Město a město, China Miéville
 |
Kdo by si byl pomyslel, že mladý, neznámý, ambiciózní mladík s nezvyklým jménem China dobude literární svět již druhým počinem. Jako orkán strhne zažité konvence subžánrů, nemilosrdně je promísí dle svého gusta a nevědomky položí základy nového směru – new weirdu – jehož se záhy stane neoddělitelnou ikonou. Jak to dokázal? Jednoduše. Na počátku kariéry stála touha po experimentování a fascinace městem, které dovedl k dokonalosti právě v Nádraží Perdidu. Devět let poté vydává Miéville další knihu. Ačkoliv posedlost (ale říkejme tomu třeba jen slabost) městem zůstává, žánr se mění, neboť nadšení zkusit něco nového je ještě silnější než kdy dřív.
Miéville otevřeně přiznává, že by jednoho dne rád napsal knihu v každém žánru. Nevidím důvod mu smělý záměr nevěřit. Vždyť již předcházející Un Lun Dun primárně cílil na odlišné publikum než velké romány z planety Bas-Lag. Po vzoru Clivea Barkera napsal vydařený, neotřelý, pro dospívajícího čtenáře přitažlivý příběh, jenž patří v rámci kategorie young adult fiction (YA) mezi nepřehlédnutelné tituly (a jak je patrné z anglického názvu, byla by vážně škoda jej minout, i když je člověk krapet odrostlejší dítě). Město a město pokračuje v nově nastoleném trendu vstoupit v každé nové knize do neznámých vod. Přestože na autorově aktuálním seznamu figuruje duchařský příběh nebo špionážní thriller, a překvapí účast románu romantického, ba dokonce rovnou i pornografického, na pořad dne se z pohledu příznivce fantastiky dostala „obyčejná“ detektivka s akcentem sociálního hororu, byť zasazená do fantasy kulis. Proč právě detektivka a proč zrovna teď? Vražda mladé dívky, bystrý inspektor, prostředí prolínajících se měst. China to měl v hlavě dlouho. Vždy chtěl sepsat román pro svou matku, oddanou fanynku kriminálek. Když se dozvěděl, že její čas se neodvratně krátí, nebylo nad čím váhat. Zasedl k psacímu stolu a dovedl mlhavé myšlenky na papír. Bohužel dílo nestihl dokončit včas…
Na to, že spisovatel zavítal do detektivního žánru poprvé, si vůbec nevede špatně. Místo začátečnického přešlapování na místě odstartuje první stránku ztuhlým tělem obklopeným policisty, mezi nimiž nechybí ani hlavní hrdina, inspektor Borlú, jenž zářně demonstruje svůj intelekt, když si povšimne, že mrtvá dívka nemusí být lehkých mravů, jak se všichni domnívají. Anonymní telefonát a další vyšetřování dvojice Borlú-Corwiová potvrdí, že šlo o mladou studentku, která všechny okolo dráždila neutuchajícím zájmem o tajuplné třetí město zvané Orciny, jehož obyvatelé údajně kráčí ulicemi Beszelu a Ul Qomy a jsou mocnější než samotní Trans-g… Ať už jste doma v kterémkoli ze dvou měst, pouhé vyslovení mytického názvu se považuje za tabu; jakékoliv šíření informací o něm je přísně zakázané a potírané. Všichni dotazovaní strkají hlavu do písku a pátrání stojí téměř na místě, a když se přece jen objeví nová indicie, motiv a pozadí vraždy se zdá být čím dál spletitější a pro vyšetřovatele i zákeřnější, neboť na povrch vyvěrají skutečnosti, které neměly být nikdy objeveny…
Ať už Miévilla milujete, nebo nenávidíte, musíte uznat, že je nepřekonatelný ve ztvárnění nejroztodivnějších městysů, jak po materiální, tak živé stránce. Město a město není výjimkou. Zaujmout vás musí již samotný princip z(ne)přátelených městských států, omšelého a úpadkem stiženého Beszelu a svěží, vzkvétající Ul Qomy, které jsou ve skutečnosti v jediném prostoru, což by samo o sobě nikomu nevadilo, kdyby… se na určitých místech neprolínaly, nepřekrývaly jedno druhé a tím nepůsobily řadu problémů, ale i pokušení, jež se občané na obou stranách učí ignorovat, tzv. nevidět (a běda, jestli toto pravidlo poruší, potom si pro ně přijdou Trans-g). To je velice absurdní myšlenka, nemyslíte? Ovšem jakékoliv trhliny v logice celého systému jsou záměrné, a dokud o nich nezačnete dumat, vše funguje. Oba státy si jsou naprostými protiklady. Co je v jednom povolené, v druhém se trestá. Rozkol najdete snad ve všem: kultuře (západní vs. muslimská) a tím pádem i jazyku a písmu, módě, vkusu (kulaté vs. ostré hrany okrasných keřů), ideologii… příslušníka toho kterého města poznáte i podle chůze a držení těla! Á propos, nakonec lze vysledovat dva významné, společné rysy. Mezi ně patří nejen rozličné ideologické frakce operující na dně společnosti, ale především strach z neustálého sledování mocnými Trans-g. Velká škoda, že autor nedovedl tuto stísněnost v paranoiu jako Orwell v proslulém 1984. Život v městech mohl působit sugestivněji, takhle přišel o nezanedbatelný rozměr.
Historii, politiku, fungování světa a vůbec všechny další aspekty se dovídáme jen tehdy, když na ně Borlú bezprostředně narazí. Kde jsou ty časy, kdy spisovatel chrlil nadité odstavce kypící podrobnostmi o všem, co se mu zrovna urodilo v hlavě. Město a město je jiné, napsané strohým, nezvykle úsporným stylem, a děj, líčený z pohledu inspektorových očí, nekompromisně přímočarý, až místy působí dokonce elegantně. S trochou nadsázky lze říct, že starý China je pryč. Stejnou úspornost nalezneme i u hlavních postav. Spočítáte je na prstech jedné ruky a propracovanou psychiku byste u nich hledali marně. Přesto svou funkci plní dobře. Zatímco Borlú je rozvážný kliďas, samorostlá Corwiová, jež si s nikým nebere servítky („Sakra, šéfe, měl jste pravdu… Oni jsou vážně úplně vymaštění.“), působí energičtěji a právem na sebe strhává pozornost – leckdy vyvažuje kolísající tempo. Qussim Dhat je policista ze staré školy, kterému nečiní potíže vymlátit z kohokoliv pravdu. Jeho idiolekt se ovšem v některých rysech až příliš podobá Corwiové.
Mladý Brit se v nejnovějším počinu prezentuje jako zručný a zkušený autor, který si se svými čtenáři umí pohrávat, stejně tak zakrýt některé své nedostatky šikovnou fabulací. Během první poloviny knihy, často v momentech, kdy se pátrání nepříjemně vleče, či dokonce vázne, se ke slovu dostává nadpřirozeno (jak už to tak bývá, hojně živené nevědomostí a pověrčivostí obyvatel měst), díky němuž jsou první dvě delší části románu napínavější, a především tajemnější, což dokonale dokresluje zvláštnost už tak podivuhodných měst. Na jednu stranu opravdu zamrzí, že Miéville odhalil podstatu Trans-g, entit neustále dohlížejících na pořádek, ale tím by jeho snažení nedosáhlo kýženého výsledku a o románu bych nikdy nehovořil jako o sociálním hororu. Právě obrat na začátku třetí části bude tím, co mnohé čtenáře buď znechutí, anebo nadchne… a posune obyčejnou kriminálku do jiných sfér – do popředí se prodere sociální a politicko-ekonomický apel soudobé společnosti. Jestli se dosud objevovaly jen kusé zmínky a narážky, někdy i formou (ne)příjemných bonmotů, závěr nese jasné poselství…
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 7,5/10: Miéville napsal román, jenž plně odráží jeho momentální interpretaci, co si představuje pod pojmem weird. Zapomeňte proto na příšery (alespoň ty s mnoha údy), jejich místo zaujaly bytosti ze zcela jiného těsta… Ne nutně to musí být špatně. Kniha tím získává zcela jiný rozměr. Tak už to ostatně bývá, něco přichází, jiné se vytrácí. Nebýt nevyužitého potenciálu s Trans-g, neochoty objasnit spousty nuancí, na něž Borlú zkrátka nenatrefil, i občasného nevyrovnaného tempa a průměrných figur, což ale zachraňuje hororové napětí a propracovanost logické zápletky, měl bych v ruce žhavého kandidáta na knihu roku.
- China Miéville: Město a město
- vydal: Laser-books, Plzeň, 2009
- přeložil: Milan Žáček
- obálka: Edward Miller
- 322 stran / 289 Kč
