Třetí díl trilogie je opět vyprávěn v ich-formě. Tentokrát je vypravěčkou a hlavní hrdinkou knihy mladá bheancoran (osobní strážkyně) Brynda al Keylan, vnučka hrdiny první knihy série Kiana. Doprovazí „svého“ (rozuměj toho, kterého má chránit) skaiského prince Tiegana, který je diplomatické návštěvě u borlanského císaře, jehož se snaží přesvědčit k uzavření spojenectví proti hrozbě Maedunů. Jenže krátce na to je Brynda unesena tetou současného maedunského krále, která jí prozradí, že našli způsob, jak ničit magická clona kolem ostrova Celi, jíž vztyčil na konci přechozího dílu Donaugh, Bryndin strýc, a která brání Maedunům v přístupu na ostrov. Bryndu chce odvést k synovci, aby na ní to kouzlo vyzkoušeli. Hrdince se cestou podaří uprchnout z vězení, ale má před sebou strastiplný útěk zemí Laringras, kterou nezná, bez peněz a vybavení. Pomůže jí dobrodruh a ochránce karavan Kenzie (ani on však není tak docela tím za koho se vydává). První polovina příběhu, zaobírající se Bryndiným útěkem je spíše slabší částí příběhu, děj je předvídatelný a postrádá spád. Za to od okamžiku, kdy se dění přesune na Celi, se to celé rozjede, jeden zvrat střídá druhý a i vývoj se odebírá poněkud nepředvídaným směrem (pokud tedy nebereme v úvahu, že na tuto trilogii autorka navazuje další sérií, jejíž název leccos napoví). Celkově se jedná o nejslabší díl trilogie, který není ani tak svižný jako první „Meč krále“, ani tak rozvětvený a dějově bohatý jako „Král západu“. Brynda není příliš charismatickou postavou a ani ostatní postavy, které ostatně nedostanou příliš prostoru, nejsou příliš zajímavé. Přesto se stále jedná o slušnou fantasy s výborně zakomponovanými prvky keltské kultury a náboženství. A ti, kteří si pořídili/přečetli předchozí (povedenější) dva díly, po tomhle sáhnou stejně.:)