Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Wilth Ahwa, L. Kučerová, Z. K. Holub, Z. Beneš, M. Brabec, J. Č. Galeta, M. Linc

wilth-ahwa

K vyslovení této pocty se sešlo šest spisovatelů, kteří každý po svém, ale přesto v jisté stylové jednotě, shromáždili do jednoho souboru sedm epizod ze života lidí žijících na březích Vltavy od bronzového věku Keltů až po křesťanský středověk. Každou z těchto sedmi epizod uvádí krátká glosa z pera archeologa a ještě před závěrečným fotografickým vyznáním přichází na řadu doslov. Ten předestírá náznaky pohnutek, které autory vedly k tvorbě tohoto souboru.

Zahajující povídkou jsou Řeky Lucie Kučerové. Zjistíme, že řeky jsou ve skutečnosti bytostmi velmi živými, a i když si to nerady připouštějí, podobají se bytostem žijících v jejich okolí mnohem více, než by samy chtěly. Své choutky, touhy a nenávisti prožívají se stejnou intenzitou jako lidé a stejně je dokážou ovlivnit jejich vítězství i porážky. Nenaplnění ambicí jedné řeky se stává velkou výhrou pro druhou, a proto se u Mělníka vlévá Vltava do Labe, přestože by to mělo být přesně naopak.

To Krev Divoké řeky Zbyňka K. Holuba ukazuje Vltavu, která sice již poněkud zmoudřela, ale stále ještě dokáže vnést do života lidí kolem sebe tolik nevypočitatelnosti, že je mnohem lepší si s ní nic nezačínat. A když už člověk musí prosit o její pomoc, pak je třeba si velmi dobře rozmyslet, jaká ta pomoc vlastně má být. Že s řekou není dobré být ve sporu se přesvědčí i hrdinové povídky Markwart, kterou napsal Zdeněk Beneš. Kelty na březích Wilth Ahwy vystřídali Germáni z kmene Markomanů, kteří si sebou přinesli své vlastní bohy. Řeku mají sice stále v úctě, ale v její moc už nevěří tak bezvýhradně jako jejich předchůdci. Je potřeba jim proto ukázat, kdo je tu pánem – vlastně paní. Germány poté smete stěhování národů a ve vltavské kotlině se usazuji Slované. Ještě jsou nejednotní, soupeří mezi sebou o území a nadvládu nad ostatními. Chápou, že řeka je matkou této země a je potřeba se k ní podle toho chovat, jinak se dostanou do potíží stejně jako Mnata z Dulebů a jeho protivníci v povídce z pera Milana Brabce. Hněv řeky může být opravdu veliký, zvlášť když se lidé začnou od ní odvracet a k ochraně před její mocí si přivedou nové bohy. Vlastně Boha, jediného boha křesťanů. Vltava si to samozřejmě nechce nechat líbit a to, že lidé přestávají respektovat řeku jako živou bytost, se pokusí zvrátit L. P. 921. Tak to aspoň vidí ve své krátké povídce Míla Linc. Jak křesťanství upevňuje svou moc, mizí i povědomí lidí o Vltavě, která jim ale stále může ukázat i jinou tvář než je vodu líně tekoucím korytem. Jenže ji jen málokdo vnímá jako mocnou bytost a povědomí o její moci a síle se ztrácí v pověstech a bájích. Svou moc může už projevovat jen skrytě a nenápadně, tak jako v závěrečné povídce Bludička, kterou společně napsali Lucie Kučerová a Zbyněk K. Holub.

Závěr knihy tvoří fotografická příloha, která je pojatá stejně jako povídky, tedy mnohem více lyricky a zadumaně než s patosem a velkými gesty. To však v žádném případě neznamená, že by se jednalo o unylé příběhy do salónku mladé dámy, to tedy ne. Příběhy se nevyhýbají líčení i poměrně krvavých událostí a akce rozhodně není na druhé koleji, jen ze všech povídek čiší lehký nádech smutku. Dokonce i tam, kde zlo je potrestáno a dobro vítězí zůstává jakási hořká pachuť – bylo to opravdu dobro, kdo zvítězil? Nebo je všechno trochu jinak? Jednotícím prvkem všech povídek je personifikace Vltavy do podoby tmavovlasé ženy se zelenýma očima, která může být krásná i hrozivá, utěšující i trestající, svůdná i zrádná, potměšilá i průzračná.

Všechny povídky jsou prostoupeny nostalgií za dobou, kdy řeka byla nikoli učesanou a upravenou služkou lidí na jejích březích, ale pokud ne přímo paní jejich životů, pak alespoň rovnocennou a respektovanou partnerkou lidského živlu. Snad proto je poslední povídka zasazena do středověku a obdobím bližším dnešku se autoři raději vyhnuli. V průběhu času se měnil přístup lidí k Vltavě a čím více se blížíme k dnešku, tím více lidstvo sílí a řeka musí hledat nové způsoby, jak si udržet svůj vliv na jejich životy. Vždyť jestliže zpočátku bez váhání plnili její přání, později prosili a ještě později žádali o pomoc při vyplnění těch svých, pak nakonec… nakonec svá přání začali uskutečňovat bez ohledu na řeku. Přesto ještě občas najde svou starou sílu a ukáže jim, že není tak spoutaná a bezmocná, jak by si přáli.

  • L. Kučerová, Z. K. Holub, Z. Beneš, M. Brabec, J. Č. Galeta, M. Linc: WILTH AHWA
  • vydal: Zoner Press, Praha 2010
  • přebal: Roman Kýbus
  • 288 stran / 289 Kč
27. července 2010, Zdenka Štouračová

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).