Akce
Akce je ve druhé části Hostiny pro vrány pomálu a stará se o ni opět zejména Brienne Kráska, panna z Tarthu. Ta ostatně zdobí i obal knihy.
Ale akční scény nejsou hlavní předností této knihy – tou jsou, jak je u Martina dosti obvyklé, dějové zvraty. Postava je jednou nahoře, a vzápětí dole, už-už se zdá, že se její dílo daří a snaha nese plody, když se vše zvrtne tím nejméně očekávaným způsobem. A nazítří rovnou šibenice…

Obálka
Obálka má jednu velkou vadu: zobrazuje scénu z první části, nikoli z této druhé. A pak má ještě fůru malých chyb, ale za ty může více autor knihy nežli výtvarník. Martin se o zbroji Brienne vyjadřuje spíše vágně, ale i tak je jasné, že Brienne cestuje na jediné kobyle a občas ve zbroji. To může fungovat jen ve fantasy knihách a v pohádkách pro dospělé. Ve skutečnosti by na to potřebovala koně nejméně dva a jeden z nich by musel být destrier.

Spoiler
Čtenář předchozích knih Písně ledu a ohně i čtenář první části Hostiny zajisté ví nade vší pochybnost, že královna Cersei je pilná intrikánka. A co jiného by taková intrikánka měla dělat nežli spřádat svoje intriky, že? Nemohu tedy prozradit nic nového, když sdělím, že Cersei to i ve druhé části činí nadmíru horlivě. Její poslední intrika je nad jiné šťavnatá a má vše, co činí Martina Martinem: sex i násilí smíchané v tom správném poměru, s příměsí zrady, naděje zklamané, i dosud ne zcela ztracené, s nádechem zřejmé, tušené i zcela neznámé motivace jednajících postav. V tomto ohledu jde o dílo standardní Martinovy kvality, a tedy ve srovnání s běžnou fantasy produkcí vynikající.

Gradace
Martin ovládá svoje literární řemeslo dokonale a jeho knihy mají očekávanou dávku gradace. Pokud se taková kniha uměle rozpůlí, je celkem samozřejmé, že druhá část má větší spád nežli část první. To není autorova chyba ani zásluha, ba dokonce ani záměr. Je možné, že Martinova Píseň ledu a ohně – díky svojí povaze velice se blížící nekonečnému seriálu – je pro takové půlení knih vhodnější než jiná díla, ale stejně jím – tím půlením – nejsem kdovíjak nadšený.

Překlad
Mám neblahé tušení, jako bych rozpoznal překladatelčinu metodu. Podle mne fůru věcí nedokáže jazykově dešifrovat a jen si domýšlí z kontextu. Trefí se, pokud je kontext čitelný a jednoznačný. A jindy se netrefí a jen mlží.
Výsledek je například takový, že jeden a tentýž výraz je na různých místech překládán různě. Možná je to Pagiho oblíbený kongeniální překlad (který já rozhodně nemusím), a možná je to překlad nepřesný – ten nejhorší literární plevel, který já se snažím potírat.

Nesrovnalosti
Posuďte sami: v první části na str. 141 je „By what right do you presume to give me terms?“ přeloženo jako „Podle jakého práva se opovažuješ klást mně podmínky?“
Doslova, a navíc běžně česky, by bylo „Jakým právem“, ale to tu není podstatné. Jde o to „se opovažuješ“, a to je zde (náhodou?) správně.
Jenže ve druhé části na str. 326 je „He presumes too much“ přeloženo jako „Panuje příliš mnoho falešných dohadů“.
Zde překladatelka evidentně netuší, která bije, a místo Martinova textu tu českému čtenáři předkládá výtvor svojí nespoutané představivosti. Nikoli však překlad! Ten by zněl: „příliš mnoho si dovoluje“, případně „příliš se opovažuje“.

A znovu v první části na str. 141 je „you are no more than one of my father's household knights“ přeloženo jako „nejsi víc než jeden z rytířů mého otce“, zatímco ve druhé části na str. 327 je „a knight of your own household“ přeloženo jako „od jednoho rytíře z vaší domácnosti“.
Prozradím, že první pokus o překlad je velice, velice volný a ten druhý zcela mimo mísu. Kritickým slůvkem je zde „household“, naneštěstí pro překladatelku obdařeným dvojím významem. Pokud se jedná o služky, kuchařky a kojné, ty možná patří k domácnosti, ale rytíři, pážata a trubadúři mohou patřit jedině k družině feudálního pána.
„Household troops“ je slovníkový výraz, ale dobrá, „household knight“ vyžaduje jisté rešeršní úsilí. S trochou štěstí a píle se lze dohrabat až někam k huskarlům („house curls“) krále Harolda v době bitvy u Hastingsu.
Ona taková domácnost je záležitost statická, nepohyblivá, zatímco družina je po čertech pohyblivá. Mohu posloužit úryvkem z vyprávění ze života nejslavnějšího rytíře všech dob, Guillaume Marechala, kdy „household“ prchá. Považuji za nepochybné, že prchat může Marechalova družina, a nikoli domácnost.
Mohou-li se v české verzi Martinovy rytírny vyskytovat rytíři z domácnosti, neměl bych se asi divit, je-li původní anglický výraz „suit of plate“ (neboli „plátová zbroj“) na str. 54 překládán jako „jídelní souprava“.
Dobrá, nedivím se. Jenom mě, když tak tu českou verzi Hostiny čtu, děsí obava, kdo všechno se nakonec ukáže být z jaké domácnosti.

Co bylo dřív?
Tohle mohla být celkem banální záležitost. Nebýt ovšem toho originálního českého překladu. Na str. 52 máme: „jednomu z jezdců utekl kůň, a když muž sesedl, aby si ulevil, vlci zvíře zabili.“
Jak poutavé! A přitom podle toho nudného Martina ten jezdec nejprve sesedl, a teprve pak si nechal utéci koně. Ti vlci nakonec, na těch se shodnou. Co redaktorka? Četla, četla?

Válečné lodě
Na rozdíl od jazyků národů mořeplavců, mezi které nepochybně patří angličtina, čeština postrádá bohatost výrazů, jimiž lze odlišit i nejjemnější nuance konstrukce lodí, v nichž se plaví odvážní mořeplavci i opatrní suchozemci.
Ve druhé části Hostiny hrají důležitou roli dva typy plavidel a stojí za zmínku, že překladatelka pro oba používá názvy obecné. Zbytečně obecné, soudím.
Samwell se na svém putování (např. na str. 359) musí mít na pozoru před loděmi ostrovanů. Martin je nazývá „longship“, k čemuž slovník nabízí význam „veslice Vikingů“. Překladatelka se omezuje na výraz „veslice“.
I královští na východním pobřeží se cítí ohroženi loďstvem ostrovanů a staví proti němu svoje vlastní plavidla, Martin je nazývá „dromond“ a překladatelka „koráb“. Vlastnosti lodí dobře ladí s vlastnostmi jejich provozovatelů.
Prostá a jednoduchá „longship“ s posádkou svobodných válečníků, kteří všichni sedí na stejných prostých lavicích a veslují, když loď pluje, všichni zabírají, když je třeba loď vyvléci na břeh, všichni bojují, utká-li se jejich loď s nepřítelem, a všichni plení po vítězném boji.
A proti nim „dromond“ jako typická přeorganizovaná válečná loď suchozemských krys. U vesel veslaři, většinou otroci či trestanci, v lanoví lodníci, na věži střelci a snad i rytíři pro případ abordáže a boje muže proti muži.
V obou případech jde o lodi jasně charakterizované a snadno rozpoznatelné. Navíc, pro oba typy má čeština k dispozici zcela konkrétní český název, převzatý z cizího jazyka. Ty české názvy, překladatelkou opominuté, jsou „drakkar“ a „dromón“.

Oba zmíněné typy používají jako pohon vesla a plachty. A jak se to dělá, když se má přejít z jednoho pohonu na druhý? Na str. 342 to máme popsané: „zvedl plachty, odstranil vesla a odvelel svoji flotilu na moře“. V originále je to „raised sail, unshipped his oars, and took his fleet to sea“.
Nejsem kdovíjaký odborník na vesla, ale není zas tak velký problém si zjistit, že „unship oars“ znamená vysunout vesla z držáků a případně je upevnit na protějším lodním boku.

Když tak tu českou verzi Hostiny čtu, děsí mě obava, kdo všechno…

Silný jazyk
V recenzi první části Hostiny jsem překladatelku pochválil za tlumený překlad Martinova velice silného výraziva. Ale nepochválím ji za kolísající sílu jazyka v části druhé. Pokud se Martin zmiňuje na str. 175 a na str. 328 o jisté tělesné partii, respektive o jistém veledůležitém orgánu, jímž je obdařena jak velbloudice, tak princezna, a pokud pokaždé použije přesně stejné slovo, pak i překladatelka musí rovněž použít v obou případech přesně stejné slovo. Pokud jí její útlocit, nebo já nevím jaký ohled, nedovolí nazývat kundu kundou, tedy budiž. Pokud vymyslí jiný výraz, při kterém chovanky dívčího kláštera nebudou omdlévat a který nicméně zachová atmosféru Martinovy Hostiny a vyjádří stejný odpor a stejnou škodolibost jako původní Martinův výraz, i ji za to pochválím.
Osobně soudím, že slovo „mušlička“ tyto nároky nesplňuje. Ale i kdyby – tedy by to musela být mušlička pokaždé, a nikoli jen u princezničky.

Nedodrží-li tuto podmínku, tedy nepřekládá Martina, ale básní si tu jakousi svoji červenou knihovnu.

Mluvící jména
Mluvící jména, a co s nimi?
Překladatelka se domnívá, že „často právě jméno vypovídá hodně o charakteru postavy, o jejím původu, místě bydliště, vzezření, atd.“ Já se naopak domnívám, že ještě častěji jméno o postavě nevypovídá zhola nic a pouze ji odlišuje od jiných postav s jinými jmény. Že tedy vůbec nejde o to, jak a proč získal nějaký příbuzný lady Planodřevské svoje rodové jméno, ale pouze a jedině o určení, že dotyčná je, kým je, a není např. lady Dobrovětrská.
Pro mne je prvořadé, že původní Martinova jména jsou většinou dvojslabičná (méně často trojslabičná) a dobře čitelná, zatímco počeštěná jména jsou čtyř, pěti a víceslabičná a dokonale nečitelná (ve smyslu „nelze je číst“).
Pak je tu další problém: Některá slova jsou nejednoznačná. V běžném textu lze kumulované různé významy naznačit více slovy, ale u jména je nutno vybrat slovo jediné a ostatní významy se ztrácí. Překladatelka tu sama sebe uvrtává do neřešitelné překladatelské pasti.
To obzvlášť vynikne v případech, kdy je překladatelkou vybraný význam sporný: třeba Hasty přeložený jako Ukvapený. Já ve slově „ukvapený“ cítím význam pejorativní. Ale kdo to jméno získal, mohl naopak získat zásluhy spěšným přesunem posil na bojiště nebo kvapným únikem z ohrožení nepřátelskou přesilou.
Překladatelce se ta jména mohou jevit jako mluvící, ale mně se takto počeštěná jeví koktající a zadrhávající.
Žádná výhra.

Překladatelka popsala dvě stránky svojí apologetikou, proč příjmení postav počeštila. Dvě stránky je prostor, do kterého by se mohlo vejít pár solidních argumentů. Já tam solidní argument nenašel jediný. Naopak, kdybych chtěl vysvětlit, proč by překladatelé i „překladatelé“ měli k počešťování cizojazyčných jmen přistupovat zdrženlivěji, použil bych kompletně a zcela bezhlavě počeštěnou „Hostinu“ jako odstrašující příklad. A překladatelčiny argumenty? Pouhá dojmologie na způsob „myslím, že panu Martinovi by se to určitě líbilo“.
Klíčovým tvrzením je „Martinova kniha nečerpá z anglických dějin, nemá s nimi vůbec nic společného.“
Toto překladatelčino tvrzení, ničím dalším nepodloženo, stojí proti tvrzení, jehož autorem je Marbh Maidin, poukazujícímu na značnou podobnost jmen rodů z Martinovy ságy se jmény z anglické války růží.

Neexistující redakce?
Tak jak je to s těmi anglickými dějinami, s tou zpropadenou válkou růží? Tvrzení proti tvrzení, že?
Pokud neexistuje vůbec žádná souvislost s anglickými dějinami, žádná historická analogie, pak si může překladatelka směle překládat „household“ jako „domácnost“. Může se vysmát mým odkazům na huskarly krále Harolda a na Guillaume Marechala – vždyť přece celá Píseň „je o zcela jiném, alternativním světě“.
Kdo posoudí, kdo má pravdu? Čtenář? Recenzent?
Snad by to měl učinit redaktor nebo nakladatel. Ale ti to neučiní, neboť s těmi překladatelka – jak sama prozrazuje – o svých koncepčních rozhodnutích nekomunikuje.

Toto překladatelčino novátorství a součinnost – nesoučinnost s nakladatelem nedokázaly dosud Píseň ledu a ohně zcela zničit – na to je Martinův originál příliš dobrý.
Ale tendence je jasná. A samozřejmě ty nejlepší úmysly.

Související články:

Profil G. R. R. Martina.

Recenze – Hostina pro vrány 1.