něm dalo veslovat, i když vzadu měl upevněný malý motor. Přes křoví jsem neviděla dovnitř, ale cítila jsem strach a slyšela mužský hlas.

„Ať mě nenajde. Ať mě nenajde.“ Pořád dokola a dokola, velmi tiše, skoro ani ne šeptem. Nedokázala jsem rozluštit, co přesně říká, dokud jsem se nedostala na dosah hodu kamenem, a to mám velmi dobrý sluch. Bouchání lodě, která se pohupovala na malých říčních vlnách, do kamení znělo hlasitěji než jeho slova.

Vycouvala jsem z podrostu a pohlédla Adamovi do očí. Bude těžké vysvětlit, proč jsem nahá, a věděla jsem, co křoví udělá s mojí kůží. Jenže Adamovi by proměna trvala mnohem déle a taky by byl nahý – a kdyby se to, čeho se muž v člunu bál, vrátilo, vlkodlak by byl naší nejlepší obranou.

Jiní lidé by asi automaticky nepředpokládali, že na to, co muže vyděsilo, bude zapotřebí nadpřirozené síly. V okolí nežili vlkodlaci, upíří byli spíše městští netvoři a nejbližší faeská rezervace ležela hodinu cesty na opačnou stranu od Tri-Cities – dobrých tři sta kilometrů odsud. Jenže mužova přetrvávající hrůza mě přesvědčila o tom, že nejsem paranoidní.

Proměnila jsem se v člověka. „Hej,“ zavolala jsem. „Vy v lodi. Jste v pořádku?“

Kupte si Říční znamení už dnes!

Mužův tón se nezměnil. Vůbec mě nezaregistroval.

„Myslím, že se k němu dostanu lépe od řeky,“ řekla jsem Adamovi. „Člun se pořád vznáší na hladině. A pokud je muž tak vážně zraněný, jak krev, kterou cítím, napovídá, bude lepší, když ho nepotáhneme křovím.“ Nejbližší kus holého břehu se nacházel asi o deset metrů dál. Slunce už dávno zapadlo a voda byla ledová. Zakopla jsem o velký kámen na dně a hlasitě sebou plácla do vody. A asi jsem vydala i nějaký zvuk – když to nečekám, dokáže ze mě mrazivá voda na hezky teplé kůži vyloudit vyjeknutí. Muž v člunu zaječel – a podle toho, jak chraptivě jeho hlas zněl, to nebylo dnes v noci poprvé.

„Jsem v pořádku,“ zavolala jsem, když jsem se zvedla na nohy. „Jste v bezpečí.“

Přestal křičet, ale nemyslím si, že by mi rozuměl. Někdy je strach prostě příliš velký – na přežití se soustředí tak velká část vašeho já, že na ostatním přestane záležet. Několikrát se to stalo i mně.

Kamení na dně bylo ostré, jakmile jsem ale byla po pás hluboko, moje váha už mě na ně tolik netlačila. Kdybych mířila po proudu místo proti němu, raději bych plavala. Adam pochodoval nešťastně sem a tam po břehu.

Stromy se nakláněly nad řekou a břeh pod nimi ustupoval. Při hledání cesty naplaveninami, které se spolu s člunem v malé zátočině nahromadily, jsem se musela přebrodit vodními rostlinami, kterých jsem si nevšimla, dokud jsem nebyla přímo mezi nimi.

Mám zatraceně dobré noční vidění, ale řeka představovala neprostupný černý závoj a vše pod hladinou zůstávalo skryto. Nesnášela jsem, když jsem nic neviděla. Kdo doopravdy věděl, co všechno v Columbii plave? Něco se mi otřelo o nohu s trochu větší silou než ostatní rostliny a já nechtěně vyjekla. Adam, kterého ukrývala hradba stromů, zakňoural.

Patricia Briggsová na Fantasyi:

„Promiň, promiň,“ řekla jsem mu. „Jsem v pořádku. Jenom jsem nohou zavadila o chuchvalec rostlin. Pod hladinou vůbec nic nevidím a kvůli tomu a taky kvůli strachu muže v člunu jsem vynervovaná. Promiň.“ Ta pitomá rostlina byla zpropadeně vytrvalá. Lepila se mi na lýtko, a jak jsem se blížila ke člunu, vzdorovala mým polovičatým snahám setřást ji. Tendence některých vodních rostlin omotat se kolem paží a nohou nic netušících plavců byly jednou z hlavních příčin utonutí. Ale připomněla jsem si, že stojím nohama na dně, takže to bylo jen otravné. Panika nebyla nutná.

Jakmile jsem se chytila člunu, okamžitě jsem na rostlinu zapomněla. Oči jsem měla těsně nad jeho okrajem, takže jsem si nemohla zraněného muže dobře prohlédnout.

„Už je to v pořádku,“ řekla jsem mu. „Dostaneme vás odsud.“

Zkusila jsem za člun zatáhnout, ale voda mi sahala až k hrudi a hrozilo, že mi proud podtrhne nohy. Když jsem napřela síly, nepohnul se člun, nýbrž já.

Ručkovala jsem k přídi. Když potáhnu člun tak, jak má plout, a ne bokem, mělo by to jít mnohem snadněji. A když to nepůjde, vlezu dovnitř a nastartuji motor – větve ale visely jen několik centimetrů nad bokem a já se nechtěla při lezení dovnitř poškrábat.

Něco jsem uslyšela a prudce zvedla hlavu.

Asi dvanáct metrů od člunu vykoukly z vody čtyři hlavičky. Vydry.

Bezva, prostě bezva. Tohle jsem ještě potřebovala.

„Vydry,“ řekla jsem Adamovi a zuby mi začaly v chladné vodě jektat. „Jestli začnu ječet, přišly si pro mě vydry.“

Zavrčel, tiše a hrozivě, a hlavičky zmizely. Nebylo to tak uklidňující, jak mělo. Ale na žádné části těla pod vodou jsem necítila ostré zuby, aspoň prozatím. Jediné, co se po mně sápalo, byl ten zpropadený vodní plevel, který se mi omotal pevně kolem kotníku.

Mám přítelkyni, která jednou plavala s mořskými vydrami u kalifornského pobřeží. Tvrdila, že to byla neuvěřitelná zkušenost. Prý se s tamními potápěči kamarádily, hrály si s nimi a byly roztomilé. Hrály si dost drsně – potápěči si museli často vyměňovat silné neoprénové potápěčské obleky, protože vydry mají ostré zuby a drápy – ale většině potápěčů to za to stálo.

Říční vydry jsou menší a roztomilejší než mořští příbuzní. A mají velmi příjemnou povahu jezevce s kocovinou. Nedělalo by mi to velké starosti – taky mám ostré zuby, když chci. Zrovna teď jsme ale byli v jejich prostředí, ne v mém.

Redakce Fantasye doporučuje podobné série:

Neviděla jsem je. A co bylo horší, necítila jsem je ani neslyšela. Mohla jsem počkat na útok, nebo co nejrychleji vypadnout z řeky.

Chytila jsem se pevně přídě a podařilo se mi člunem trochu pohnout. Ještě tak metr a půl, dva metry a dostanu ji do míst, kde ji říční proud odtlačí, kam budu chtít.

Muž v člunu se začal zmítat. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že jenom nepanikaří – vrhl se k motoru. Jakmile se nocí rozlehl jeho řev, vší silou jsem se člunu chytila a cítila jsem, jak se moje nohy zvedly ze dna.

Člun vyrazil vpřed, plevel okolo mého kotníku se bolestivě stáhl a na okamžik jsem měla pocit, jako kdyby… ale žádná vodní rostlina není tak pevná. Člun mě vytrhl z jejího sevření a plul skoro pět metrů po proudu, než se mi podařilo vtáhnout dovnitř. Muž se zatím znovu zhroutil a ruka mu sklouzla z páky kormidla, kterou jsem rychle chytila.

Sedla jsem si a nasměrovala člun ke břehu, kde sem a tam přecházel Adam.

Muž mě popadl za paži a já skoro převrátila člun, než jsem se zapřela proti jeho váze. Kdybych měla boty, nohy by mi podklouzly po mokrém dřevě a spadla bych na něj.

„Musím pryč,“ řekl. Pleť měl stejně snědou jako já – když jsem si ho prohlédla zblízka, uvědomila jsem si, že je taky indián – a přesto vypadaly jeho rty bledé.

  • překlad: Kateřina Niklová
16. prosince 2011, Patricia Briggsová

Diskuze k článku

Online Viagra Canada Evenign
Evenign - 21. 02. 2018 16:15

Finasteride Ot Propecia Levitra Generico Acquisto Farmacia Buy Cytotec Misoprostol Online generic cialis Birth Control Overnight Delivery Where Can I Buy Online Cheap Cialis

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Mercedes Thompson 6 - Říční znameni

Mercedes Thompson 6 - Říční znameni
Vložit do pytle na zboží  Koupit 339 Kč 237 Kč