Po událostech v minulé knize (Spáry Chaosu) pokračuje vyprávění dál. Kurt se stal bohy Vyvoleným, který v osadě Fjärgardhold požívá značných výhod. Postupem času, kdy díky jeho relativní nečinnosti začíná jeho věhlas upadat, musí čelit častým výzvám k soubojům, kterými jej místní bojovníci chtějí sesadit z pomyslného postu ochránce osady. Dále se příběh dělí na dvě hlavní dějové linie. V první sledujeme osudy Kurta a ostatních Norskanů na cestě do Arábie pro poklady pradávných králů. V druhé dějové linii se Ursula s Ruprechtem účastní výpravy lady Halste do Šedých hor pro legendární elfí meč Ulfshard, který by údajně mohl mít velký vliv na budoucnost celé Říše... Jako většina druhých (či řekněme raději prostředních) dílů rozsáhlejších příběhů se ze začátku vyprávění jedná o jakýsi spojovací článek mezi prvním dílem, ve kterém se vše pomalu rozjíždí a závěrečným dílem, ve kterém události spějí do závěrečné fáze. Oproti minulé knize se mi zdál děj místy poněkud rozvláčnější a jakoby útržkovitý. Ale pouze zpočátku. Jakmile se do příběhu ponoříte (a to není naprosto nic složitého), vše již plyne jak má. První větší pozemní a námořní bitvy dokáží každého fanouška vyburcovat k ostražitosti a mají potenciál zaujmout i jinak znuděného čtenáře. Okamžiky relativního klidu se střídají s akčními momenty, ve kterých tradičně části nejen lidských těl létají kolem a krev stříká prudce a daleko. Při těchto scénách bude dozajista každý krvelačný fanoušek Warhammeru u vytržení. Mezi okamžiky běžných bitev se vyskytnou i speciální momenty, ve kterých na scénu nastoupí speciální „potvory“, které svou řekněme neobvykolostí rozvíří hladinu jinak vcelku klasických soubojů. Tato kniha se po již zmiňovaném trošičku rozvláčném a mírně zmatenějším začátku čte stejně dobře jako kniha předchozí. Autorův naprosto každému (nejen zarytému fandovi) přístupný styl a jistá nevšednost a žánrová nespoutanost jeho dobrodružství dokáže příjemným způsobem pobavit i toho, kdo obvykle knihy podobného zaměření nečte. S Warhammerem jsem začínal u Davida Ferringa (série Konrad), která mne však přes veškerá ujišťování kolegů příliš nenadchla. Avšak nezalekl jsem se prvotního neúspěchu a dnes jsem tomu jen rád. Nejen Gav Thorpe, ale například i Jack Yeovil mne postupně přesvědčují, že občas vážně stojí za to si knihy podobného typu přečíst. Výborný dobrodružný příběh, ve který se kniha i tentokrát opět plně rozvine, je tajemný a nadmíru poutavý. Nebyl by to Gav Thorpe, kdyby si svět Warhammeru opět nevyložil po svém a nepředělal si jej k obrazu svému. Postupem času příběh „mohutní“, až se vyvine v začínající opravdu velký konflikt. Čepele Chaosu [The Blades of Chaos, 2003], u nás vydané nakladatelstvím Polaris v roce 2005, se ukázaly jako zdatný pokračovatel Spárů Chaosu, který dokázal již tak nejednoduchý a poutavý děj ještě více rozvést do šířky i hloubky, čímž se automaticky zařadil do kategorie příběhů, které mají i Warhammeru jinak neholdujícímu čtenáři co nabídnout.