Arthur Charles Clarke [1917 - 2008] je člověk, kterého zná velké množství lidí. Ačkoli mnozí pouze jako někoho, koho svého času mohli spatřit na televizních obrazovkách jako uvaděče seriálu, kde se zabýval mysteriózními a tajemnými případy. Tomuto seriálu dominoval záběr na skleněnou lebku. Málokdo z nich však ví, že se jedná o uznávaného spisovatele vědeckofantastické literatury, který byl spolu s Isaacem Asimovem a Robertem A. Heinleinem označován jako jeden z nejlepších spisovatelů sci-fi. Já jsem si jej zpočátku příliš nevážil, ale postupem času, kdy jsem začal vyhledávat namísto akcí nabititých románů spíše kusy, kde jde o “něco” víc jsem mu přišel na chuť. Téměř všemu musíte vždy přijít na chuť. I audio kompaktní disk (CD), který si koupíte (a od kterého za vložený peníz očekáváte mnoho) si někdy musíte poslechnout několikrát, abyste byli schopni říci, jestli se vám líbí. Clarke ve svých románech rozebíral povětšinou vysoce technické věci, které mohou někomu činit trochu problém. Směr času [Polaris, 2002] je sbírka dosti různorodých sci-fi povídek, ve kterých taktéž najdete mnoho vědy a techniky. Ale zároveň vás donutí na chvíli se zamyslet. A někdy z hloubi vašich vzpomínek vytáhne zajímavou informaci. Například při čtení povídky s názvem Světlo Země jsem si okamžitě vzpomněl na knihu Světlo Země [Earthlight, 1955], kterou vydalo plzeňské nakladatelství Laser v roce 1992. Zde je zajímavé sledovat, jak Světlo Země vzniklo a v co se posléze přetransformovalo, neboli cestu od “pouhopouhé” povídky k plnohodnotnému románu. Arthur C. Clarke si každopádně zaslouží pozornost každého opravdového čtenáře skutečné vědeckofantastické literatury.