Jana Rečková je Paní autorka a na knize ( knihách ) je to holt znát. Přestože Pohřbeni na Soldafaru vyhrály cenu O nejlepší fantasy již v roce 2000 a v tehdejší době nebyla Jana Rečková tolik známá jako teď, už tehdy dokázala svým příběhům vtisknou dokonalou atmosféru a punc jisté originality. Je sice pravda, že dvojice hrdinů, z nichž jeden je ten chytřejší a vůdčí osobností a druhý spíše přihrávačem není v literatuře a potažmo ve fantasy nic nového, ale způsob jakým se oba bojovníci dostávají ke svým úkolům i jakým je končí je opravdu povedený. Mohlo by se sice zdát, že se jedná o ideální způsob existence, kdy jste „vstanuti“ z mrtvých v okamžicích, kdy se kolem vás opravdu něco děje, ale jednoho určitě časem otráví vědomí, že po splnění úkolu bude mít zase utrum a šoupnou ho zpátky do černý truhly. Další plusem a důvodem toho proč se kniha tak dobře čte je i civilnost obou hrdinů. Přestože vynikají silou a na bojištích jsou takřka neporazitelní, i oni mají své lidské slabosti, které je dokáží čtenáři přiblížit a ztotožnit se s nimi. Přestože barbarský Chrmec dostal daleko méně prostoru než jeho přítel, je každý jeho zásah do děje něčím jedinečný a pokaždé, když se objevil na stránkách knihy jsem doufal, že tam vydrží co nejdéle. Erral si zase získává sympatie, jak se snaží pomoci svým potomkům rozmotat klubko rodinných tajemství a nepřesností. Samotný svět království Gesherot se příliš neliší od mnoha dalších, které jsem poznal ve více či méně povedených fantasy knihách. Jeho středověký nádech je výbornou líhní pro konflikty vycházející z předsudků obyčejných lidí i různorodých mocenských zájmů církevních i šlechtických představitelů. Pokaždé, když někdo své ambice a choutky ukrývá pod rouškou náboženských dogmat a sám se chová zcela jinak, než jak káže, doufám, že ho stihne zasloužený trest.