V dnešní době existuje nespočet různých „nadací“, což jsou ve své podstatě dobročinné organizace, snažící se prospět (přispět) těm, kteří to potřebují a sami k tomu nemají buďto prostředky či prostě možnost. Avšak orientují se na charakteristické skupiny ve společnosti či dokonce na pouhé jedince. V knize Nadace [Foundation, 1951] světoznámého amerického autora ruského původu Isaaca Asimova, se však setkáváme s organizací, která si klade, v předtuše pro celé lidstvo blížící se doby temna, za cíl sebrání, zaznamenání a tímto uchování veškerých vědomostí lidstva. Právě vědomosti jsou tím, co stojí vždy za uchování, neboť pokud by nebyly zaznamenány a stalo by se něco, v důsledku čehož by populace značně prořídla, mohla by nastat situace, že veškeří odborníci by jako mávnutím kouzelného proutku ze dne na den zmizeli, spolu s veškerými důležitými (ba pro chod společnosti přímo nutnými) vědomostmi. A lidstvo by se pomalu začalo vracet zpátky do doby kamenné... Odvětví matematiky, zvané psychohistorie se zabývá reakcí lidských konglomerátů na dané společensko-ekonomické stimuly. Doktor Hari Seldon upozorňuje, že současná galaktická Říše se za zhruba pět set let ocitne v „chaosu“. Toto časové období bude podle propočtů trvat celých třicet tisíc let. Doktor Seldon iniciuje založení jisté nadace, která by měla za cíl uchování veškerého lidského vědění, čímž právě by toto období barbarství mohlo být zkráceno na zlomek vypočtené doby – konkrétněji na pouhopouhých tisíc let. Galaktická encyklopedie, která má díky tomuto kroku vzniknout, se jeví jako relativně dobrý nápad (když se to povede – dobře, když ne – co na tom sejde). Lidé, kteří mají v rukou vládu se však obávají, aby tito „encyklopedisté“ zbytečně (či spíše úmyslně) nešířili mezi lidmi paniku a nesnažili se jakýmikoli prostředky uchvátit moc, kterou mají nyní ve svých rukách. Encyklopedistům je vybráno dostatečně odlehlé místo, kde si tito „knihomolové“ mohou sepisovat svá moudra. Planeta Terminus se však ve skutečnosti encyklopedistům jeví pro daný účel jako více než vhodná. Doba jim vyhrazená pro dokončení Galaktické encyklopedie se pomalu zkracuje, věci se pomalu dávají do pohybu a temnota se blíží... Tuto knihu jsem četl poprvé v roce 1991, kdy vyšla v nakladatelství AG Kult (měla krásnou ilustraci na obalu a stála krásných 45 korun, což mimochodem v té době nebylo nijak málo). A musím se přiznat, že mne (řečeno diplomaticky) příliš nenadchla. Zdála se mi zdlouhavá a nezajímavá, prostě nic, co bych chtěl číst. Tenkrát jsem ji skutečně (jako snad jedinou knihu ve svém životě) ani nedočetl a divil jsem se, proč tolik lidí „jakéhosi“ Asimova - který (jak jsem sám zjistil) nestojí za mnoho - tak vyzdvihuje. Dnes nad tím s úsměvem na rtech jen kroutím hlavou, neboť se (z mého dnešního – zralejšího - pohledu) jedná o stěžejní dílo vědeckofantastické literatury, které je úžasně čtivé a až (ve své relativní jednoduchosti) neskutečně zábavné. Druhé vydání této klasiky [Mladá fronta, 2001] se lišilo jak ilustrací na obálce, tak v překladu. A konečně toto třetí vydání v překladu (již podruhé) Viktora Janiše je jako poprvé v historii vázané. Toto dílo doposud skutečně vycházelo pouze brožované, což na jednu stranu ve čtení ničemu nevadilo (alespoň byla kniha lehčí), avšak na druhou stranu by si klasika tohoto kalibru (jakou bezesporu je) zasloužila něco lepšího. Poprvé v historii tak máme možnost vychutnat si tento příběh v reprezentativním vázaném vydání, které tuto knihu prezentuje tak, jak měla být čtenářům „servírována“ již dávno. Většina lidí spojuje jméno Isaaca Asimova s roboty a robotickými zákony. Vedle prací o robotech však vévodí jeho dílu právě série románů Nadace. Pro milovníky akce to možná nebude to pravé ořechové, neboť tato kniha pojednává převážně o politice, což se s „nadupanou“ akcí příliš neslučuje. Existují možná i výjimky, avšak pouze potvrzující toto pravidlo. Isaac Asimov je jedním z autorů, kteří dokáží být stále nápadití či minimálně tak přesvědčiví ve svém vyprávění, že jejich knihy jsou pro čtenáře velmi zajímavé a vděčné. Nadace je i přes poklidně plynoucí děj neskutečně poutavým dílem. Ilustraci na obalu má tentokrát na svědomí Michael Whelan. Jeho vize budoucnosti působí klidně, vůbec ne tak zlověstně jako „nadčasová“ ilustrace Luboše Vlka, kterou se pyšnilo první vydání či obálka druhého vydání od Jiřího Troskova, která byla zcela jiná. Nebyla tak poutavá, ale zase v sobě měla něco, řekněme, uměleckého. Byla poměrně strohá a navozovala trochu odlišné pocity. Američan Michael Whelan [*1950] je mnohokrát oceněný kreslíř, jehož díla nepostrádají myšlenku a kvalitní zpracování s množstvím úžasných detailů. Na svém kontě má za svou kariéru již velké množství ilustrací, kterými „ozdobil“ například obaly knih, různé kalendáře či obaly hudebních alb. Kdo se s jeho tvorbou setkal a seznámil blíže, poznal, že jeho práce nepostrádají jistý pozitivní náboj. Stejně jako tato úžasná kniha, po jejímž přečtení se na politiku budete (možná) dívat docela jinak...