Krystalický déšť, Tobias S. Buckell
 |
Uprchlíci z přelidněné Země zakotvili na krásné planetě, ale po
katastrofách, které mají něco společného s mimozemšťany, zapomněli
většinu své historie i poznatků o technice.
Ocitáme se tedy ve světě parních strojů a vzducholodí, kde na jedné
straně pohoří poklidně žijí různé rasy a národy, kdežto na druhé
straně hor se rozpíná obnovená starodávná dobyvačná říše Aztéků se
svými krutými bohy a lidskými oběťmi.
Příběh začíná na počátku války, kdy se Aztékové konečně dostali
přes pevnost chránící jediný schůdný horský průsmyk a desetitisícové
armády krvelačných bojovníků táhnou do nitra nepřipravené země. Shodou
okolností v tu samou dobu přistává na planetě jeden z pradávných,
který má vlastní plány v tomto chaosu. Od počátku mne na knize vyděsily
pokusy o dialekty z různých krajů země, které se (i podle knihy)
vyznačovaly především různým slovosledem. Tento bonbónek překladatelce
nezávidím, ale zhostila se ho se ctí. Po chvíli se s tímto podivným mixem
čtenář sžije a román se dá číst bez obtíží.
Postupně se v románu dozvídáme stále více a více o historii starého
konfliktu, o jeho stranách a záměrech přeživších účastníků války,
kteří stále žijí mezi lidmi. Autor by patrně rád navodil atmosféru
podobnou Duně, kde se čtenář postupně dozvídá podrobnosti a skládá si
obrázek o neznámé společnosti v cizím prostředí. Bohužel to nefunguje
a děj připomíná spíše sled „deus ex machina“, kde se náhle vynořují
ty správné osoby a vědomosti, které nevyhnutelně povedou ke šťastnému
konci. Čtenář již od počátků ví, co je zač hlavní hrdina, ale ten se
to, chudák, dozví až v polovině knihy.
Obdobně to funguje i s některými stranami dávného konfliktu, které
vyburcuje útok Aztéků. Nevíme, proč tak razantně změnily názory a co je
k tomu vedlo.
Nedozvíme se, jak vlastně vypadá planeta jako celek, jestli na ní žije
ještě někdo mimo zmíněných dvou zemí, nic o obnově aztécké civilizace
ani proč se všechny ostatní rasy a národy spojily. Román vypadá jako
druhý díl ze tří, kde není znám začátek ani konec a autor nám obojí
jen lehce naznačuje. Dočkáme se mnoha vysvětlení, ale zdaleka ne všech,
nutných pro pochopení situace.
Situace, kdy hlavní hrdina postrádá valnou část paměti, není nijak
novátorská. Podivné ovšem je, že si nikdo důrazněji neklade otázku,
odkud hrdina je, když vypadá jinak, mluví jinak, a dokonce ani nestárne.
Budiž, jsme v klidné zemi, kde se na podobné detaily nijak nehledí. Pokud
je však hrdina popisován jako „rodinný typ“ se silnou vazbou na syna, tak
bych po zajetí manželky a syna čekal razantnější akci než útěk do
hlavního města.
Škoda, že autor řádně nevyužil ani šanci na hlubší sondu do psychologie
hrdinova aztéckého společníka, který za sebou také nechal rodinu a
s tajným posláním se vydal z krvavé diktatury do volnomyšlenkářské
země se zcela jinými hodnotami.
Nemohu říci, že by mě kniha znechutila. Děj je zajímavý a rovněž
popisy mají něco do sebe. Jen se obávám, že některé autorovy záměry
nefungují tak, jak by si on sám přál.
Ve výsledku jde akční román, částečně i military, který se sice dobře
čte, ale nesplňuje očekávání. Škoda, skutečně mohlo vzniknout něco
velmi zajímavého. Takto bude mít čtenář patrně už po několika dnech
problém se vzpomínáním, o co vlastně v knize šlo.
- Tobias S. Buckell: Krystalický déšť
- vydal: Klub Julese Vernea, Praha 2008
- přeložila: Jana Rečková
- obálka: Jan Patrik Krásný
- 440 stran / 275 Kč
