Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, z technických důvodů bude pražská Fantasya uzavřena až do odvolání. Omlouváme se a děkujeme za pochopení.

Zkouška ohněm, McCoy: Odkud přicházejí stíny, Star Trek

ST - Zkouška ohněm

David R. George III: Zkouška ohněm, McCoy: Odkud přicházejí stíny

V JEDINÉM OKAMŽIKU
…se životy trojice mužů navždy změní. Ve zlomku vteřiny, kdy zároveň cosi získají a ztratí, zničí svět, aby ho vzápětí opět stvořili. Mnohé už se stalo, mnohé se ještě stane, nic ale neovlivní jejich životy tolik jako ona chvíle na pokraji věčnosti…

V JEDINÉM OKAMŽIKU
…zachytí Leonard McCoy, člověk ztracený v čase, ženu, aby ji nesrazilo auto, a tím změní dějiny Země. Uvázne v minulosti, avšak ze všech sil se snaží vrátit do svého století. Není mu ale souzeno obyčejné bytí, musí jít dál a vyrovnat se konečně s dozvuky života, který ztratil.

V JEDINÉM OKAMŽIKU
…kdosi zabrání Leonardu McCoyovi, člověku ztracenému v čase, zachytit ženu, aby ji nesrazilo auto, a dějiny Země zůstanou beze změny. Vrátí se do současnosti a setká se s lékařskou záhadou, kterou se rozhodne vyřešit. Pronásledují jej ale ozvěny života, který nikdy neprožil, a vidina předčasné smrti jej dovede až k běsům, s nimiž se dosud nesetkal. Kruh se uzavírá.

V jediném okamžiku spatřil, jak je jí dáno zemřít.
Jakmile Leonard McCoy otevřel jedno z křídel předního vchodu misie a vykročil do vlhké, lezavé noci, padl mu zrak na siluetu Edith Keelerové, kterak se k němu blíží z protější strany vozovky. Útlé tělo jí halil dlouhý tmavý plášť a krátce střižené kaštanové kadeře měla korunovány bleděmodrým kloboučkem. Ulice se topila v mdlém svitu lamp, odrážejícím se tu a tam v kalužích, které tu po sobě zanechal večerní déšť. McCoy se na Keelerovou usmál, ale nezdálo se, že by si ho vůbec všimla, třebaže její kroky mířily přímo jeho směrem. Měla v obličeji ten strnulý výraz, jaký mívají hluboce zamyšlení lidé.
McCoyovu pozornost přitáhl pohyb a hluk odkudsi zleva. Uviděl veliké, hranaté pozemní vozidlo, řítíci se po vlhkém makadamu vozovky. McCoy trhnutím otočil hlavu zpět ke Keelerové a shledal, že její tvář má stále ten hluboce zamyšlený výraz. Zjevně si nevšimla blížícího se vozidla a nevnímala chraplavý řev motoru. Už za několik okamžiků měla vozu vstoupit do cesty.
V té chvíli McCoyovu malátnost odplavil příval adrenalinu a okolní svět náhle nabral hmatatelné obrysy. McCoy zčistajasna pochopil, že to, co ve svém kordrazinem vyvolaném šílenství považoval za nějaký klam či iluzi, to, co později přičítal na vrub slabomyslnosti a blouznění v důsledku svého nešťastného předávkování, bylo holou realitou. Když viděl Edith Keelerovou kráčet do náručí smrti, všechny ty polovědomé teorie a racionalizace se rozplynuly jako sny po procitnutí.
McCoy se dal do pohybu. Ještě na ni křikl „Slečno Keelerová,“ ale dokonce ani to ji nevytrhlo ze zamyšlení. Udělal jeden krok, pak druhý, ale pořád si připadal toporný a neohrabaný, nepochybně následkem silné chemikálie, jejíž zbytky ještě kolovaly v jeho krevním řečišti. Už přeskočil obrubník a octl v jízdní dráze; nohy měl ale pořád těžké, jako by se brodil medem. Už věděl, že se k ní nedostane včas.
Přesto se nezastavil.
O další tři skoky později se i on sám vrhl do chřtánu smrti. Slyšel, jak se na něj vozidlo řítí, mechanický rachot motoru už mu burácel v uších. Těsně předtím, než se vzepjal k poslední robinzonádě, klid nočního města prořízlo skřípění brzd a McCoy si všiml, že se výraz tváře Edith Keelerové zčistajasna změnil: konečně ji něco vytrhlo ze zasnění.
McCoy se odrazil, pokoušeje se nataženýma rukama dosáhnout na Keelerovou; vozidlo ve smyku klouzalo vpřed a hlasitě pískalo pneumatikami o vlhkou vozovku. Keelerovou dostihl v půlce kroku, pevně ji sevřel kolem pasu a setrvačností strhl sebou. Klopýtla a v pádu rozhodila rukama. Tvrdě dopadla doprostřed vozovky a ze rtů jí uniklo bolestné vyjeknutí.
McCoy, který dopadl na její nohy, se v duchu připravil na náraz, nebyl si jistý, jestli sebe i Keelerovou dostal dostatečně daleko z dráhy vozu. Náraz však nepřicházel a McCoy si uvědomil, že už neslyší vytí brzd ani skřípot zablokovaných kol o makadam. Namísto toho se kolem rozlehlo pleskání mnoha kroků a McCoy se odvážil ohlédnout přes rameno. Zjistil, že levé přední kolo vozu se mu zastavilo ani ne půl metru od kyčlí. Ostře se zachvěl nad neúprosnou hmatatelností nebezpečí, kterému právě unikl jenom o vlásek.
Konečně se McCoy sebral, vzepřel se nad Keelerovou a vztyčil se do kleku. Shlédl na ni a ona mu pohled oplatila, viditelně vylekaná, oči vytřeštěné a ústa dokořán. Utrpěla otřes, ale nezdála se být vážněji zraněná. Ze všech stran se k nim sbíhali lidé. Někteří se sklonili ke Keelerové, jeden muž v tmavošedém svrchníku a světle hnědém plstěném klobouku se nahnul k McCoyovi.
„Jste celej, pane?“ zeptal se muž, překřikuje bublání motoru. Jeho obavy se zdály být upřímné.
„Jo,“ vytlačil ze sebe McCoy mezi dvěma hlubokými nádechy. Narovnal záda, zkusmo pohnul rukama i nohama, prohlédl si dlaně a pokusil se zhodnotit svůj celkový stav. Bolelo ho v loktech a kolenou, dlaně měl pokryty krvavou mapou oděrek a tržných ranek, jinak si ale připadal celkem zdráv. „Jsem trochu domlácený,“ připustil, „ale budu v pořádku.“
Motor vozu umlkl a dvířka kabiny se rozlétla. Z vozu vyskočil řidič, tvář sinalou a oči vytřeštěné ve věrné nápodobě Edithina výrazu. „Vběhla mi přímo pod nákladák,“ vyhrkl. Mluvil k McCoyovi, ale vztaženou rukou ukazoval směrem ke Keelerové, která stále ještě seděla rozvalená na zemi. „Hned jak ´sem viděl, že ´de přes silnici a že nezastaví, dupnul ´sem na brzdy.“ Obrátil se k muži v šedém svrchníku, jako by jej žádal o potvrzení. „Nedalo se vůbec nic dělat. Moh´ sem jenom…“
„To je v pořádku,“ tišil ho McCoy, když popadl dech a mluvilo se mu snadněji. Vzepřel se rukama o silnici a zvedal se; muž v šedém svrchníku mu přispěchal na pomoc. Když McCoy konečně stál, upřel pohled na řidiče náklaďáku. „Nebyla to vaše vina,“ řekl mu. „A konec konců, oba jsme v pořádku.“ Řidič na McCoye civěl a viditelně si nebyl jist pravdivostí toho tvrzení. Konečně zhluboka vydechl a jeho hrůzou strnulé tělo se celé uvolnilo jako povolené hodinové pero.
McCoy se otočil ke Keelerové, která se pokoušela vstát ze země. Dva kolemstojící muži se k ní sehnuli, uchopili ji každý za jednu paži a poskytli jí oporu, zatímco se soukala na nohy. Kolem se tlačili další zvědavci, z nichž mnozí událost komentovali a dávali k lepšímu své postřehy a dojmy. Keelerová působila značně roztěkaně, jako by byla stále ještě vyvedná z míry. McCoy k ní přistoupil. Její klobouček zůstal na zemi, vlasy měla zcuchané a několik svéhlavých pramínků jí sklouzlo do čela. Tmavomodrý plášť s vysokým límcem jí sklouzl na stranu a odhaloval pravý rukáv bílé blůzky, na několika místech roztržený. McCoy s povšiml četných oděrek a škrábanců v místech, kde pod potrhaným oděvem prosvítala bledá pokožka.
„Jste v pořádku, slečno Keelerová?“ zeptal se. Pomalu k němu zvedla zrak – vstoje ji převyšoval téměř o deset centimetrů – ale trvalo několik vteřin, než zachytila jeho pohled. Teprve poté váhavě přikývla, ale mlčela dál. Umlkl i hlouček lidí okolo, snad v očekávání, že Edith promluví.
McCoy se sehnul, sebral se země Edithin klobouček a pak se k ní z boku přitočil. Muži, kteří jí pomáhali vstát, ustoupili stranou. McCoy jí urovnal plášť a pak ji nesměle uchopil za loket a ruku. Vedl Edith hloučkem přihlížejících a ten se před jimi rozestupoval. Kráčeli ke dveřím, z nichž McCoy sotva před několika minutami vykročil do noci. Stále měl ty okamžiky v živé paměti, ale připadaly mu teď paradoxně jako z jiného života.
„Ste si jistej, že bude určitě v pořádku, pane?“ ptal se řidič, když jej míjeli.
„Bude jí dobře,“ odvětil McCoy, aniž zvolnil krok. „Jsem lékař. Já už se o ni postarám.“
McCoy a Keelerová minuli předek nákladního auta; šedá mřížka chladiče se zubila do noci jako tlama nestvůry, vydechující pronikavě čpavý pach spálené gumy a vyjetého oleje. Když došli k obrubníku, McCoy za sebou zaslechl hovor: hlouček čumilů se dal opět do řeči a znepokojenými hlasy rozprávěl o tom, jaká se tu málem stala strašlivá nehoda. McCoy dovedl Keelerovou na chodník a pak k dvoukřídlým dveřím misie na Jedenadvacáté první ulici. Chystal se otevřít jedno z křídel, když tu se k němu Keelerová prudce otočila a vyprostila ruku z jeho sevření. Hleděla na něj a výraz její tváře naznačoval, že už začíná souvisle vnímat okolí.
„Jak hloupé,“ pronesla, a dokonce i v těch pouhých dvou slovech zřetelně zazněl její anglický přízvuk. „Šla jsem přes tuhle ulici snad už tisíckrát. Měli mě přejet.“ Říkala to bezvýrazným, stále ještě zřetelně otřeseným hlasem.
„Ale nepřejeli,“ řekl McCoy s úsměvem, o němž doufal, že jej Edith bude vnímat jako konejšivý. „Zkuste na to nemyslet. To už je minulost.“ Mávl hřbetem ruky do ulice, aby zapudil myšlenku na to, jak těsně dnes oba unikli vážnému zranění, potažmo smrti. „Všechno bude v pořádku,“ uzavřel.
Keelerová se letmo ohlédla po náklaďáku a pak znovu obrátila pohled k McCoyovi. Nejistě se usmála a přikývla, jako by se snažila samu sebe přesvědčit o upřímnosti jeho slov.
„No vážně,“ trval na svém McCoy. „Všechno bude v pořádku.“ Když ale uvedl Edith Keelerovou do dveří misie, uvědomil si, že se nachází v pozemském městě tři sta let předtím, než se narodil „; přesněji tři sta let předtím, než by se narodit měl. McCoy nepatřil do tohoto času ani na toto místo. Právě zachránil život ženě a vyhnul se přitom své vlastní smrti – a přece si teď uvědomoval, že už možná nikdy nic nebude v pořádku. Přinejmenším ne pro něj.

  • přeložil: Ladislav Jelínek
7. srpna 2008, David R. George III

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).