Přiznává však, že kdyby tito tvorové byli skuteční, měla by z nich strach. Proto je ráda, že se s nimi setkává jen prostřednictvím své fantazie. To pro Mercy Thompsonovou jsou upíři a vlkodlaci každodenní realitou, která podstatně ovlivňuje její život. Docela často se totiž kvůli nim dostává do pořádného průšvihu. Ale abychom byli spravedliví, za všechny Mercyiny problémy vlastně může Patricia…

Kdy jste se vlastně dostala k fantasy?
Docela brzy. Mám totiž starší sestru, která přímo hltala knihy. Ta milovala fantasy, obzvláště Andre Nortonovou. Je ovšem tím typem, který má své knihy seřazené podle autorů i sérií a snaží se je udržovat v co nejlepším stavu. Já jsem přirozeně pokládala za svou povinnost si její knihy půjčovat a číst je. Musela jsem ovšem být velice opatrná, protože stránka s oslíma ušima či zlomený hřbet knihy by způsobily pohromu. Ale ty příběhy za to riziko stály.

Takže jste asi chtěla být spisovatelkou už jako dítě…
Vůbec ne, chtěla jsem být koněm. Ve skutečnosti, i když jsem čtení milovala, myšlenka, že bych mohla sama psát, mě napadla mnohem později. Na střední škole jsem si zvykla dělat tužkou skici a pak o nich psát krátké příběhy, vždy jen tak jednu – dvě scény. Skutečně tvořit jsem začala teprve na univerzitě.

Co tedy vlastně obnáší být spisovatelem?
Být spisovatelem je mnohem víc než jen prostě prodávat knihy. S trochou štěstí může vyjít román komukoli. Ovšem naučit se ovládnout základní prvky tvorby pozadí, charakterů postav, dialogů a zápletky vyžaduje víc než jen štěstí, chce to praxi. I když mi vyšla už první kniha, kterou jsem napsala, teprve tu čtvrtou se mi podařilo napsat tak, jak jsem zamýšlela. Každá kniha představuje výzvu a příležitost napsat ji trochu lépe než tu předchozí.

Když už jste to nakousla, co bylo onou první vydanou knihou? A jaký to byl pocit držet ji poprvé v rukou?
Moje první kniha se jmenovala Maškarády (Masques). Původně se měla jmenovat Masky (Masks), protože mnohé postavy příběhu byly ve skutečnosti jiné, než jak se jevily navenek. Vydavatel si ovšem vyžádal změnu, a já jsem byla příliš nadšená tím, že román vyjde, než abych přemýšlela o něčem tak triviálním, jako je název. Když jsem uviděla vytištěnou obálku, bylo to úžasné. Malíř na ní zachytil postavu během změny tvaru a byl tam i záporák s mečem v brnění pokrytém nebezpečně vypadajícími hroty. A bylo na ní moje jméno! Co na tom, že jen malými písmeny a že obálka vypadala šíleně oranžově. Byla to moje kniha! Byla stejně krásná jako mé děti, a nebesa pomáhej tomu, kdo by měl tu drzost s tím nesouhlasit.

Jako autorka jste začínala psaním klasické fantasy, jako je třeba Riallina hra, kterou znají i čeští čtenáři…
Riallina hra byla mojí druhou knihou. Chtěla jsem napsat příběh ve stylu detektivek a špionážních románů, ovšem pojatý jako fantasy. Potřebovala jsem proto hlavní postavu, která by mohla pozorovat a sama přitom zůstat nepozorována. Nejdříve jsem přemýšlela o služce. Ale pak jsem dostala skvělý nápad: udělala jsem z ní bývalou otrokyni.
Jedna z věcí, které odlišují dobré autory od nadšených idiotů, je schopnost kriticky zkoumat nápad a poznat problémy, které může přinést jejich zařazení do příběhu. Tím, že jsem poslala bývalou otrokyni do země, kde se otroctví stále praktikuje, zatížila jsem román spoustou závažných problémů, které byly mimo úroveň mých tehdejších schopností. Než jsem získala nástroje, abych mohla vytvořit skutečně dobrý příběh, měla jsem už hotový hrubý koncept další knihy Když kráčí démoni.

Proč jste se nakonec rozhodla vyměnit klasiku za příběhy o upírech a vlkodlacích?
Po dokončení Havranova úderu jsem si připadala úplně vyhořelá. Cítila jsem se unavená a vyčerpaná, takže jsem psaní na několik měsíců odložila. V té době jsem si užila spoustu zábavy při čtení městské fantasy, která byla tehdy velmi mladým žánrem. Pak mi zavolala moje redaktorka, že má nabídku na napsání něčeho podobného, jestli bych to tedy nechtěla zkusit.
Když jsem o tom přemýšlela, rozlil se po mé tváři spokojený úsměv. Už žádné trápení s vymýšlením pseudostředověkých světů! Už nebudu muset zjišťovat, jak se zpracovávají lněná semena nebo solí vepřové maso! Stačí jen do světa, v němž žiju, přidat nějaké ty děsivé netvory. Náhle jsem už vůbec nebyla unavená, byla jsem připravená znovu začít psát.

„KOJOTI SÁZEJÍ SPÍŠE NA LSTIVOST NEŽ NA PŘÍMOU KONFRONTACI“

Proč se hrdinkou těchto příběhů stala právě Mercy Thompsonová?
Mám ráda postavy, které bývají v situacích, do nichž se dostávají, tak trochu podceňované. To znamená, že musejí být chytré i silné, aby mohly přežít. Takže jsem věděla, že Mercy by měla být houževnatá a nepoddajná. Kromě toho jsem si pohrávala s myšlenkou, že bude v jedné ze svých podob kojotem. Kojoti jsou velmi chytrá a přizpůsobivá zvířata, sázejí spíše na lstivost než na přímou konfrontaci. Psát o takové postavě bylo velmi zábavné, a její reakce na různé věci mi připadaly téměř vždy neobyčejně zajímavé.

Co vlastně Mercy od života chce? Po čem touží?
Mercy, stejně jako většina lidí, má hodně potřeb i tužeb, z nichž některé si odporují. Chce, aby její přátelé byli šťastní a v bezpečí, a je odhodlána pro to udělat téměř cokoli. Tvrdě pracuje i na tom, aby mohla jít životem cestou, kterou si sama zvolí. Je nezávislá, což ji na jednu stranu těší, ale vždy se od ostatních odlišovala, což ji tak trochu trápí. Ráda by cítila, že opravdu někam patří, že je částí smečky, místo aby byla pouhým pozorovatelem.

Říká se, že něco z autora se odráží i v hrdinech jeho příběhů. Kolik z Patricie Briggsové je v Mercy Thompsonové?
Méně, než si někteří lidé myslí. Ráda bych řekla, že jsem skvělá automechanička, dobrá v karate a umím to se zbraněmi. Že neztrácím sebevědomí ani v těch nejextrémnějších podmínkách a vypadám sexy dokonce i ve špinavých džínách. Ve skutečnosti mám někoho, kdo mi mění v autě olej a sleduje karate filmy. Jediná věc, kterou vím o zbraních, je, že před tím, než o nějaké začnu psát, musím požádat některého ze svých přátel, aby mě vzal na střelnici ji vyzkoušet. Zkrátka, nejsem Mercy. Nicméně, ona je velmi zábavná, a mě těší vytvářet situace, z nichž se potom ona pokouší dostat.

V Mercyiných příbězích hrají důležitou roli stvoření jako vlkodlaci, kožoměnci či upíři…
Už od té doby, kdy se lidé začali shromažďovat kolem ohňů, si vyprávěli příběhy o stvořeních skrývajících se v temnotě. Stvořeních, jež vypadají skoro jako lidé. Predátor napodobující člověka je představa stejně přesvědčivá jako děsivá, jež samozřejmě zaujme fantazii každého vypravěče. Obří hmyz či nezvladatelný robot sice působí také hrozivě, ale tato hrozba se dá snadno rozpoznat, a s dostatkem lidí a zbraní zlikvidovat. Stvůra, která chodí mezi námi nepovšimnuta, přičemž zabíjí slabé a neopatrné, ta je skutečně děsivá.

„KDYŽ VÍM NA POČÁTKU PŘÍLIŠ MNOHO, PŘESTANE MĚ PSANÍ BAVIT"

Jak se vlastně rodí dobrodružství Mercy Thompsonové? Co je na jejich počátku?
Prostě nastíním problém, a pak se dívám, jak si s ním Mercy poradí. V první polovině knihy se jí to snažím co nejvíc ztížit a pak ji v tom nechám se plácat, abych se v závěrečné části třásla strachem, jak se z toho zmatku dostane ven. Mám jen vágní představu, kde a jak chci skončit, a jsem šťastná, když u ní je to přesně naopak. Jakmile mám jednou celý román napsaný, vracím se na počátek a leštím, vyhazuju a přesunuju scény, abych vytvořila dobrý příběh. Zjistila jsem, že když na počátku vím příliš mnoho, přestane mě psaní bavit.

Můžete prozradit něco o své další sérii z Mercyina světa?
Série nazvaná Alfa & Omega se soustřeďuje na Samuelova bratra Charlese a jeho družku Annu. Je to pohled na vlkodlačí smečku z vlkodlačí perspektivy. Tento cyklus má jisté tendence být trochu romantičtější než Mercyina dobrodružství.

A nakonec trochu něco osobnějšího. Co děláte, když nepíšete? Jak relaxujete?
Čtu si nebo se točím kolem rodiny. Mám osm koní, kteří naštěstí vyžadují hodně času. Hraju si s nimi, hřebelcuju je, trénuju je a jezdím na nich. Koně jsou hezkým kontrastem ke psaní. To je většinou duševní činnost, zatímco koně spíše fyzická námaha.

Tento rozhovor původně vyšel v Pevnosti 05/2010

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).