Z Gemmelových knih mám příběhy o Tulákovi nejraději. Je to jedna z mých nejoblíbenějších fantasy postav vůbec: muž, kterého vyvraždění rodiny vedlo ke kariéře nájemného zabijáka, jenž nemá přátele, nemá domov, nestará se o nikoho a o nic. Samotář. A tenhle životní přístup ho nakonec dovede k zakázce, která mu zásadním způsobem změní život: zabije drenajského krále. A následky na sebe nenechají čekat. Do země vtrhnou nepřátelské armády Vagriánců, Drenaj je rozdělena, armáda ve zmatku, útočníci rychle postupují, rozsévajíc kolem sebe zkázu. Drenajci s nadějí vzhlížej ke dvěma mužům: generálům Karnakovi (obratný politik a intrikán, ale i obávaný bojovník se sekerou) a Egelovi (přímý voják do morku kostí, který osobně v příběhu takřka nevystupuje). Jenže to je nakonec Tulák, kdo má zem zachránit. Hned na začátku knihy se totiž zprotiví svým vlastním zásadám a zachrání mnich Pramene Dardaliona, který se později stane někým, koho s trochou nadsázky lze nazývat Tulákovým přítelem. Oba muži, cynický zabiják pronásledovaný svědomím a čistý naivní mnich ovlivní jeden druhého. Brzy pod svou ochranu vezmou mladou dívku Danjal a dvě holčičky, ztracené v těchto válečných časech. Po několika útrapách se setkají s drenajským vojenským oddílem. To vše nakonec Tuláka zatáhne do celého válečného konfliktu, jemuž se celou dobu snažil vyhnout. Dostane totiž od Karnaka úkol: dostat se na území nebezpečných Nadirů a přinést legendární Bronzovou zbroj, která má pro Drenajce velký duchovní význam a mohla by zvednout jejich morálku (a svému nositeli pak možná i královský titul). A Tulák úkol přijímá. Sám si není jistý proč. Snad kvůli slíbené „amnestii“, snad kvůli výčitkám svědomí, snad kvůli sobě samotnému… Tak zatímco zbytky drenajské armády vedené Karnakem drží spolu s Dardalionem a jeho mnichy pevnost Purdol před útoky vagriánské armády a čekají (doufají) v příchod Egela a posil, Tulák vyráží hledat bájnou zbroj, stíhán nájemnými zabijáky, nestvůrami a duchy nadirského šamana. Vynikající příběh plný hrdinství i zbabělosti, lásky i nenávisti, v němž Gemmel představuje své typické nečernobílé hrdiny, každý má svůj cíl, každý se může změnit, ať už jde o asketického mnicha, vojáka nebo nájemného zabijáka (a teď nemluvím jen o Tulákovi). Ano, motiv obléhané pevnosti hájené hrstkou obránců proti mnohonásobné přesile, s tím jsme se setkali snad v každé Gemmelově knize, ale opět to funguje, navíc ani konec není žádný happy end (viz epilog). Jednoznačně doporučuji. Jedna z mých nejoblíbenějších knih.