Muž proti Stínu. Přichází Vláda soumraku a svět se chvěje v základech, Tom Lloyd: pentalogie Vláda soumraku
 |
Vláda soumraku je pětidílná sága temné fantasy. Přebal prvního dílu s názvem Pán bouří se zaklíná kouzelnými slůvky jako Západozemí George R. R. Martina a Malaz Stevena Eriksona. Jsou však Pán bouří, Posel soumraku, Vykradač hrobů, Otrhanec a Strážce soumraku stejně dobré knihy jako ty, ke kterým jsou přirovnávány?
Tom Lloyd se s hlavním hrdinou, Isakem, příliš nepáře. Jeho matka zemře při porodu, otec ho proto nenávidí a výchovy se ujme vysloužilý voják. Navíc je Isak bělooký, což znamená, že je vyšší, silnější, ale také mnohem impulsivnější než běžný smrtelník. Má prostě všechny předpoklady pro to, aby zmizel a požádal o službu v královské stráži. A že zaklepe na královskou bránu s rozzuřeným davem v zádech už je pouze třešnička na dortu.
Pán bouří je Lloydovou autorskou prvotinou. Postupně rozvíjí příběh podle klasické žánrové šablony: „Byl jednou jeden mladý muž, kterého nikdo neměl rád, ale jak se ukázalo, byl vyvoleným boha, a tak se stal králem. A pokud neumřel, kraluje moudře dodnes.“ Isak si pomalu zvyká na své nové role vládce Farlanu, vyvoleného boha Nartise a mocného mága. Na šachovnici plánů tkaných Stínem se stává figurou, která může zvrátit poměr sil, a bojuje o mocné artefakty – křišťálové lebky. Po jeho boku stojí přátelé, kteří pro něj neváhají položit život a přelstít smrt. Ale nepřátelské síly jsou vždy o krok napřed…
 |
Na počátku sice autor vrhne čtenáře do děje po hlavě, ale naštěstí se během prvních pár kapitol nebudou muset (znuděně) probírat tunami postav a zeměpisných názvů. Celý okolní svět je zredukován pouze na pár ulic a uzavřený královský palác a postav, které by stály za zmínku, se kolem Isaka také nemotá zrovna celý regiment.
Postupně se rozvíjí klasický „meč a magie“ fantasy příběh v ponurém balení. Lloyd si nelámal hlavu s přílišným vyhýbáním se klišé a stokrát použitých archetypů postav – nechybí udatný král, malý vyjukaný chlapec objevující své schopnosti, krásné dámy, mocné čarodějky, odporný a podlý hlavní záporák, bohové, vyšší cíle a ideály, kouzelný meč a brnění a především drak (který žije ve sklepení hradu). Na druhou stranu – v prvním díle je k nalezení i několik svěžích a poměrně neokoukaných (resp. ne tak příliš často používaných) prvků. Na stránkách se prohánějí děsiví minotauří válečníci a kouzelníci dokáží vytvořit pomocí své magie živlové bytosti – elementály, stejně jako další ničivé magické výtvory.
Tom Lloyd v pěti bodech
- Narodil se v roce 1979 ve Velké Británii. Vystudoval Politiku a mezinárodní vztahy na univerzitě v Southamptonu. V současné době žije v Oxfordu.
- Po univerzitě si našel práci v publicistice (Scribner List) a v této práci setrvává dodnes.
- Téměř do osmnácti let nejevil o psaní příliš zájem, viní z toho především své učitele.
- Inspirací mu byla v první fázi univerzita, následně pak i práce spjatá s literaturou. Psaní na částečný úvazek mu přineslo více času na sledování televize, a také možnost trošku sportovat jakožto příjemnou výplň mezi návštěvami hospody.
- Oženil se v raném věku, za což se omlouvá všem svým fanynkám. Jedním dechem však dodává, že si nemůže stěžovat a je spokojen.
Pán bouří se snaží být epicky rozmáchlý. Je vyprávěn er-formou a ústřední postavou všeho dění je bělooký Isak, od kterého se vypravěč v průběhu prvního dílu ságy téměř neodchýlí. Styl není příliš popisný – Lloyd dokáže vykreslit nejnutnější kulisy děje tak, aby měl čtenář jasnou představu o místě dění, ale nic víc. Kniha tak získává nádech temnoty a kouzlo nevyřčeného působí na pracující čtenářovu fantazii.
Nejpodstatnější složkou celého díla jsou ale postavy. Autor se pokouší (tu více, tu méně úspěšně) prokreslovat charaktery a jasně nastolovat dynamické vztahy mezi nimi. Důraz je kladen také na dialogy, které jsou druhým stavebním kamenem. A právě dialogy, které bývají často v podání začínajících autorů pořádný průšvih (kdo četl například Eragona, jistě mi dá zapravdu) zvládá Lloyd velice obstojně. Celá vztahová stránka Vlády soumraku tak působí vcelku uvěřitelně a není strnulá či stereotypní, což přidává na čtivosti.
 |
Být prvním dílem série je mnohdy nevděčný úkol. V případě Vlády soumraku je úděl „prvorozeného„ obzvláště komplikovaný – Pán bouří je totiž diametrálně odlišný od svých následovníků. Ale rozeberme si všechny změny postupně.
Změna prvá – překladatelka. Po Evě Motýlové převzala taktovku pro další čtyři díly Kateřina Niklová. Změna je naštěstí pouze stěží rozpoznatelná, i když několik drobných odlišností je možné najít.
Změna druhá – koncepce knihy. Počínaje druhým dílem přibylo na počátku každého dalšího dílu několikastránkové shrnutí předchozího děje. A na závěr dějové části také pasáž s prozaickým názvem Konec hry (Game Over), která je jakýmsi doslovem ke každé knize a zároveň úvodem k další části. Bohužel, ne vždy tento „doslov“ funguje tak, jak byl samotným autorem zřejmě zamýšlen. Na konci přibyl i seznam postav, který je ovšem tak stručný, až je vlastně téměř nepoužitelný; ale lepší než drátem do oka, to zase ano.
Změna třetí – zcela nové pojetí. Zbystřete, neboť pod číslem tři se skrývá opravdu převratná věc, která posouvá celou sérii o několik úrovní výše. Zdá se, že pod stromečkem Lloyd našel několik dílů Eriksona a byl z něj nadšen natolik, že se to výrazně promítlo i do jeho literární tvorby. Nastává tedy razantní odklon od fantasy s jedním hlavním hrdinou, postavy se začínají kupit (proto byl přidán i kdo-je-kdo seznam) a těžiště dění se přelévá postupně mezi všemi významnými protagonisty. Tato změna je výrazným oživením, neboť dává čtenáři možnost nahlédnout na situaci z více úhlů pohledu. Atmosféra houstne a temní, a celá série nabírá pořádné grády. Dokonce dojde k prvnímu nesmělému pokusu rozdělit doposud neodlučitelnou družinu „těch hodných“. Z původního konceptu prvního dílu nezůstal kámen na kameni.
 |
Pokud bychom tedy chtěli soudit celou sérii dle prvního dílu, došlo by k obrovské chybě, neboť Pán bouří byl jen pouhým intrem k mnohem propracovanější a čtenářsky vděčnější práci. Odklon od původního autorského záměru je naprosto zřejmý, a může razantně změnit postoj čtenářů k celé pětidílné sáze. Posel soumraku je uzavřený příběh, na který se v dalších dílech postavy odkazují pouze sporadicky (ale v kontextu celé série rozhodně ne nedůležitý); Vykradač hrobů, Otrhanec a Strážce soumraku jsou pak vzájemně provázány podstatně úžeji.
Srovnáváme s velikány
Inspirace dílem Stevena Eriksona je zcela zřejmá a od druhého dílu osciluje po mírné opisování až po velmi otevřené (až nekritické) plagiátorství. Paradoxně však tato přiznaná múza celé pentalogii prospěla a pozvedla výrazně její literární úroveň. Rozdíl mezi oběma autory je však naprosto zřejmý –v místech, kde Malazská kniha padlých provazuje, naznačuje a následně kompletuje, dokáže Lloyd sice solidně prokreslit charaktery a naznačit zajímavou zápletku, ale má značné problémy s dotažením příběhu do velkolepého finiše. Některé slibně rozehrané myšlenky tak zůstávají nedotaženy, nebo jsou podány kusovitě s vědomím, že „ si to čtenář nějak domyslí“. Ačkoliv se Vláda soumraku v některých pasážích svému vzoru přiblížila, neustále mu okukuje záda z velké dálky.
V případě Písně ledu a ohně George R. R. Martina není zcela jasné, proč nebo čím by si obě ságy měly být podobné. V obou případech se jedná o rozsáhlou fantasy ságu motající se kolem mocenských hrátek a válek, tím však styčné plochy končí. Martin s přehledem pokládá Lloyda na lopatky, ať se jedná o zpracování postav, bojových scenérií anebo plánování a provázanosti jednotlivých činů s jejich následky v budoucnosti.
 |
Vláda soumraku obsahuje několik podstatných logických chyb. Je zarážející, že chlapec, který neměl s magií žádné předchozí zkušenosti, se naučí kouzlit zcela intuitivně, bez pomoci ostatních; a navrch jako první kouzlo vyzkouší levitaci, při které si může snadno srazit vaz. Ale s tím se dá žít. Že samouk Isak dokáže užívat mocné magické artefakty, které zničí mozek i mocným mágům – budiž, je to vyvolený boha. S trochou přemlouvání se dá smířit i s faktem, že když unesete dívku z bohaté šlechtické rodiny z jiného státu a zcela veřejně ji vystavujete na očích celému světu v paláci vládce, nikdo se ani slůvkem nezmíní, že by mu ona dotyčná chyběla – vždyť byla přece zmrzačená.
Mnohem větší bolestí celé pentalogie je dojem, jako by autor při psaní jednotlivých částí série spoustu věcí neplánoval vůbec předem, a tak postupně „za pochodu“ přidává nová fakta – ve druhém díle se objeví mocné artefakty křišťálové lebky, které jsou nezničitelné a jejich moc nepřekonatelná. Ve třetím díle se najednou odnikud vynoří legenda o tom, že existuje zbraň mocnější než tyto artefakty, abychom se nakonec v pátém díle dozvěděli, že kdysi kdosi slyšel legendu o tom, že existuje zbraň, která je protizbraní a přebije všechny ostatní…
Slovo závěrem
Vláda soumraku rozhodně není špatné čtení. I přes mírně rozpačitý první díl je to krystalická zábava a akce a Lloyd ukazuje s každým dalším dílem svůj spisovatelský vývoj. Nebojí se svěžích nápadů a s mnohými otřepanými klišé se popral nadmíru obstojně. I přes pár chyb tuto pentalogii rozhodně nezatracujte. A pokud budete vše poměřovat pouze Eriksonem nebo Martinem, pak už si možná nepřečtete nic do konce života. Navíc v práci s postavami a stylu se svým vzorům dokázal autor dostatečně přiblížit a přesvědčit své čtenáře, že i on dokáže stvořit čtivé a chytlavé dílo. Překlad dodává ději další kapku „šťávy“ a podtrhuje temné ladění a pochmurnost celé série. Vláda soumraku je dobře odvedená práce, která v tvrdé konkurenci nemá šanci vyčnívat, ale může být velmi dobrou alternativou k fenoménům současné fantasy.
- Tom Lloyd: Vláda soumraku (Pán bouří, Posel soumraku, Vykradač hrobů, Otrhanec, Strážce soumraku)
- Fantom Print, 2008 – 2013
- překlad: Eva Motýlová (Pán bouří), Kateřina Niklová
- obálka: Jan Patrik Krásný (Pán bouří), Raymond Swanland
- 352 + 384 + 368 + 368 + 400 stran, 269 + 269 + 269 + 279 + 299 Kč (v e-shopu Fantasye i jako komplet jen za 970 Kč)
