Dočteno včera (vlastně dneska :-)) po půlnoci, posledních 150 stran přečteno v kuse. Už to o něčem vypovídá, že? :-) Ne, teď vážně, tohle je skvělá kniha. Trochu mi po dočtení připomínala kolotoč (ber s nadsázkou). V první polovině se děj točí kolem plánu odstranit básníka Saraykehtu a jeho andat ze scény. Město Saraykeht by přišlo o zdroj většiny příjmů a navíc i ochranu proti nepříteli. V této části místy připomíná klasickou intrikánskou fantasy: tajné schůzky, útěky před nepřítelovými zabijáky a podobné věci, které k tomu patří. V polovině přichází zlom, příběh odchází do pozadí a prim začnou hrát postavy, vztahy mezi nimi se začnou zamotávat. Jedna z dějových linií v druhé polovině navíc působí téměř jako detektivka, druhá má takřka romantickou zápletku a přeskakování mezi takto rozdílnými dějovými liniemi může nejednoho čtenáře trochu zmást. Pokud ale přistoupíte na autorovu hru, čeká vás skvělá zábava. Už jsem zmiňoval postavy a právě ony jsou jednou z nejdůležitějších ingrediencí románu. Daniel Abraham nám předvedl učebnicový příklad toho, jak by se postavy měli tvořit. Pobavilo mě zejména jak autor překroutil jeden z nejvyužívanějších námětů v žánru: Mistra a problémového učedníka. Nu, ve Stínech je to tak trochu naopak ;-) Ani ostatní postavy ale za básníkem Hešaiem a jeho učedníkem Maatim nějak nezaostávají, ba možná dokonce naopak. Andat Bez-semen je bezpochyby nejzajímavější postavou knihy, možná právě díky tomu, jak nevyzpytatelný a chladný je. Amat-cha taky rozhodně nepatří mezi stereotypy ve fantasy hojně využívané. Stará faktorka pobočky Galtské obchodní společnosti v Saraykehtu, která je tak trochu vlastní vinou vhozena mezi mlýnská kola spiknutí, je nucena na stará kolena nejen snažit se přežít, ale ještě i řešit obtížnou situaci. Otah, prostý dělník se složitou minulostí, a jeho dívka Liat za výše zmíněnými trochu zaostávají, Daniel Abraham se ale stejně nemá za co stydět, naopak, může být na všechny své děti zatraceně pyšný. Saraykeht... Ten si taky zaslouží pár slov. Nedosahuje sice propracovanosti Camorru ze Lží Lockeho Lamory nebo uhrančivosti Hluboké brány ze Zjizvené noci, přesto disponuje vlastním kouzlem a atmosférou. Kdybych měl srovnat s naší realitou, nejvíce připomíná italská renesanční města na vrcholu své slávy. Daniel Abraham je již značně vypsaným a zkušeným autorem a na jeho prvním samostatném románu je to poznat. Má velice vyspělý styl psaní, místy okořeněný vtipem (armáda čajníků :-)), těch je ale jako šafránu. K autorově stylu bych ale přeci jen jednu výtku měl. Obzvlášť ze začátku autor obšas použije nějakou vulgaritu, která ale působí jako pěst na oko a do textu se prostě nehodí. Naštěstí si to autor uvědomuje a dál v textu již vulgarity nepoužívá, případně jen velmi lehké. Je tady ale jedna závažná chyba, kterou nemohu opomenout. Dějová linie s Amat se na konci rozplývá tak trochu do ztracena, vše o co celou dobu usilovala je prostě jen tak zrušeno. Právě to je důvod mého sníženého hodnocení. Pochvalu si zaslouží autor skvělé obálky a překladatel. Trochu mě bacilo do očí slovní spojení "Kdy jsi mě naposledy zažil, jak jsem něco udělala, aniž bych...". Jinak ale odvedl dobrou práci. Zkrátka, Stíny v létě jsou povedené po všech stranách!