Božská invaze, Philip K. Dick
 |
Krásný stříbrný mercedes, který vozí v kůži vaše pozadí do práce, pěnivý zlatý mok, jímž zapíjíte hořkou porážku reprezentačního fotbalového týmu v záři obrazovky, šťavnatý hotdog, co dostojí svému jménu jen v končinách třetího světa… ba i mazlíček, toužící vyvenčit v nepravou chvíli… všechno je dílem Boha, neboť Bůh je všudypřítomný a všeprostupující. Ovlivňuje všechno a všechny. Přesto je jeho přítomnost sporná, když miliony nevinných trpí, padouši drancují a hrdlořezi vraždí. Existuje tedy vůbec? Vždyť to vypadá, jako by jej ze Země vypudil Satanáš… Anebo je všechno úplně jinak?
Malý Emmanuel trpí poruchou paměti, proto dle vládních zákonů nemůže navštěvovat školu pro normální děti. S prastrýcem Eliasem Tatem jde k zápisu, kde si Mannyho všimne jedna holčička, která mluví jako prorok a tvrdí, že je tu kvůli němu… O Mannyho se stará Tate, protože rodiče měli vážnou nehodu, při níž matka zemřela (ještě před porodem) a otec kvůli vnitřním zraněním leží v kryogenické nádrži, kde čeká na slezinu, a jeho mysl si neustále přehrává dny, kdy žil bezstarostný život na metanové planetce hvězdného systému CY30-CY30B ve svém dómu, tak jako ostatní kolonisté, kteří emigrovali ze Země kvůli bezútěšné politické situaci, v naprosté izolaci, posedlý mediální loutkou Lindou Foxovou, až do okamžiku, kdy ho z obluzení probudí Jáh, zpočátku považovaný za místní horské božstvo, a přikáže mu, aby sehrál roli, kterou si pro něj a Rybys připravil: navrátit Jáha (Boha) zpět na Zemi, odkud jej vyhnal Beliál (Satan).
Philip K. Dick napsal mnoho románů, v nichž nalezneme dotyky Boha, hloubání nad lidskou existencí nebo filozofické a metafyzické otázky o podstatě světa, ale do detailu je propírá v pozdních počinech napsaných na sklonku života, z nichž postupně vykrystalizovala takzvaná božská, případně gnostická trilogie, do níž patří úvodní VALIS, přímé pokračování Božská invaze a její volné zakončení Převtělení Timothyho Archera, které ale není opravdovým završením série, neboť jím měl být nedopsaný The Owl in Daylight; sdílí však některé motivy, disputace a postavy prvního dílu. Jakýsi nultý, úvodní díl představuje Radio Free Albemuth.
Přestože Božská invaze navazuje na VALIS, odehrává se mnohem později – na jiném „dvorku“ a s jinými postavami. To ale neznamená, že nepokračuje v započatých dialozích a diskusích. Stejně jako každý díl této série je i dvojka zcela odlišná, zejména v kontrastu s úvodním dílem. A tak zatímco VALIS je hutný teologický marast bez kouska děje, Božská invaze je dějovější a myšlenkově i koncepčně překvapivě ucelenější. Autor své úvahy dotahuje do konce, což spolu se slušným dějem, zatraktivněným osobitým vypravováním, nevšední výstavbou příběhu a výraznějšími fantastickými kulisami vytváří v celkovém součtu knihu, jež je čtivější a pestřejší, aniž by ale byla myšlenkově chudší.
Román je ovlivněn Bohem nejen tematicky, ono to vypadá, jako by ho i sám vyprávěl. Mohlo by se totiž zdát, že příběh splétá několik dějových linií. Ve skutečnosti jde o jedinou, na niž nazíráme z různých časových okamžiků, kdy se zhruba od poloviny svazku deformuje a vstřebává i obsah krátkých odboček, v nichž hlouběji pronikáme k podstatě politické situace, když sledujeme dva nejvlivnější pohlaváry modré planety. S tím souvisí i tempo vypravování. Pro hlavní hrdiny jsou typické krátké, úsečné věty, doprovázené roztěkanými rozhovory, které kontrastují s politickými a náboženskými disputacemi podanými rozvážnými, dlouhými větami v poklidném, rozvláčném rytmu, kde každý z aktérů bedlivě naslouchá vyřčeným slovům, aby vzápětí mohl adekvátně odpovědět. Tyto dva odlišné styly jsou pro pozdního Dicka zcela typické.
Je velice pikantní, že spisovatel své postavy po fyzické stránce zcela anonymizuje, nechává jejich zevnějšek hrubě načrtnutý (Ten vousatý stařík, příp. Jaké rozkošné dítě) a většinou se i takový vágní popis vztahuje více k charakteru člověka, jak by na vás mohl působit (malý afektovaný mužíček, příp. Vypadala malátně a hodně zničeně.). Jen málokdy čtenáři přiblíží, jak daná osoba vypadá (výjimkou je Foxová). V každém případě platí, že o co jsou jeho postavy neurčitější navenek (vyjma kusého líčení několika částí oblečení), o to jsou výraznější uvnitř. Obzvlášť mají-li nějakou úchylku, což je Dickova deviza (ostatně každý jsme nějaký, že?). Díky tomu, že známe jejich rozpoložení, vnitřní monology, úvahy, postřehy a ideje a díváme se jejich očima na svět, pozvolna odhalujeme slupku, pod níž se skrývá komplikovaná osobnost. Jinými slovy známe psychologický profil konkrétního jedince. Je to o to peprnější, že Dickovi stačí tu a tam utrousit pár jednoduchých vět, aby dosáhl kýženého výsledku, což je naprostý opak toho, jak to dělá třeba King, případně Dostojevský nebo Tolstoj.
Skvělým příkladem budiž kolonisté na metanové planetce, jež žijí zcela izolovaní uvnitř svých dómů a krom sporadické práce se cele věnují oblíbeným zálibám. Nic a nikdo je nezajímá. Po letech odloučení pociťují k jiným lidem odpor: Setřásl břemeno její přítomnosti, alespoň prozatím. Jediným návštěvníkem je nezbytný provianťák, ale i v jeho přítomnosti jim naskakuje husí kůže (Styk s dalším člověkem. Herb Asher se instinktivně přikrčil. Prokrista, prolétlo mu hlavou. Roztřásl se. To ne, říkal si v duchu. Prosím, jen to ne.), trpí paranoiou (To, že po vás jdou, pomyslel si Herb Asher, poznáte ve chvíli, kdy se k vám probourají stropem.) a mají blízko k vyšinutí („To venku je člověk. Teď jsem ho viděla. (…) Zastřelím ho. (…) Nechci, aby mi šmejdil okolo dómu. To je můj dóm!“).
Nebyl by to Dick, kdyby si se svými postavami nehrál jako hráč s figurkami na šachovnici – pohybují se tak, jak si přeje: rozestaví je na hrací ploše a předhodí do situace, která je často nad jejich chápání: „Na chvíli jsem měl strašně divnej pocit… Už je to pryč. Jako by se tohle všechno už jednou stalo.; většinou je nechává drtit a nakonec semlít okolnostmi. A často to vědí: „Někdy mám pocit, že tahle planeta je pod vlivem nějakého kouzla… Spíme nebo jsme v transu a něco nás nutí vidět to, co chce, abychom viděli, a pamatovat si to, co chce, abychom si pamatovali. Což znamená, že jsme tím, čím nás ta entita chce mít. (…) Jsme vydáni napospas jakémusi rozmaru.“ Asi vás nepřekvapí, že na stránkách útlého dílka najdeme několik postav, které plní takovou funkci pěšáků. Nutno podotknout, že hlavní postava Herbert Asher se Dickovi povedla. Vykreslil jej jako zaníceného a neochvějného fanouška, který zbožňuje mediální hvězdu stvořenou vládou, jež je pro něj idolem, láskou, zkrátka vším i jediným, co má. Je jí úplně posedlý, jako by vykazoval stejné známky závislosti a trpěl obdobnými abstinenčními příznaky jedince pod vlivem drog.
Budoucnost přiblížená v knize je škarohlídská, jen s letmým náznakem světla na konci tunelu. Jen se podívejme na děsivé politické poměry, které panují na Zemi. Moc třímá vláda tvořená dvěma frakcemi: christo-islámskou církví (CIC) a vědeckým legátstvím (což je jen jiný název pro komunisty), jež využívá pokročilou techniku proti lidu. Mají mocnou Megakebuli, jakýsi superpočítač, který zjišťuje potřeby lidí a vymýšlí způsoby, jak je uspokojovat, podobně jako hlídá případná ohrožení moci. Spolu s psychotronními odposlouchávacími zařízeními dává despotům absolutní kontrolu nad jejich ovečkami. Ty mají dvě volby, buďto narukovat, nebo emigrovat. Narazil jsem na zajímavý paradox. Ačkoliv se to všude hýří roboty, hologramy (musím vyzdvihnout nádhernou vizi holografické Bible) nebo inteligentními psacími stroji, Asher poslouchá hudbu na páskách v magnetofonu. Stejně zábavné je sledovat, jak se ti dva pohlaváři (kříž versus srp a kladivo) vzájemně přetahují a proti sobě intrikují, a jaké používají praktiky, jimiž získávají nové rekruty do svých řad. V takovém světě můžete být dnes slavnou hvězdou, ale zítra… „Linda Foxová není osoba. Ona je třídou osob, lidský typ. Je zvukem, který vydává elektronické zařízení – velmi sofistikované elektronické zařízení. Takových je mnoho. Vždycky bude. Můžeme ji vyměnit jako pneumatiky.“ Bědnou situaci v koloniích jsem již nastínil, proto na řadu přichází i nehmotná sféra, kde nastal rozkol, když Beliál (zlo) kdysi vyštval Jáha, jehož příchod zvěstuje Elias. Obnoví Jáh ztracenou rovnováhu?
Stejně jako VALIS i Božská invaze se odehrává v hlavě, neboť je plná rozjímání o rozličných otázkách souvisejících s filozofií a teologií. Nosným tématem není existence boha, neboť ten tu tentokrát vystupuje, ale jeho podstata a povaha. Dick se pokouší odhadnout, co je Bůh a jaký je, zda má nějaké zásady, podle nichž se řídí, a jestli ano, proč se jimi řídí. Autor zachází tak daleko, že zobrazuje svět jeho očima a přibližuje možnosti, kterými disponuje. Tato pasáž patří k znamenitým zážitkům, poukazuje na spisovatelovu výtečnou imaginaci. Mezi další náměty patří problematika viny a (nejen) božího soudu (Je správné obhajovat viníka?), otázka zla (Co je zlo? Proč jsou lidé zlí a svět krutý?), nechybí ani hodně diskutabilní polemika nad existencí a úlohou samotné církve (Není ve skutečnosti církev reakční institucí, která v zájmu hrstky vykořisťuje masy a těží přitom z lidské naivity?) a nakonec se dotkne i zákonu života. Celá tematika je propojena s hebrejským náboženstvím (transcendentální a imanentní složka Boha, Tóra) a základy zoroastrismu (dualita – proniká celým dílem). Jak už jsem výše zmínil, je tentokrát veškeré přemítání pěkně spojité a propojené, všechno souvisí se vším, víme, kam autor míří a co chce říct.
Měl-li bych knihu ohodnotit, udělím 9/10: Božská invaze nepostrádá nic ze svého předchůdce, je stejně kontemplativní, vážná a pod povrchem i hravá, ale není pouhým samoúčelným cvičením na téma hledání podstaty a povahy Nejvyššího. Nabízí výraznější děj a propracované science fiction kulisy, které tu nejsou jen do počtu. Podstatné je, že jednotlivé myšlenky a úvahy, rozvíjené dle judaismu a zoroastrismu, autor dotahuje do konce a nabízí čtenáři odpovědi na většinu otázek, případně alespoň naznačuje. Není to jen házení hrachu na stěnu. Tento aspekt činí knihu velice čtivou, až člověk zapomene, že Bůh mu nic neříká, a jen fascinovaně otáčí stránku za stránkou, aby přišel na kloub palčivým otázkám, které Dick (vy)řešil ke konci života. Božská invaze je jako pohár, záleží jen na čtenáři, kolik z něj hodlá upít.
- Philip K. Dick: Božská invaze
- vydal: Argo, Praha 2008
- přeložil: Filip Krajník
- obálka: Pavel Růt
- 260 stran / 258 Kč
