Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, v nejbližších dnech budou naše výdejní místa fungovat následovně:
Arrakis Brno: Otevírací doba 09:00 - 17:00, výdej zboží u vstupu do prodejny
Fantasya Praha: Dočasně zavřeno
Matrix Ostrava: Otevírací doba 09:00 - 17:00, výdej zboží u vstupu do prodejny
Děkujeme za pochopení a těšíme se na vaši návštěvu.

Plout na vlnách podivna, úryvek z románu

Powers - Plout na proudech podivna

Tim Powers: Plout na vlnách podivna

„Támhle jsou zapálené doutnáky, kapitáne,“ podotkl Miller. „Slunce vychází, takže počítám, že si je budeš brzy chtít zaplést do vousů.“
„Ne,“ odpověděl Černovous zamyšleně. „Myslím, že si je dneska nevezmu.“ Obrátil se k žebříku, pak se zarazil, a aniž se ohlédl, zamával přes rameno Millerovi a mužům nahrbeným u střílen. „Ééé… děkuji ti.“
Když se ocitl znovu na palubě, viděl, že se už skutečně rozbřesklo. Narůžovělá barva nebe na východě se rozlila v šedivý přísvit celé oblohy. Několik yardů nad pískem s pleskáním prolétla řada pelikánů a nějací dlouhonozí ptáci pilně rejdili sem a tam po pobřeží ostrova Ocracoke nějakých sto yardů před přídí na levoboku.
„Támhle je máme, kapitáne,“ řekl Richards ponuře.
Obě šalupy válečného námořnictva měly napjaté všechny plachty a štíhlé trupy se sunuly po klidné stříbrné vodě, ale kvůli mnoha mělčinám jen pomalu.
„Zajímalo by mě, jestli mají lodivoda, který tenhle průliv zná,“ nadhodil Richards.
Jedna ze šalup se prudce zastavila, až jí musel zadrnčet stěžeň; druhá o chvilku později také.
„Ne,“ prohlásil Černovous, „nemají.“ Doufám, že jsem to všechno nepodnikal zbytečně, pomyslel si mrzutě. Doufám, že tihle chlapi od válečného námořnictva nejsou neschopní hlupáci.
Viděl šplouchání, jak námořníci na válečných lodích pilně shazovali přítěž přes palubu. Pospěšte si, vy troubové, pomyslel si. Příliv opadá. A když nebudu znovu… vypěstován… do Vánoc, do kterých zbývá už jenom pět týdnů, ona mi unikne. Hurwood provede to své pitomé promanželské kouzlo a zničí ji.
Zalitoval, že se nedozvěděl – nebo si nedomyslel – dřív, že jeho sňatková magie už nebude s obyčejnými ženami fungovat. Už na začátku své čarodějnické kariéry objevil, že magie má ženské aspekty stejně jako mužské a že žádný muž sám nedokáže získat hlubší přístup do ženských oblastí. V minulosti se přes tuto překážku vždycky přenesl tím, že se posvátným svazkem propojil se ženou, a potom toho propojení, které z nich v podstatě učinilo rovnocenné partnery, využil k doplnění svých jinak jednostranných magických schopností. Jelikož nové manželky bývaly pohotově k mání, nestaral se příliš o jejich individuální osudy. Všechny zemřely nebo se zbláznily velmi brzy po svatbě, poté co je využil, a ta, která se stane vdovou dnes, je čtrnáctá.
Bylo jí teď šestnáct a stále byla krásná, když ji v květnu viděl naposledy. Do té doby ji velmi silně zatěžoval propojením, aby využil magických schopností její ženské mysli k udržení Bonnetta pod kontrolou – z nějakého důvodu byl Bonnett vnímavější vůči ženským aspektům magie – až její mysl nakonec zlomil. Nyní žila v blázinci ve Virginii, a když ji v květnu navštívil, aby se podíval, jestli mu ještě může být k nějakému užitku, křičela, utíkala před ním a potom rozbila okno a pokusila se zabít dlouhou střepinou skla. V následném zmatku zavolali kromě kněze i porodní bábu, protože pečovatelka, která ji při tom přistihla, si zpočátku myslela, že se žena snaží vyvolat potrat.
Dnes však Černovous neměl ani zdaleka stejné čarodějnické postavení jako průměrná žena. Nesmírně povýšil, když prolil svou krev v Erebu… a přínosem pro něj tedy mohl být jenom sňatek se ženou, která tam také prolila svou krev.
Pokud věděl, žije jenom jedna žena, která to učinila.
„Mohli bychom kolem nich proklouznout, dokud trčí na mělčině,“ poznamenal Richards opatrně. „Myslím, že kdybychom…“ Vzdychl. „Tak nic. Už se uvolnili.“
Černovous potlačil spokojený úšklebek a napnul zrak do dálky před sebe. „Opravdu.“
„Kristepane,“ řekl Richards chraptivě, „přesně takhle chytili přede dvěma měsíci Bonnetta – zaskočili ho v zátoce za ranního odlivu.“
Černovous se zamračil. „Máš pravdu,“ zabručel.
Richards se po něm ohlédl, očividně v naději, že král pirátů konečně pochopil rozsah nebezpečí, v kterém se nacházejí.
Ale Černovous jenom vzpomínal na to, co slyšel o Bonnettově dopadení. Ano, u Barona, pomyslel si zlostně, kromě toho, že se to odehrálo sto padesát mil jižně odsud, je to proklatě podobné.
Bonnett mi ukradl scénu porážky!
Nejenom že se vyvlékl z role, kterou jsem pro něj chystal, dost nenápadně na to, abych si toho nevšiml, dokud nebylo příliš pozdě a on se nechal zajmout, ale také si pamatoval dlouho plánovanou scénu porážky, kterou jsem chtěl dnes sehrát – znovu sehrát! – a přivlastnil si ji – uloupil ji! A oba kouzelníci, které jsem poslal, aby ho z toho ostrova vyzvedli, se vrátili bez něj, a navíc zranění… a tuto neděli přesně v poledne jsem ho přestal psychicky vnímat. Zjevně našel skulinku, kterou mi mohl uniknout – smyčku na konci katova provazu.
„Za chvilku budou na doslech,“ zakrákal Richards, obličej zalitý potem navzdory chladu, ve kterém se jeho dech srážel jako obláčky páry.
„Už jsou,“ řekl Černovous. Napřímil mohutná ramena, pomalými, odměřenými kroky přešel na příď a postavil se jednou nohou na lůžko čelenu. Nabral do plic vzduch a zahulákal na válečné šalupy: „Vy zatracení mizerové, co jste zač? Odkud jste připluli?“
Na palubě bližší šalupy nastal ruch a potom na vrchol stěžně s třepetáním vylétla britská vlajka. „Jak můžete vidět podle našich barev, nejsme piráti!“ ozvalo se zavolání v odpověď.
Téměř oficiálním tónem, jako by to byla předepsaná replika nějaké prastaré litanie, Černovous zavolal: „Pojďte sem na palubu, abych se mohl podívat, kdo jste.“
„Nemohu postrádat člun,“ zahulákal kapitán válečného námořnictva, „ale připluji k vám co nejdřív s celou šalupou!“
Černovous se usmál a zdálo se, že se uvolnil. Zakřičel nazpět: „Ať mou duši zatratí, jestli vám dám pardon nebo jej od vás přijmu!“
„Žádný nečekáme a žádný nebudeme dávat!“
Černovous se obrátil k Richardsovi. „Řekl bych, že je to jasné,“ poznamenal. „Vztyčte vlajku a přetněte kotevní lano – plujeme odsud.“
„Rozkaz, kapitáne,“ opáčil Richards. „Kořist necháme tady?“ dodal a ukázal na zajatou obchodní šalupu.
„Jistě, kořist mi vždycky byla lhostejná.“
Bližší válečné plavidlo obrátilo k severu, očividně proto, aby Černovousovi přehradilo cestu a zabránilo mu v útěku na východ, ale Černovousova šalupa Dobrodružství během chvilky uháněla s větrem v zádech na západ po hladké hladině Pamlico Soundu, rovně jako šíp mezi druhou válečnou šalupou a pobřežím ostrova Ocracoke k širému moři za průlivem. Všichni muži na palubě Dobrodružství kromě Černovouse zadržovali dech, neboť voda byla stěží hlubší než šest stop a odliv byl v plném proudu. Několik jich dokonce vydolovalo z váčku minci a hodilo ji přes bok – slunce ještě nevystoupilo nad masiv ostrova a mince dopadly bez odlesku do kouřově šedé vody.
Richards se díval na sever, na šalupu, ze které na ně předtím volali. Tiše se zasmál. „Už jsou zase na mělčině!“ zašeptal.
Černovous už toho měl dost. Vytáhl jednu ze svých pistolí a řekl: „Povolte plachty. Počkáme a napálíme do nich salvu.“
Richards se k němu prudce otočil. „Cože? Vždyť už jsme z toho skoro venku, můžeme uniknout, když…“
Černovous zvedl pistoli a šťouchl s ní Richardse do úst. „Spustit plachty a připravit pravoboční děla, zatraceně!“
„Rozkaz!“ téměř vzlykl Richards a otočil se, aby předal povel. Většina mužů překvapeně otevřela ústa, ale všichni viděli pistoli a měli v čerstvé paměti Handsův odchod do výslužby. Poslechli, Dobrodružství se splihle povlávajícími plachtami zpomalilo a vznášelo se na hladině na úrovni válečné šalupy.
„Palte z pravobočních děl!“ zahřměl Černovous a Dobrodružství se zakymácelo, jak děla spustila, zamořila ranní vzduch oblaky štiplavého dýmu a způsobila hlasité pozdvižení mezi vyplašenými mořskými ptáky.
Dým se odvalil k západu do průlivu a Černovous se zasmál, když uviděl válečné plavidlo, jak se bezmocně kolébá, takeláž rozstřílenou na cáry, z brlení změť třísek.
„Napneme teď plachty?“ zaprosil Richards a sledoval přitom pobřeží Ocracoke, jež se s odlivem pomalu plížilo k nim.
Černovous se tam díval také. „Ano,“ řekl po chvilce zamyšleně, neboť už bylo příliš pozdě.
Vítr, už předtím jen nárazový, utichl úplně, a přestože piráti napnuli každičký čtvereční yard plátna, jako když hladoví rybáři rozhazují sítě, Dobrodružství se jenom bezmocně pohupovalo na vodě.
Šalupa na severu se opět dostala na hlubší vodu, muži na její palubě vytáhli vesla a veslovali nyní k Dobrodružství.
S tím nejjemnějším trhnutím Dobrodružství najelo na dno.
„Honem nabijte děla na pravoboku!“ křičel Černovous. „Vy chlapi,“ dodal k hloučku pirátů, kteří zoufale házeli přes palubu sudy a smotky řetězů, „toho nechte, nedokážete ji odlehčit rychleji, než s odlivem klesá! Hleďte si pistolí a šavlí!“
Zbývající šalupa válečného námořnictva se vytrvale blížila. „Počkejte s palbou, než řeknu,“ nařídil Černovous.
„Správně,“ prohlásil Richards. Vytasil šavli a zvolna s ní s nataženou paží kroužil, aby se rozcvičil. Teď, když už nebyla naděje uniknout střetu, většina jeho úzkosti zmizela. Ušklíbl se na Černovouse. „Doufám, že to už nikdy nebudeš hnát tak natěsno.“
Obří pirát krátce stiskl Richardsovi rameno. „Už nikdy tak těsně,“ řekl tiše. „To ti slibuji.“
Šalupa válečného námořnictva už byla jenom několik desítek yardů daleko a Černovous dokonce přes klepání vesel v průvlacích slyšel namáhavé hekání veslařů. Věděl, že kapitán válečné lodice jistě vybírá vhodný okamžik, kdy nechá vystřelit svá děla, a když scházela jen nepatrná chvilička do ideálně srovnané pozice, Černovous křikl: „Pal.“
Děla na pravoboku Dobrodružství opět zahřměla a zametla sekaným olovem palubu druhého plavidla jako kosa smrti. Sražená těla odlétla ve spršce třísek a krve jako nakopnuté odpadky a piráti zajásali – avšak Černovous stojící na čelenu Dobrodružství viděl, že mladý velící důstojník spěšně zahání všechny zbylé pohybu schopné námořníky do podpalubí.
„Teď granáty!“ zaječel Černovous dychtivě, jakmile poslední ze zdravých námořníků válečné lodě zmizel v průlezu.
Piráti se vesele pustili do zapalování zápalných šňůr vyčnívajících z prachem a broky naplněných láhví, a když prskající plamen dohořel blízko k hrdlu láhve, hodili tu věc přes vodu na palubu válečného plavidla. Zazněla staccatová série ran, jak láhve vybuchovaly, rozsévaly sekané olovo do všech směrů, trhaly mrtvoly na palubě a dorážely všechny námořníky, kteří byli příliš těžce zranění, než aby se dostali dolů.
„Až na tři nebo čtyři jsou všichni mrtví,“ zahulákal Černovous. „Nalodíme se k nim a rozsekáme je na kousky!“
Nalodění bylo snadné, protože proud snášel válečnou šalupu k nim a Černovous dokázal přeskočit mezeru, která lodě dělila. Jakmile dopadl na zpustošenou palubu, poklop průlezu odlétl a velitel válečné šalupy, podle uniformy poručík, vylezl na palubu. Černovous vycenil zuby v úsměvu tak vstřícném a uznalém, že se poručík ohlédl za sebe, aby zjistil, jakého starého přítele král pirátů zahlédl.
Ale za ním nebylo nic jiného než hlouček jeho mužů vylézajících po žebříku, osmnáct mužů – z původních pětatřiceti – kteří ještě dokázali unést meč nebo vystřelit z pistole. Piráti skákali a drápali se na palubu hned za svým náčelníkem a poručík a jeho muži měli sotva čas vytasit rapíry, než se piráti s bojovým řevem octli u nich.
Na prvních několik chvil se paluba změnila v chaotickou vřavu divokých výkřiků, řinčení, dupání a sekání, proloženou občasným třesknutím pistole. Piráti se těžkými šavlemi prosekávali řadou námořníků válečné lodě, aby se na ně mohli vzápětí vrhnout zezadu, a mnohým námořníkům se zlomil rapír, když se snažili vykrývat rázné švihy zbraní, jež působily téměř stejnou škodu při úderu naplocho jako při seku ostřím. Paluba byla brzy kluzká od krve, která tryskala z pahýlů rukou, rozpáraných břich a rozťatých hrdel, a vzduch, otřásající se řevem a řinčením zbraní, od čerstvé krve zkaženě páchl jako žhavé železo.
Jenže námořníci válečné lodě se celou dobu snažili spíš jen uhýbat těžkopádným máchnutím šavlí než jim nastavovat své křehké čepele. Po prvních několika krutých minutách už supící a zpocení piráti nevládli svými desetilibrovými kusy ocele tak rychle a silně a lehké čepele rapírů dokázaly svižně pronikat pomalými seky a probodávat hrdla, oči a prsa. Přestože zasažení piráti nebyli tak nápadně znetvořeni jako jejich oběti, padal jich teď stejný počet jako námořníků.
Černovouse zanesl vír boje ke stěžni, kde si navzájem kryl záda s jedním ze svých mužů, ale když hrot jednoho rapíru opsal oblouk kolem snášející se čepele šavle druhého piráta, mihl se vpřed, aby mu probodl srdce, a muž se okamžitě ochable zhroutil na palubu, Černovous od stěžně odskočil a vytáhl svou poslední pistoli.
Poručík námořnictva, stojící před ním, vytáhl jednu ze svých.
Oba výstřely zazněly téměř současně, ale zatímco Černovousova kulka minula cíl a poskakovala žabkami přes mělčiny, poručíkova kulka zasáhla obřího piráta do břicha.
Černovous se zapotácel, ale vzápětí zařval, skočil kupředu, sekl šavlí a ten úder zlomil poručíkovi čepel rapíru palec od jílce. Černovous šavli znovu pozvedl, aby poručíkovi rozsekl hlavu – ale za piráta přiskočil jiný muž z válečného námořnictva a s plným rozmachem přes hlavu, jako když zatlouká kůl, sekl Černovouse těžkou sekerovitou čepelí píky do levého ramene. Klíční kost slyšitelně praskla a síla úderu srazila piráta na jedno koleno. Ten zvedl hlavu, neuvěřitelně napjal mohutné nohy, vstal a zaklonil se právě ve chvíli, kdy se píka snesla k další ráně, která mu tak jen roztrhla čelo a tvář, místo aby mu rozdrtila lebku.
Černovous upustil prázdnou pistoli, ale ve zdravé ruce stále držel šavli. A tou sekl vodorovným obloukem, až pikenýrovi odlétla hlava od těla.
Další pistole trefila Černovouse přímo do hrudi, a jak zavrávoral a zaléval přitom krví palubu všude kolem sebe, hluboko do zad se mu zabodly dva rapíry. Otočil se tak rychle, že se v něm jeden z nich zlomil, a rozmachem šavle přerazil ruku muži, který zlomený meč držel. Zasáhly ho další dva výstřely a do boku ho hluboko sekla další čepel.
Konečně našel pevnou půdu pod nohama a napřímil se do plné výše – muži z válečného námořnictva ustrašeně ucouvli – potom se zpříma jako poražený strom skácel dopředu a zakrvácená paluba se otřásla, když na ni dopadl.
„Ježíšikriste,“ vydechl poručík, prudce dosedl na palubu, vyčerpáním ztuhlé ruce stále zaťaté kolem prázdné pistole a zlomeného meče.
Po chvíli jeden z jeho námořníků sebral Černovousovu šavli, poklekl u mrtvoly, zvedl těžkou čepel nad hlavu a zjevně se snažil odhadnout, kde pod spletí rozcuchaných černých vlasů má pirát krk. Vzápětí se rozhodl a sekl; čepel s chrupnutím projela páteří, zasekla se do paluby a Černovousova oddělená hlava se převalila, aby upřela oči do nebe se zkřiveným, avšak ironickým úsměvem.
Když v podvečer znovu přišel příliv, čtyři pochroumané šalupy proklouzly průlivem Ocracoke kolem ostrova Beacon na širé moře. Přeživší piráti byli drženi na palubě Dobrodružství pod ozbrojenou stráží a na čelenu šalupy válečného námořnictva visela Černovousova hlava. Z příšerné trofeje přestala kapat krev už před mnoha hodinami a většina se jí už dávno ve slané vodě rozptýlila tenkými pramínky, aby poskytla potravu drobným rybkám, avšak jeden chuchvalec zůstal soudržný a držel se přilepený na trupu šalupy těsně pod čarou ponoru.
Velmi jemně pulsoval.

– přeložil: Jiří Engliš

recenze 1

recenze 2

12. října 2007, Tim Powers

Diskuze k článku

Ad Plout na proudech podivna
rip - 13. 10. 2007 15:05

Na webu Laser-books je to hlášeno jako Proudy podivna, tak který titul je definitivní? Asi tenhle, když už tu visí návrh obálky, anebo ne?
RE: Ad Plout na proudech podivna
Jan Vaněk jr. - 13. 10. 2007 17:32

Nikolivěk, web Laseru byl nedávno (snad v úterý?) aktualizován, takže tam je táž obálka a titulní stránka i edičák používají "Plout na".

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).