Jedna z nejlepších knih, co se mi kdy dostala do ruky. Pan Heitz se opravdu překonal - Po... průměrném výkonu u Trpaslíků jsem čekal něco podobného, ale toto se s tím nedá srovnávat. Za povšimnutí stojí především překrásně plynulé přecházení mezi dvěma časovými liniemi, rokem 1764 a 2004. Skvělé!

Trpaslíci sice byli dobře napsaní, ale Ritus je mnohem originálnější a tudíž lepší. Žádné příhodnější označení mě nenapadlo, možná by to ale šlo takto: Trpaslíci jsou nadprůměrní, Ritus skvělý.

Někdy člověk musí trochu riskovat, chce-li objevit něco nového. Ačkoli je mi autor zcela neznámý, odhodlal jsem se ke koupi knihy Ritus. Jelikož jsem doposud neměl tu čest, přečíst si cokoli od něj, byl jsem po přečtení několika příspěvků v diskuzi zvědav, co se z toho vyvrbí. Úvodní stránky jsem pročítal opatrně s jistou nedůvěrou. Jak se říká: připrav se na nejlepší, počítej s nejhorším... Francie, rok 1764. Lesník Jean Chastell a jeho synové Pierre a Antoine objeví jednoho dne v pasti chyceného prapodivného tvora. Ani člověk, ani vlk. Při prozkoumávání ostatků tvor v pasti zničehonic ožije a zaútočí na lovce, je však okamžitě zastřelen. Vtom na palouk vtrhne druhý tvor, který je rozzuřen smrtí druha a napadne dva z lovců. Později se ukáže, že se jednalo o stvoření zvané loup-garou, neboli vlkodlak. Antoine a Pierre jsou nakaženi lykantropií a čas od času se mění do vlkodlačí podoby a terorizují okolní obyvatelstvo. Mnoho lovců včetně vojáků krále Ludvíka XV. se snaží zbavit okolí vesnice Gévaudanu bestie, která řádí doslova jak utržená ze řetězu. Jaké cíle sleduje Gregorie, abatyše z kláštera Svatého Řehoře? Lze nákazu lykantropií vyléčit? Příběh pokračuje i po 240 letech, kdy se Eric von Kastel stále snaží zbavit lidstvo vlkodlaků. Jak se ale ukáže, lidí, které tito tvorové zajímají, je mnohem víc, než kdy kdokoli předpokládal. A úmysly s dlaky mají různé. Hon na bestii pokračuje, jak však skončí? Po přečtení jsem byl kupodivu úrovní příběhu i literárním stylem autora velmi mile překvapen. V diskuzi jsem narazil na příspěvekm, kde DAM označuje tuto knihu spíše jako červenou knihovnu, než horor. Já osobně bych tuto knihu neoznačil vyloženě za červenou knihovnu, ačkoli obsahuje mnohé prvky, které do této kategorie skutečně spadají. A možná je jich i trochu více, než je u podobných příběhů obvyklé. Chápu, že někoho to může rušit a někomu to může trochu pokazit celkový dojem z knihy (jen výjimečně to někoho může opravdu znechutit). Je odvěká pravda, že všem se nikdy nezavděčíte. V dnešní době je zřejmě normální, že se autor nesnaží orientovat na úžší okruh čtenářů kvalitních hororů, ale snaží se své dílo prodat masám (netvrdím, že je to správné). Začleněním prvků červené knihovny se tomu minimálně přiblížil. Ale nemyslím si, že to dílo výrazně poškodilo. Tato kniha má opravdu předpoklady k tomu stát se úspěšným titulem. Úspěšným titulem z hlediska prodeje. Jsem zvědav, jak se budou osudy postav rozvíjet v dokončení příběhu...

Už předchozí knihy(TRPASLÍCI) tohoto autora byli pro mě výborné,a tak jsem neváhal a přečetl tuto.Napůl dektivka a napůl horor no prostě VÝBORNÝ!!!!!!

Zpočátku jsem byl v rozpacích, co si mám vlastně o knize rozdělené do dvou příběhů myslet. Nejdříve jsem doslova hltal tu část knihy s historickou částí (s příběhem Jeana Chastela), ale rychle jsem si oblíbil i druhou část, která byla velmi spádná. Děj rychle ubíhala a já jsem neměl okamžik si vydechnout. Příběh začne člověka pomalu nečekaně pohlcovat. Myslím, že každý si nejprve oblíbí pouze jednu část ze dvou příběhů, ale než se dostane do poloviny, hltá stejnými doušky oba dva paraalelní příběhy. Velmi jsem ocenil výstižnost některých míst a především částečný historický podklad, který dodává příběhu autenticitu. Ritus je kniha plná akce a člověku během jejího čtení stoupá adrenalin, takže si připadá jako v nějakém mámivém snu, který ho sití dalšími přívali dychtivého očekávání.