Peter Dragula: Biosector 1 – Vzestup a pád

Victor Eduard Barnett už měl všeho po krk. Hnusila se mu tahle planeta. Hnusilo se mu, co z ní zbylo. Světu vládl zkažený systém a lidé ho přijímali. Nechápal to. Znechuceně si odplivl na zem a naposledy se podíval na zničené rodné město, na Madrid.
Před ním ležely desítky kilometrů ruin. Během druhé globální války se město dostalo přímo mezi bojující strany a zbyly z něj jen základy. Říkali, že má strategickou pozici, že ho musejí ubránit. Výsledkem ale byla jen destrukce. Na město dopadlo několik atomových bomb, které ho ihned vyhladily i se všemi lidmi. S miliony lidí. Bude trvat ještě desítky let, než do něj zase bude moci vstoupit lidská noha. Ale nebude trvat dlouho a on se za všechny mrtvé pomstí – a nejen za ně, ale také za všechny lidi žijící a trpící pod touhle vládou zrozenou z krve. Povzdechl si a nastoupil do své kosmické lodě.
Loď se jmenovala SilverHawk a on na ni byl patřičně hrdý. Vybojoval toho s ní už hodně a pořád mu dobře sloužila. Měla jedinečné maskování zbraní a po aktivaci vypadala pro vládní radary jako běžná osobní kosmická loď. Výbava zahrnovala rušičky radarů, sérii čtyř silných laserů a v zásobě měl tři těžce sehnatelné atomové minirakety. Byly malé, ale přesto dokázaly způsobit působivé exploze, které za sebou zanechaly spoušť.
Nechal žhavit motory a podíval se na hodinky. Za patnáct minut se se svou skupinou setká na Moonrange, malé nezávislé základně vznášející se nad opačnou stranou planety než vládní Confidence. Díky její poloze se rychle po vybudování stala hlavním střediskem kriminálníků a pašeráků. Moonrange je základna vytvořená ve stylu velkého nočního podniku. Bar, hudba, alkohol, drogy. Tajná služba o tom všem věděla, ale nezatrhla to. Namísto toho tam nasadila svého člověka, který neustále všechno sledoval. Naivně si mysleli, že o něm nikdo neví. Victorovi základna připomínala zkaženost tohoto systému. Vědí o ní, vědí o zlu v jejích útrobách, ale nic s tím nedělají. Podobně jako se spoustou chudých a zaostalých oblastí světa. Navíc měl podezření, že ze stanice profitují i vládní činitelé, protože kdyby tomu tak nebylo, určitě už by neexistovala. Za starých časů by se tohle netrpělo.
Po chvíli kontrolka žhavení přestala blikat a on mohl vzlétnout. Zapnul antigrav, přidal energii a s vysokým přetížením stoupal k oblakům.

„Havran odletěl, havran odletěl,“ zopakoval do vysílačky Will Alexander, mladý agent tajné služby, který poslední dva týdny Victora Barnetta nepřetržitě sledoval a pokoušel se zjistit, co plánuje. Měli ho eliminovat už dávno, pomyslel si. Věděli, že je vůdcem rebelů, ale velení tajné služby je chtělo dostat všechny. Čekali. Neustále jeho eliminaci oddalovali a Will měl pocit, jako by ho ve skutečnosti ani zlikvidovat nechtěli. Vyhovuje jim mít velkého nepřítele.
„Rozumím,“ odpověděl mu operátor ze stanice Confidence, který okamžitě kontaktoval letky jež měly službu a zadal rozkazy ke sledování. Upozornění dostali i agenti na místech, kam by mohl mít namířeno.
Willovi se Barnettovo chování nezdálo. Před odletem dlouho stál a sledoval město a okolí. Napadlo ho, že on se přesně takhle díval na domov, který přednedávnem opouštěl, aby ho navždy vyměnil za malou kajutu na vesmírné stanici. „Ten už se nevrátí,“ řekl si pro sebe a v antigravitačním vznášedle zamířil k nejbližšímu ústředí tajné služby, aby ze sebe co nejrychleji smyl radiační záření – dřív než zanechá nenávratné škody.

„Kdo nechce, nemusí jít. Nemůžu zaručit že to vyjde, ani že to přežijeme. Bude to nebezpečné. Pokazit se může cokoli a budeme mít jen jednu šanci.“ Victor věděl, že tahle akce bude nebezpečná a nechtěl nikoho nutit. Věděl i to, že to nemůže zvládnout sám, ale věřil svým lidem a bylo mu jasné, jaká bude jejich odpověď. Nechtěl jim přikazovat, aby šli na jistou smrt, tohle není armáda. Tady si každý svůj osud vybírá, a vybírá si ho stejně jako stovky jeho přátel, kteří už položili životy za správnou věc. Armáda po nich jde stále tvrději. Často ani nestihli zaútočit a už byli obklíčeni. Mnoho buněk bylo rozprášeno, velitelé dvou nejvýznamnějších byli zatčeni. Zbyl už jen on a jeho skupina.
Armáda o něm tvrdila, že vede všechny rebely, ale on nebyl o nic důležitější než ostatní, měl jen svou pomstu, svůj cíl – napravit svět. A teď si byl jistý, že se karta obrátila a že to vyjde. Musí. Potřebuje konečně úspěch. Nejen pro sebe, pro morálku svých lidí, ale také kvůli tomu, co se mu přiznávalo jen těžko – pro peníze. Po dlouhých bojových neúspěších přestávaly na jejich účty plynout finance od tichých sponzorů a oni už začínali pociťovat jejich nedostatek. Netušil, kdo jsou ti sponzoři a ani to vědět nechtěl, bylo však všeobecně známo, že ne všechny národy jsou v principech Společenství zajedno. Nebojovaly, neměly armádu a tak je podporovaly a doufaly, že dokáží něco změnit. Bylo mu líto, že přestaly doufat teď, když je vítězství na dosah.
„Takže?“ zeptal se po chvíli ticha.
Několik rebelů stojících kolem něj souhlasně přikývlo. „Jdeme všichni,“ řekl nakonec Dean Murphy, černoch s potetovaným obličejem, který vyrůstal v krutém ghettu jednoho z velkoměst. „Svatý grál máme na dosah a Bůh ví, že my jsme vyvolení, že jsme ti, kteří mají nastolit na světě řád.“ Byl hluboce věřící a právě to, jak vláda ignorovala Boha, ho přivedlo k rebelům.
„Jdu i já!“ vykřikl mladý muž, který právě vtrhl do místnosti.
„Ne. Ty zůstaneš tady,“ odsekl Victor hned, jak si všiml, o koho jde.
„Proč, tati?“
Victor přistoupil k synovi a vyvedl ho ven z místnosti. Otočil se k němu a podíval se mu do očí. Měl ho rád a nechtěl, aby umřel mladý.
„Někdo musí kontrolovat situaci a kdybych se nevrátil, musí zůstat a pokračovat v mém díle. Věřím jen tobě. Kdyby se něco zvrtlo, nikdo jiný to tady nezvládne. Naše práce nesmí zůstat nedokončená. Jde o hodně a naše vítězství je čím dál blíž…“
V synově pohledu viděl to, co už stokrát předtím – strach o něj a také odhodlanost, s níž by za jejich věc klidně položil i život. Vzal ho za ramena.
„Všechno bude v pořádku.“
Mladík něco zabručel a odešel pryč. Victor se za ním smutně podíval a vrátil se zpátky. Nemohl ho vzít s sebou. Nechtěl, aby se mu něco stalo. Bude to nebezpečné.
„Dobrá, pokračujeme,“ řekl, když vstoupil do místnosti. „Jak všichni víte, měsíční základna DarkSide má jen minimální vesmírnou obranu. Jsou tam pouze pomalá vysokoenergetická laserová děla a nenaváděné atomové rakety na ničení asteroidů. Nemají žádnou obranu proti organizovanému útoku. Nečekají, že by na ně někdo chtěl zaútočit.“
„Proč tam jdeme my?“
„Je tam něco, co nám zajistí kontrolu. Něco velkého, čím dokážeme zničit vládu a obnovit na světě spravedlnost,“ odpověděl Victor hrdě.
Ostatní se zatvářili ohromeně, nebo se pousmáli. Věděli, že Victor nikdy nemluví do větru.
„Takže ty svině tam vyvíjejí zbraně?“ ozval se Dean.
„Připravují se na to,“ odpověděl stroze a rozložil na stůl podrobné plány měsíční základny. Byla to převážně pod zemí vystavěná čtyřpatrová budova o rozloze tří čtverečních kilometrů. Nahoře se tyčila jen kopule a přistávací boxy. Uvnitř pracovaly na tajných projektech stovky vědců. Oficiálně se zabývali vesmírnými technologiemi potřebnými pro dlouhé lety, ale Victor věděl, že to ani zdaleka není všechno.
„Představuju si to jako čistou, tichou akci. Deane, ty půjdeš jako první a vezmeš si na starost vysílací antény. Na satelit nad základnou jsme se už napíchli a zařídil jsme, aby vysílal jen standardní kontrolní zprávy. Následně dva naše stíhače zdálky zničí lasery kolem kopule. My ostatní přistaneme a dostaneme se dovnitř. Dalším krokem bude zajištění lidí a eliminace bezpečnostních složek.“
„Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se Dean.
„Mám tam lidi, kteří nás pustí skrz vstupní bránu. Naším prvním a nejdůležitějším úkolem bude dostat se nepozorovaně na přistávací plochu.“
„Co když nás odhalí a přivolají armádu?“ připojil se k rozhovoru jeden z jejich nejlepších pilotů, Mike Shane. Vyřadili ho z vojenské letky pro přílišnou agresivitu, a to neměli dělat. Teď byla náplní jeho života pomsta.
„Pravděpodobnost je velmi nízká. Ale jestli k tomu dojde ještě ve vesmíru, rušíme akci a vytvoříme nový plán. Pokud nás odhalí až poté, co se dostaneme dovnitř, bude to zlé.“ Victor během posledních měsíců vypracoval plán do všech detailů a všechno do sebe zapadalo. Nechtěl nikomu říkat, proč tam jdou. Ani on si nedokázal přesně představit, co tam vlastně je. Svému zdroji však věřil, zásoboval ho informacemi přímo z tajné služby už přes deset let a ještě nikdy ho nezklamal.
„Počítejte s tím, že to nebude jako na Confidence. Neexistuje žádná cesta ven,“ připomněl jejich největší a nejúspěšnější akci, kdy před lety dokázali uskutečnit smrtící útok na stanici. Bylo to jednoduché, všechno jim tehdy hrálo do karet, a tehdy si i vláda a armáda bolestně uvědomily, že odboj je i ve vesmíru a že nemůžou jejich požadavky ignorovat. Dokázali zaútočit na jejich největší pýchu, na stanici Confidence, a ukázali vládě, že si nemůže být jistá nikde. Teď to bude podobné, jen s tím rozdílem, že pak už je nezastaví nikdo.
„OK. Ty jsi šéf. Vezmeme si s Gregem na starosti lasery,“ souhlasně přikývl hlavou Mike a provokativně nabil svou zbraň, kterou neustále držel v rukou.
„Dobrá. Počkáte dokud nepřistaneme a pak přiletíte za námi. Kdyby se něco semlelo, budete nás krýt. Jestli něco nevyjde, vypaříte se.“
„V pořádku,“ přikývli souhlasně.
„Tady jsou plány základny. Všichni se je naučíte nazpaměť. Za tři hodiny odlétáme.“
„Tajní si našeho odletu nevšimnou?“ prohodila Quell dřív, než odešla. Byla to jediná žena v jejich základním týmu. Jediná, která byla dost tvrdá a dost bezohledná, aby po jejich boku přežila. Nikdo nevěděl odkud je ani co ji motivuje, ale byla tady a Victor proti občasné zábavě s ní nic neměl.
„Momentálně tady mají jen jednoho agenta a o toho se postará Jeany,“ mrkl na ni a usmál se.
Všichni se zasmáli – starou dobrou Jeany znali víc než dobře.

Lucas zvýšil rychlost stíhače na čtvrtý z pěti stupňů. Snažil se setřást tři bandity, kteří se na něj přilepili. Byli dobří, nepomáhaly ani rychlé kličky, ani vývrtky. Pořád se ho držel nejméně jeden z nich a když ho ostatní ztratili, hned se zkoordinovali. V kabině se mu rozzářilo červené světlo a zapípal poplašný tón. Zaměřují ho. Frekvence tónu se zvyšovala a Lucas věděl, že za chvíli bude definitivně zaměřen a že může čekat smrtonosnou raketu. Nepřátelé však netušili, že on je jen návnada a zbytek jeho jednotky na ně čeká kousek před ním. Nevěděl, jestli to stihne dřív, než ho sestřelí, ale byl si jistý, že výhra bude tak jako tak jejich. Jeho tým ve vesmírných cvičeních vždycky vyhrával, ať už byly jakékoli. Teď jim velitelé cvičení úkol ztížili – všichni měli znefunkčněné radary a museli se orientovat jen podle blízkého Měsíce a hledat nepřátele pohledem z kabiny. Navíc měly jednotky zapnutou kamufláž, která neodrážela světlo a stroje se daly zpozorovat jen podle záře z pohonu.
Kenneth Ross, velitel druhého týmu, byl dobrý pilot. Jednou dokázal Lucase zasáhnout a vyřadit mu zbraně z provozu. Ne nadarmo to byl Lucasův zástupce. Byl ale pouze dobrý pilot, taktika a strategie jeho týmu už tak dobrá nebyla a on ji nepřizpůsobil změněným podmínkám. Jednotky držel pohromadě a když některý z protivníků zahlédl jednu, uviděl je všechny. Proto Lucas dostal dva jeho stíhače dřív, než si ho všimli. Předtím sice náhodou odhalili pozici jeho Spáčů 2 a 3 a demobilizovali je dřív, než stihli zažehnout motory, ale teď netušili, kde jsou další. Když se před nimi objevil, bezmyšlenkovitě ho začali pronásledovat a chytili se tak do připravené pasti.
„Spáč 4 a 5, vylezte,“ přikázal Lucas do vysílačky, když přibližně odhadl pozici svých skrytých posil.
„Rozkaz, kapitáne. Jdeme na to,“ odpověděl Trevor Jones ze svého stíhače a kousek před Lucasem se objevily dva zářící body. Banditi si možná všimli stíhačů žhavících motory, ale ti už velkou rychlostí přelétávali nad nimi a v kokpitech banditů se rozzářily poplašné systémy ukazující dráhy a následné zásahy simulovaných raket. Trevor a Ross byli už odmalička nejlepšími přáteli a věčně spolu soupeřili. V boji se chovali jako profesionálové, ale po něm si počítali, kdo kolik dostal nepřátel a navzájem se vychloubali. Lucas měl problém vybrat si jednoho z nich jako svého zástupce, a tak je střídal.
„Karta se obrátila. Tři na jednoho, jak se ti to líbí, Rossi?“ přepnul Lucas vysílačku na protivníkův kanál hned poté, co se ovládání dalších dvou nepřátelských jednotek zablokovalo. Zbyl jen jejich velitel.
„Docela vtipné, ale na něco jsi zapomněl!“ zasmál se Ross a vypálil po Lucasovi raketu.
„Sakra,“ stihl říct Lucas, než se zase začal plně věnovat řízení. Rychle vypouštěl virtuální falešné cíle a snažil se dostat z dosahu rakety. Nemohl doufat, že jí dojde palivo nebo že selže na nějakou vnitřní chybu – byla jen virtuální a prostě si letěla za svým cílem.
Generál Jack Devenroe, pod něhož jednotka Sokolů spadala, to celé sledoval z velitelského transportéru v povzdálí. Mladý deBold byl velmi dobrý v taktice a strategii a neustále se zlepšoval i v pilotování. Už dávno poznal, že má Lucas talent. Chtěl vědět, jestli dokáže zvládnout i tuhle situaci. Zvedl vysílačku.
„Systémy Spáče 4 a Spáče 5 byly narušeny výbuchem. Jsou mimo hru,“ uslyšeli všichni ve svých komunikátorech.
„To je podraz!“ zakřičel Lucas naštvaně mimo vysílačku, zatímco se vytrvale snažil setřást přibližující se raketu. Jeho chyba. Raketa ho dostihne za tři vteřiny. Přidal na maximum a otočil loď v plynulém oblouku. Raketa ho neustále sledovala a přibližovala se. Ross už nekopíroval Lucasovy pohyby, soustředil se na monitoru na vzdálenost rakety od cíle. Příliš pozdě postřehl, co Lucas dělá a už nedokázal zrychlit natolik, aby ho raketa minula. Dostal zásah do motorů.
„Jsi mrtvý!“ zasmál se mu Lucas do vysílačky.
Generál se také usmál. Dobře. Moc dobře, pomyslel si a na mysl mu přišlo srovnání s Lucasovým otcem. Ve válce spolu bojovali bok po boku a teď jako kdyby ho zase viděl před sebou. Škoda, že se toho nedožil. Před lety společně s Lucasovou matkou zahynul při nešťastné havárii vesmírného transportéru a Lucas zůstal sám. Devenroe na něj dával pozor. Lucas pro něj byl jako syn – syn, kterého nikdy neměl. Bylo mu líto, že Lucas mrhá svým talentem v bojové jednotce. Kvůli poslednímu útoku na Confidence, při němž zahynul někdo, kdo mu byl blízký, opustil Vesmírnou akademii a s jediným cílem – zničit rebely – přešel k bojové jednotce. Jack věděl, že odhodlanějšího pilota v letkách nemají, ale zároveň mu bylo jasné, že Lucas má na víc. Za pár let se mohl stát kapitánem prvního vesmírného křižníku. Nikdy neměl odejít z Akademie. Možná se dokáže prosadit a dostat se výš i tak, ale bude to dlouhé a těžké. Systém se nedá obcházet a zájemců je příliš mnoho. Ani Jack v tomto ohledu nemohl udělat víc, i kdyby chtěl. Velení jednotky bylo maximum, kam ho momentálně mohl dostat.

„Dobrá, Sokolové, pro dnešek už to stačí. Letíme domů. U základny si můžete dát souboje jeden na jednoho,“ oznámil všem.
„Děkuji za všechny, pane,“ odpověděl Lucas a usmál se. Jeden na jednoho byl v blízkosti základny jediný povolený způsob boje. A přestože v nich vedli Ross a LeFarlley, měl tyhle souboje rád. Všichni je měli rádi, vyplavovaly adrenalin a vzrušení při jinak obvykle rutinních hlídkových letech. Útoků na rebely bylo čím dál míň a míň – zpočátku útočili skoro každý den, později jednou týdně a teď byli povoláváni do útoků méně než jednou za dva měsíce. Kdyby nebyl přesvědčen, že se ještě pořád někde schovávají, už by to dávno vzdal. Ale nemohl, kdysi si slíbil, že nepřestane, dokud je nedostane všechny. Zabili mu jeho Samantu, jediného člověka, na němž mu záleželo – člověka, kterému po smrti rodičů záleželo na něm. Zničili jim život, zničili jejich budoucnost, a tak on zničí je. Pomstí se.
„Aktivujte si systémy,“ přerušil jeho myšlenky generál.
„Aktivováno,“ ozvalo se skoro současně ze všech deseti stíhačů poté, co si opět zapnuli radary a datové informační systémy.

Nacházeli se v tréninkové zóně necelých 50.000 kilometrů za Měsícem. Nikdo z turistů tak daleko nelétal a okružní trasy sem nevedly, takže tam měli neomezené možnosti pro manévrování.
„Pane,“ zvolal do vysílačky navigátor LeFarlley, „máme něco na radaru. K Měsíci se přibližují lodě bez identifikace.“
„Děkuji. Už je vidím. Pravděpodobně jsou to neoznačené jednotky tajné služby. Zjistím na Confidence, co se děje,“ odpověděl Devenroe a pustil se do přepínání spojení. „Zatím pokračujeme v kurzu.“
„Ano, pane,“ odpověděl Lucas.
Generálovi se to nezdálo. Neoznačené stíhače vysílá jen tajná služba, ostatní už by odchytila planetární obrana. Proč by ale tajná služba vysílala jednotky na Měsíc, a navíc v tolika samostatných stíhačích? Pro běžnou přepravu přece používali transportéry s ozbrojeným doprovodem.
„Tady generál Devenroe, volám velení obrany stanice Confidence,“ ohlásil se do vysílačky, když přeladil na základní frekvenci stanice.
„Tady major Dover. Slyším,“ zazněl po desítkách sekund čekání a přesměrovávání známý hlas z vysílačky.
„Zdravím, Tony, tady Jack. Jsme ve vnější tréninkové zóně a máme na radaru několik neznámých neoznačených jednotek mířících k Měsíci. Posílali jste tam někoho?“
„V záznamech nemám nic. Od nás to není, zkusím tajnou službu. Vydrž okamžik.“
Chvíli bylo ticho a jednotka Sokolů sledovala trajektorii neznámých stíhačů mířící k měsíční základně.
„Generále, je to neautorizovaný let. Nemáme je ani na radarech měsíční základny. Něco se tam děje, musíme předpokládat, že jsou to rebelové. Držte se od nich dál, nemáte výzbroj. Posílám útočnou jednotku s ostrými zbraněmi.“
„To nestihnete, Tony. Mají namířeno na měsíční základnu. My jsme blíž a máme lasery,“ protestoval Devenroe i když věděl, že s lasery toho proti naváděným raketám mnoho nezmůžou, protože s sebou nemají ani falešné cíle.
„Opakuji, nezasahujte. Obrana je v mé pravomoci. Leťte podle plánu zpátky na základnu,“ zavrčel Dover. „Jacku, nemůžeme riskovat, že se vám něco stane,“ snažil se dodatečně odůvodnit své rozhodnutí.
„Tony, teď nejde o to, co je čí. Jestli jsou to rebelové, nedopadne to dobře.“
„Leťte domů! Hned!“
Jack zaťal zuby. Byl sice generál, ale nemohl nic dělat. Tohle nespadalo do jeho pravomocí.
„Lucasi? Slyšel jsi?“ přepnul na velitele letky, který měl stejně jako on právo naslouchat na všech kanálech.
„Ano, pane,“ odpověděl Lucas rozpačitě.
„Tvůj názor?“
„Pane, měli bychom zpomalit a držet se původní trajektorie. Jestli nás zachytili, ať si myslí, že o nich nevíme.“
Správně, pomyslel si Devenroe, nesmíme zasahovat, ale můžeme pozorovat.
„Souhlasím. Pokud zpomalíme, uvidíme aspoň, co mají v plánu. Kdyby začali s bombardováním, tak už je stejně pozdě.“
„Rozkaz, pane. Pro jistotu vypneme aktivní radary.“ Lucas naklepal rozkazy své jednotce. Kromě jiného jim přikázal aktivovat lasery. Zase to na něj přišlo, ten slastný pocit pomsty. Rád by zničil všechny rebely sám a zase a znovu tak pomstil Samantinu smrt. Za poslední roky jich už zlikvidoval spousty, ale pocit vysvobození pořád nepřicházel. Hluboko v podvědomí věděl, že dokud bude poslední z nich dýchat, ani nepřijde.
„Pane, nespojíme se s měsíční základnou?“ ozval se LeFarlley.
„Pokuste se o to,“ přikázal generál.

• přeložil: Robert Pilch

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).