Drew Karpyshyn: Mass Effect – Zjevení

Každé vyspělé společenství v galaxii je závislé na technologii Proteanů, prastaré rase, která zmizela před padesáti tisíci lety. Po objevení skladiště proteanské technologie na Marsu v roce 2148, se lidstvo vydalo ke hvězdám a snaží si vydobýt postavení v obrovské galaktické komunitě. Na samé hranici kolonizovaného vesmíru zkoumá poručík David Anderson trosky přísně tajné vojenské výzkumné stanice, kterou napadli neznámí žoldáci. Doutnající ruiny jsou posety těly a ve vzduchu se vznáší nezodpovězené otázky. Kdo najal žoldáky a z jakého důvodu? A kde je Kahlee Sandersová, mladá vědkyně, která záhadně ze základny zmizela těsně před tím, než byli její kolegové vyvražděni? Sandersová je klíčem k rozluštění všech záhad. Jenže tento klíč kromě Andersona hledá i elitní turianský agent – Spektra – Saren, jehož metody si v ničem nezadají se Skarrem, brutálním kroganským nájemným zabijákem, který je rovněž Sandersové na stopě. Andersonovy šance jsou mizivé, ale pokud selže, je osud lidstva zpečetěn. A možná celé galaxie…

Seržantka Dah a Lee, dva mariňáci vpředu, seběhli po rampě. S vytaženými zbraněmi zkoumali oblast a hledali možné nepřátele, zatímco Anderson, O’Reilly a Shay je kryli shora zevnitř nákladového prostoru.
„Přistávací zóna zabezpečena,“ ohlásila Dah rádiem.
Jakmile byl tým na povrchu, zhodnotil Anderson situaci. Přistávací plocha byla malá, bylo na ní místo tak na tři fregaty, možná dvě nákladní lodě. Byla umístěna několik set metrů od velkých vrat, která vedla dovnitř samotné základny: jednopatrové kostky, která vypadala sotva dost velká, aby se do ní vešlo třiatřicet lidí přiřazených na základnu, natož laboratoře pro provádění samotného výzkumu.
Okolí vypadalo znepokojivě normálně, nikde nebyla ani stopa naznačující, že není něco v pořádku, s výjimkou půl tuctu velkých beden poblíž jedné z přistávacích ploch.
Tak útok začal, pomyslel si Anderson. Vybavení a zásoby bylo třeba ručně vykládat z lodí na nákladní saně a na nich převézt do budovy. Sidon musel očekávat zásilku. Když nájezdníci přistáli, začali vykládat bedny. Někdo uvnitř otevřel dveře a dva nebo tři členové bezpečnosti Sidonu šli pomoct s nákladem… a byli postříleni vojáky skrytými uvnitř nákladních lodí.
„Je divné, že tu nejsou těla,“ poznamenala Dah a vyslovila tak Andersonovy myšlenky.
„Po zabezpečení přistávací plochy je museli odtáhnout pryč,“ řekl Anderson, i když mu nebylo jasné, proč by to někdo dělal.
Pomocí signálů rukou vyslal tým přes opuštěnou přistávací plochu ke vstupu do základny. Vrata zasouvající se při otvírání do zdí byla hladká, bez jakýchkoli výčnělků – ovládala se jednoduchým bezpečnostním panelem na zdi. Ale fakt, že byla vrata zavřená, se poručíkovi nelíbil.
Anderson byl v čele týmu. Všichni se zastavili, když zakleknul a zvednul pěst. Ukázal dva prsty, signalizoval O’Reillymu. Přikrčený desátník se přesunul do čela jednotky a zařadil se vedle svého velitele, kde poklekl na jedno koleno.
„Nějaký důvod, proč by měly být dveře zavřené?“ zeptal se ho poručík šeptem.
„Vypadá to divně,“ přiznal desátník. „Pokud by někdo chtěl zlikvidovat základnu, proč se při odchodu obtěžovat zavíráním dveří?“
„Zkontroluj je,“ řekl Anderson technickému expertovi. „Pomalu a opatrně.“
O’Reilly stiskl tlačítko na útočné pušce, čímž se hlaveň, rukojeť a pažba složily, až se zbraň změnila na kompaktní hranol poloviny své normální délky. Připlácnul si složenou zbraň na zámek na stehně. Z kapsy vytáhl uni-stroj a připlížil se ke dveřím. Pomocí univerzálního nástroje zkoumal oblast a hledal signály, které by naznačovaly přítomnost neobvyklé elektroniky.
„Hezký úlovek, poručíku,“ zamumlal po chvíli. „Mina zadrátovaná na dveře.“
Desátník změnil nastavení uni-stroje a vyvolal krátký energetický puls, který zablokoval senzory na mině, takže se mohl připlazit dost blízko a deaktivovat ji. Celý proces zabral sotva minutu.
Anderson celou dobu zadržoval dech a normálně začal dýchat, až když se O’Reilly otočil a gestem oznámil, že je past zabezpečená.
Andersonovo kývnutí vyslalo tým kupředu prorazit vrata. Všichni zaujali předem určené pozice. Anderson a Shay se přesunuli na opačné strany vstupu, zády přitisknutí k vnější zdi budovy. Dah zaklekla v linii se dveřmi o pár metrů dál. Za ní a kousek stranou mířil Lee útočnou puškou na vstup a kryl Dah.
O’Reilly, klečící vedle Andersona, se natáhnul a vyťukal na panelu přístupový kód. Jakmile se dveře začaly otvírat, hodila Dah do prostoru za dveřmi omračovací granát a pak se vrhla stranou, do krytu. Lee provedl to samé, granáty explodovaly s oslepujícím zábleskem světla a zanechaly po sobě obláček jemného kouře.
Okamžitě po explozi se dovnitř vrhli Anderson a Shay, s puškami připravenými zlikvidovat nepřátele vevnitř. Byl to klasický manévr, dělobuch a vyčistit, provedený s naprostou precizností.
Ale místnost za vraty byla prázdná, kromě několika krvavých skvrn na podlaze a na zdech.
„Vše čisté,“ oznámil Anderson a zbytek týmu vstoupil dovnitř. Vstupní prostor byla obyčejná místnost, ze které vedla jediná chodba dozadu hlouběji do základny. V rohu byl převržený malý stolek a několik židlí. Monitor na zdi ukazoval obraz z kamery sledující přistávací plochu venku.
„Strážní pozice,“ řekla Dah. Potvrzovalo to Andersonovo dřívější podezření.
„Nejspíš tady byli umístění čtyři vojáci s úkolem hlídat přístav. Museli otevřít vrata, když lodě přistály, a vyrazili jim pomoct s vykládáním.“
„Dál v chodbě jsou krvavé šmouhy, poručíku,“ zavolal vojín Indigo. „Vypadá to, že těla odsud odtáhli dál dovnitř.“
Anderson pořád nedokázal přijít na to, proč by někdo takhle ukrýval těla, ale aspoň získali stopu. Pozemní tým pomalu postupoval hlouběji do základny a sledoval krvavé šmouhy. Cesta je provedla jídelnou, ve které byly vidět další převržené stoly a židle a také díry ve zdech a na stropě – jasný důkaz, že se v místnosti nedávno odehrála krátká, ale intenzivní přestřelka.
Pak prošli kolem dvou oddělených ubytovacích křídel. Dveře do pokojů byly vykopnuté a otevřené, interiéry byly stejně jako jídelna provrtané kulkami. Anderson si dokázal jasně představit, jak to probíhalo. Jakmile byli útočníci vevnitř, procházeli systematicky základnu místnost od místnosti a masakrovali všechny dlouhými dávkami… Pak odtáhli mrtvoly pryč.
Dostali se do zadní části budovy, aniž by někde našli známku toho, že by byli nepřátelé ještě stále na místě. Ale učinili objev, který nikdo z nich nečekal.
V zadní části budovy byl malý výtah, vedoucí přímo pod zem.
„Není divu, že základna vypadá tak malá,“ prohlásil O’Reilly. „Všechno zajímavý je pod zemí!“
„Sakra, fakt bych rád věděl, na čem pracovali,“ zabručel po chvíli. „Čert ví, do čeho se chystáme vlízt.“
Anderson souhlasil, ale v současné době ho spíš zajímal jiný fakt. Podle panelu na zdi byl výtah úplně dole. Pokud někdo sjel do spodního patra základny a pak by utekl ve chvíli, kdy přišlo varování o příletu Hastingsu, byl by výtah nahoře.
„Je něco špatně, poručíku?“ zeptala se Dah.
„Někdo sjel výtahem dolů,“ řekl a kývnul hlavou k panelu. „Ale nahoru se už nevrátil.“
„Myslíte, že jsou ještě dole?“ zeptala se mariňačka. Z tónu jejího hlasu bylo jasné, v jakou odpověď doufá.
Poručík přikývnul a na rtech se mu objevil náznak pochmurného úsměvu.
„A co se stalo s loďmi?“ zeptal se svobodník Shay, kterému to ještě nedošlo.
„Ti, co zaútočili na základnu, si pro něco přišli,“ vysvětloval Anderson. „A to, co hledali, nebylo nahoře. Poslali tým dolů dokončit práci. Nejspíš nechali nahoře hlídat jen pár svých.“
„Ale nepočítali, že bude alianční hlídka tak blízko a dokáže reagovat na nouzový signál tak rychle. Když je průzkumná loď upozornila, že někdo prolétá hmotovým vysílačem, měli sotva dvacet minut, aby se sbalili a vypadli. Vsadím se, že se neobtěžovali říct to kamarádům dole.“
„Proč? Proč ne? Proč by jim to neřekli?“
„Tyhle výtahy můžou jít dolů třeba dva kilometry,“ přidal se desátník O’Reilly ke snaze vysvětlit situaci nezkušenému vojínovi.
„Vypadá to, že komunikace se spodní částí to schytala během přestřelky. A rádiový signál přes takový kus skály nepronikne. A výtah může jet nahoru klidně deset minut.“
„Pokud by chtěli upozornit kamarády, trvalo by jim to půl hodiny. Deset minut na přivolání výtahu, deset minut poslat někoho dolů a dalších deset minut nahoru,“ pokračoval. „A to už by bylo moc pozdě. Je jednodušší zmizet a nechat ostatní tady.“
Shay nevěřícně vytřeštil oči.
„Oni tady svý kámoše prostě nechali?“
„To je rozdíl mezi vojáky a žoldáky,“ vysvětlil mu Anderson a soustředil se opět na misi.
„Tohle mění situaci. Máme dole nepřátelskou jednotku, která netuší, že na ni nahoře čeká jednotka Aliance.“
„Můžeme připravit past,“ řekla Dah. „Jakmile se dveře výtahu otevřou, začneme střílet a rozemeleme ty hajzly na kaši!“ Mluvila rychle, v očích měla zlý výraz.
„Nebudou mít šanci!“
Anderson dlouhou sekundu přemýšlel a pak zavrtěl hlavou.
„Je jasné, že tohle je mise najít a zničit. Nechystají se nechat za sebou nikoho naživu. Dole by mohl být živý personál Aliance. Pokud je šance, že je ještě můžeme zachránit, musíme to zkusit.“
„To by mohlo být nebezpečné, pane,“ varoval ho O’Reilly. „Předpokládáme, že o nás neví. Pokud ale ano, vlezeme přímo do pasti.“
„To riziko musíme podstoupit,“ řekl Anderson a bouchnul do panelu, aby přivolal výtah nahoru. „Půjdeme po nich.“
Zbytek skupiny včetně O’Reillyho reagoval jasným: „Pane, ano, pane!“
Dlouhá pomalá jízda výtahem dolů byla ještě horší než čekání uvnitř lodě na začátek mise. Minutu po minutě, s každým dalším metrem sestoupeným pod povrch planety, napětí narůstalo.
Poručík slyšel tiché bzučení navijáku výtahu, tupé bručení uvnitř hlavy, které neustále sláblo, ale nikdy úplně nezmizelo. Vzduch zhoustnul, stal se teplejším a vlhčím. Cítil, jak mu v uších praská, a zachytil ve vzduchu podivný neznámý zápach, který zřejmě vytvářela směska sirnatých plynů v kombinaci s pachy cizích plísní a podzemních hub.
Anderson se ve zbroji důkladně potil a neustále si musel volnou rukou otírat vlhkost, která mu kondenzovala na obličejovém štítu. Dělal, co mohl, aby nemyslel na to, co by se mohlo stát, kdyby se dveře výtahu otevřely a nepřítel byl připravený a čekal na ně.
Když se konečně dostali dolů, nepřítel na ně čekal, ale rozhodně nebyl připravený. Výtah vedl do velké komnaty, přirozené jeskyně plné krápníků, stalagmitů, stalaktitů i tlustých vápencových sloupů. Umělé osvětlení zavěšené pod stropem ozařovalo celou komnatu, světlo se odráželo od silných žil kovových rud protínajících bezpočet kamenných formací tvořících zdi jeskyně. Na vzdáleném konci byl průchod, který sloužil jako druhý východ z jeskyně, dlouhý tunel zahýbající za roh.
Nepřátelské jednotky, téměř tucet ozbrojených a obrněných žoldáků, k nim šly ze vzdálené části komnaty. Smáli se a vtipkovali, zbraně zavěšené po boku. Mířili k výtahu, který je vezme nahoru na povrch planety.
Andersonovi trvalo jen zlomek sekundy, než se rozhodl, že jde o vražené nájezdníky, a ne personál Aliance, a vydal rozkaz ke střelbě. Jeho tým byl připravený na boj od chvíle, kdy se dveře výtahu začaly otvírat, a tak reagoval na příkaz okamžitě. Vyrazili kupředu od výtahu za neustálé střelby. První vlna střel udeřila do nic zlého neočekávajících žoldáků. Boj by v tu chvíli skončil, nebýt zbrojí a kinetických štítů. Tři nepřátelé padli k zemi, ale dostatek smrtících projektilů byl odražený nebo pohlcený, takže se zbytek nepřátel dokázal stáhnout a vrhnout se do krytů za balvany a stalagmity, kterými bylo dno jeskyně poseté.
Několik dalších sekund bitvy bylo naprosto chaotických. Andersonův tým se tlačil kupředu, mířil k balvanům, za kterými by se mohl krýt. Museli se rychle rozptýlit, než nepřátelská odvetná palba zablokuje celý tým na jediném místě. V jeskyni se rozléhalo vrčení útočných pušek a ostré pískání kulek odrážejících se od zdí a kamenných formací. Stopovky, zařazené v zásobnících na každém pátém místě místo normální střely, ozařovaly místnost strašidelným světlem. Anderson, sprintující k blízkému velkému stalagmitu, ucítil až příliš dobře známý otřes, jak jeho kinetické štíty odrazily několik střel, které by ho jinak zasáhly. Praštil sebou o zem a překulil se. Dávka střel udeřila do podlahy těsně před ním, rozdrtila kámen a vyslala spršku vody a prachu pod štít helmy.
Vyskočil na nohy a plival odpornou špínu. Instinktivně kontroloval zbývající energii ve štítu.
Byl na dvaceti procentech – což skoro nebylo dost, aby měl šanci, pokud by se pokusil o další přeběhnutí přes nepřátelskou palbu.
„Stav štítů!“ zařval Anderson do rádia. Okamžitě se mu ve sluchátcích začala ozývat čísla.
„Dvacet!“
„Dvacet pět!“
„Dvacet!“
„Deset!“
Jeho tým byl stále v pořádku, ale štíty byly oslabené. Ztratili výhodu momentu překvapení a teď stáli proti téměř dvojnásobné přesile nepřátel.
Ale vojáci Aliance cvičili týmovou spolupráci, učili se krýt navzájem a hlídat si záda. Důvěřovali svým společníkům a veliteli. Anderson předpokládal, že jim to poskytne dostatečnou výhodu proti jakékoli bandě žoldáků.
„Dah, Lee, přesun doprava!“ vyštěknul. „Zkuste je obejít!“
Poručík se přetočil doprava, vykoukl zpoza stalagmitu, který mu kryl výhled, a vypálil na nepřátele rychlou dávku. Nesnažil se nic zasáhnout, i s automatickým zaměřovačem zabudovaným do všech osobních zbraní bylo téměř nemožné zasáhnout cíl velikosti člověka bez alespoň půl sekundy míření. Ale likvidace nepřátel nebyla jeho cílem, chtěl je jen zastrašit, aby neměli čas zaměřit Leea a Dah, kteří střídavě postupovali a přebíhali z krytu do krytu.
Po dvousekundové dávce se stáhnul zpět do krytu. Nebylo vhodné zůstávat na jednom místě příliš dlouho. V tu samou chvíli vykouknul Shay zpoza velkého balvanu a pokračoval v krycí palbě. Jakmile zakleknul Shay, zahájil palbu O’Reilly.
Když se desátník stáhnul, Anderson vystrčil hlavu a znovu vystřelil. Tentokrát vykoukl na levé straně stalagmitu, vyhlédnout zpoza krytu dvakrát na tom samém místě byla jistá cesta, jak chytit nepřátelskou kulku přímo do obličeje.
Stáhnul se a zaslechl v rádiu Dah: „Na pozici. Krycí palba!“
Teď bylo na čase, aby se přesunul Anderson.
„Vyrážím!“ zavolal těsně před tím, než vyběhl na otevřené prostranství, v pokleku a předkloněný sprintoval k další blízké části přirozené architektury jeskyně, která byla dost velká, aby se za ní mohl skrýt před nepřátelskými kulkami. Sklouznutím zastavil za tlustým sloupem. Měl sotva dost času, aby popadnul dech a zahájil krycí palbu, než vydal příkaz Shayovi a O’Reillymu vyrazit.
Celý proces opakovali stále dokola. Anderson vysílal jednoho člena týmu kupředu, zatímco zbytek ho kryl palbou a udržoval nepřítele v defenzívě. Pokaždé nepravidelně střídal pořadí přesunu. Klíčem bylo udržet tým v pohybu a nepřítele v nejistotě. Zůstat na jednom místě příliš dlouho by umožnilo nepřátelům soustředit se na ně a zaměřit několik střelců na jediné místo. Nebo, což by bylo ještě horší, začít házet granáty.
Ale pohyb musel mít účel a správný směr, musel mít plán.
Přes veškerý chaos a zmatek bitvy byl poručík vycvičený, aby přistupoval k přestřelce jako k šachové partii. Bylo to o taktice a strategii, o ochraně vlastních figur, zatímco s nimi postupně manévroval, aby si získal celkově silnější pozici. Oddíl Aliance reagující jako jediná bytost získával výhodu postupně, jeden voják po druhém pomalu manévroval na pozici, odkud mohli na nepřítele zaútočit z boku, vyhnat je z krytí a zachytit v křížové palbě.
Žoldáci si to také uvědomovali. Byli zablokovaní koordinovaným ostřelováním Andersona a jeho vojáků, v pasti, v podstatě bezmocní. Byla jenom otázka času, kdy se pokusí o sebevražedný protiútok nebo o zoufalý útěk. V tomto případě si vybrali druhou možnost.
Vypadalo to, jako by se vše stalo najednou. Žoldáci vyrazili zpoza krytů a začali couvat k chodbě za sebou, zatímco pálili dlouhé dávky směrem k aliančním vojákům. Přesně na to Anderson se svým týmem čekal.
Zatímco žoldáci ustupovali, Anderson se postavil za balvanem, za kterým se kryl. Odkryl si hlavu a ramena, ale když se někdo snaží běžet pozpátku a střílet přitom z útočné pušky, má štěstí, když trefí bitevní loď zaparkovanou přímo před sebou, natož cíl velikosti poloviny lidského torza. Anderson si zapřel zbraň o vrchol balvanu a opatrně zamířil na jednoho ze žoldáků. Nechal automatický zaměřovací systém zachytit cíl a pak pomalu stisknul spoušť. Žoldák krátce zatancoval, jak dlouhá dávka střel vyčerpala jeho štíty, prorazila zbroj a roztrhala maso. Taneček trval od začátku do konce možná čtyři vteřiny – celou věčnost, pokud by se měl střelec obávat, že by ho mohl někdo na druhé straně zaměřovat. Ale jelikož to nehrozilo, měl Anderson víc než dost času, aby se postaral o smrtelný zásah. Měl dokonce šanci zamířit na další žoldačku a sestřelit i tu.
A nebyl jediný, kdo situaci využil. Jeho tým při zoufalém ústupu žoldáků zlikvidoval celkem sedm nepřátel. Pouze dva dokázali uniknout živí a dostat se do bezpečí tunelu a zmizet za rohem.

• překlad: Jiří Matyskiewicz

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).