Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Vylévání krve ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, 24.10. bude v brněnském Arrakisu otevřeno do 14:00. Omlouváme se a děkujeme za pochopení.

Vylévání krve, EXKLUZIVNÍ UKÁZKA

vylevani-krve-schink

Gangster a příležitostný hacker Charlie Parker se vrací domů. Místo sentimentální idylky jej však čeká peklo umírajícího maloměsta, ze kterého se gangy snaží vytlačit poslední obyvatele. Kdo a proč chce vládnout mrtvým? Jakou spojitost s tím má Parkerův hřích mládí? A dokáže Charlie přežít a nezešílet z návštěvy rodného domu? V alternativní Americe padesátých let se odehrává temný příběh posledního (anti)hrdiny v boji proti všem. Spravedlnost je pouhou obchodovatelnou komoditou, benzín si mohou dovolit jen ti nejbohatší či nejbezohlednější a na všechno a všechny se snáší stín blížící se nukleární války.

BUM.
Pneumatika stařičké fordky bouchla jako přehřátý papiňák a vůz se na silnici zazmítal. A s ním i já. Mříže dřevěné klece se mi zaryly do tváře a těžký prasečí pach mě udeřil jako něco hmotného. Kvičení vyděšeného zvířete bodalo v uších.
Stáli jsme.
Mátožně jsem se odtáhl od klece, a tak se právě včas vyhnul zubům strakatého vepře. Zrovna ho napadlo užvýknout si ze mě nějakou méně podstatnou část. Z husté vegetace u cesty vyrazil vysoký černoch s hlavou jako lesklé ebenové vejce. Podstatnější než jeho frizúra mi v tu chvíli přišla dlouhá tyč, kterou kolem sebe mával a nepříčetně řval.
Třesk bočního okénka, rachot kovu o kov. Podvědomě jsem zašátral v podpaží, ale nahmatal jsem jen vlhkou skvrnu. Sakra! Browning zůstal na dně kufříku a kufřík na sedadle spolujezdce. Nechtělo se mi cestovat v dusné kabině s dědkem trousícím mravoučné biblické citáty jako jedovaté plivance. Za chyby se platí.
Útočník vyskočil ke mně na korbu. Něco křičel, ale vnímal jsem jen tu zohýbanou tyč a lesk šílených, vyvalených očí.
Odkulil jsem se a tyč přerazila dřevěné ostění v místech, kde jsem si předtím opíral hlavu. Vzpříčila se v rozlámaných plaňkách a zůstala tam. Černoch zaskučel a vrhl se na mě s rozpaženýma rukama jako nějaký zatracený řeckořímský zápasník.
Pokrčil jsem nohy a zkusil ho odtlačit. Na můj vkus bylo tohle objetí na přivítanou trochu moc vřelé. Chvíli to šlo, po pár vteřinách mě však stehna a břicho pálily už nesnesitelně. V krku jsem měl snad balík skelné vaty, každý nádech mě stál spoustu sil.
Muž byl přes svůj zbědovaný stav zatraceně těžký a nepoddajný. Zasupěl a nalehl na mě plnou vahou. Držel jsem ho pod krkem, dlaně mi drásalo jeho několikadenní strniště. On se mi na oplátku snažil rozlousknout hlavu holýma rukama. Tlačil mě na kovovou jímku za mými zády. Cítil jsem, jak mi z ní za límec stéká pramínek močůvky.
Ohromné hrubé prsty se mi otiskovaly do kosti, v lebečních švech mi vrzalo a před očima mi běhaly mžitky. Muž byl tak blízko, že jsem mohl spočítat kazy v jeho zubech.
Už jsem rozpoznal, že skřeky jsou ve skutečnosti zkomolené nadávky a modlitby: „Zdrávas Maria, zdechni ty svině! Hospodin je můj pastýř! Zkurvenej, zkurvenej, zkurvenej… Nebudu míti nedostatku!“
Vše pomíchané, rozemleté a plivané z blízkosti pěti centimetrů do mé tváře.
BLAM.
Lakonický výstřel brokovnice vše ukončil. Tíha obrova těla na mně spočívala jako kus masa. Bez života, jen z úst ještě vycházelo chrčení. Pak se muži na špičce nosu zformovala tmavě rudá kapka a plácla mě do čela.
„Kurva!“ zabral jsem a ucítil, že se něco pohnulo.
Chvíli jsem měl strach, že černoch znovu ožil, byl to však bělovlasý řidič dodávky, který ze mě jednou rukou stahoval mrtvolu. V té druhé držel ještě kouřící loveckou brokovnici. Přestože měl tvář sedřenou do masa, tvářil se navýsost spokojeně.
„Kdo to byl? Proč na nás…,” začal jsem a rychle zase skončil.
Do krku mi vystoupala žluč a včerejší večeře. Tam, kde měl mít černoch temeno, zela díra, do které bych pohodlně postavil kelímek na kafe. Jáma v šedé pórovité hmotě se rychle plnila krví. Mít jen o trochu míň štěstí, výstřel smetl na onen svět spolu s černochem i mou maličkost.
„Škodná.“ Dědek na mě zíral nevlídným pohledem bledě modrých, skoro slepeckých očí. „Chtěj nás dostat z naší půdy. I když hádám, že tenhle měl prostě jenom hlad,“ pokývl bělovlasou hlavou směrem na silnici.
Na popraskaném asfaltu se tam válela deska s nabitými hřebíky. Takže past. A skoro by vyšla, kdyby černý zbojník první ranou opravdu důsledně zlikvidoval řidiče.
Když jsem se vrátil pohledem ke starci, hromová hůl v jeho ruce se sotva znatelně pohnula. Mířila mi teď na podbřišek.
„A co ty? Nepatříš taky k tomu tlustýmu zmetkovi?“
Nechápal jsem ani slovo. Nebylo třeba, ústí brokovnice hovořilo vlastní řečí.
„Já? K někomu patřit? Rozhodně ne! Já jedu odjaktěživa na vlastní triko. Sám samotinký…,“ blekotal jsem a chvatně se drápal přes bočnici vozu. Tak chvatně, až jsem baloňákem zavadil o trčící hřebík.
„Do pr…!” zaklel jsem a vztekle nakopl rozervanou pneumatiku. Jako by nestačilo, že se mě chystá odpravit pološílený chovatel vepřů.
Naštěstí celý ten výstup dědka přesvědčil, že z mé strany nebezpečí nehrozí. Sklonil zbraň a v koutku úst mu dokonce zaškubalo něco jako úsměv.
Ztuhlá ramena povolila, zhluboka jsem si vydechl. To bychom měli. A kabát vzal čert! Horko se mi beztak lepilo na kůži jako hadr na nádobí a po zádech mi stékaly čůrky potu. Po letech strávených v Kalifornii jsem do sebe nasával louisianskou vlhkost jako rozpraskané, přeschlé dřevo.
V údolí pod námi se bělalo Saint Joan, mé rodné město. Nikdy jsem nebyl zrovna přecitlivělý, ale přiznávám, že po té předlouhé době odloučení se mi srdce v hrudi sevřelo a pohled se zamlžil.
Stařík se díval stejným směrem jako já, namísto sentimentu se však v jeho očích zrcadlila čirá nenávist.
„Babylón, skvost mezi královstvími,“ zakrákal ten ochraptělý havran a vyprázdnil si pomocí palce nosní dírku, „pyšná okrasa Kaldejců, padne jako Sodoma a Gomora, vyvrácené Bohem!“
„O čem to mluvíte?“
„O tomhle roztomilým Satanovu rejdišti. O Saint Joan. Ten špekoun ho vysál, rozžvejkal a vysral. To, co vidíš, je jenom ubohej kus hovna. Hejbe se v něm jen klubko červů a to ještě jenom když mu to on dovolí.“
„Kdo?“ špitl jsem a hrdlo jsem měl najednou stažené divnou předtuchou.
Stařec mou otázku ignoroval.
„Věř mi, mladej, tam na tebe nic dobrýho nečeká.“
Na kratičký okamžik jsem město viděl jeho očima. Šedivé betonové bloky nájemních činžáků obrůstala bledá plíseň předměstských vilek. Průmyslová čtvrť, železniční stanice a pila – kdysi pýcha celého kraje poskytující obživu širému okolí – se na tuhle dálku jevily jako padlý obr, co si rochní ve vlastní špíně. Město možná žilo, ale určitě nevzkvétalo.
Něco odpudivě zapraskalo a vyrušilo mě z myšlenek. Hladové prase se konečně dostalo k nějakému žvanci. Prostrčilo čenich skrz mříže a s elánem chroupalo černochovu dlaň.
„Jedeš, potvoro!“ klec se otřásla a vyděšené prase se stáhlo do kouta. Stačilo si urvat dva prsty. „Člověk nikdy neví, po čem ty bestie ztloustnou!“
Další kopanec schytal černoch. Tělo sjelo z korby a rozpláclo se děravým zátylkem k zemi. Ne že by byl pohled do vyvalených mrtvých očí nějak uklidňující.
Polkl jsem, až mi poskočil ohryzek a rychle přikývl, když na mě dědek zavrčel, ať mu pomůžu s výměnou kola.
Rezerva ležela pod prázdnými pytly nasáklými strojním olejem. Na primitivní dodávce zabrala celá ta štrapác sotva pět minut, stačilo trochu zapracovat kladivem. Starý muž byl šlachovitý a na svůj věk silný, ale pohyboval se, jako by měl klouby vystlané brusným papírem. Mou pomoc ocenil s nevrlým remcáním, jinak to snad ani neuměl. Po celou dobu se nehnul od brokovnice na víc než na půl kroku a nenechal mě na pochybách, že by mi její hlaveň dokázal ve zlomku vteřiny vrazit pod nos.
Když jsme skončili, prokřupl si záda a naložil zpět na korbu ošoupanou brašnu s nářadím.
„Až do města se s tebou nepotáhnu. Mám tu ještě nějaký objížďky.“
Chvíli jsem na jazyku převaloval říznou odpověď, ale v tom muži dřímala autorita, která mě donutila vyrabovat hrob s dávno oplakaným slušným vychováním.
„To je v pořádku. Chci se tady trochu porozhlídnout. Projít se po kraji, kde jsem vyrůstal, znáte to.“ Nervózně jsem si olízl rty a zaváhal nad kovovou pachutí. Krev. Odplivl jsem si. Nebyla moje. „Do města bych to měl stihnout před setměním, co říkáte?“
Můj kufr dopadl na silnici a dvířka vozu se s definitivní platností zabouchla.
„Todle není kraj vhodnej pro zdravotní procházky,“ zamumlal dědek, jako bych to potřeboval připomínat.
Ještě pár vteřin si mě měřil tím nicneříkajícím chladným pohledem, pak si uhryzl kus žvýkacího tabáku a šlápl na plyn. Fordka se otřásla a vyrazila závratnou rychlostí klusajícího koně. Pár minut jsem přešlapoval na místě, než se rozptýlil hustý mrak výfukových zplodin, jinak bychom snad pokračovali bok po boku.
Jak mi stařec vysvětlil, ještě když jsem seděl v kabině s ním, podstoupila dodávka přestavbu na pohon rozkladnými plyny. Veliký funící agregát s jímkou na mrvu zabíral větší část korby a spolu s prasečím spolujezdcem tvořil jakýsi uzavřený okruh. Důmyslná technologie, i když vezmete v potaz, že vůz jel díky ní sotva rychleji než koňský povoz a smrděl třikrát tolik. Na ulicích jste dnes potkali mnoho kuriózních vozidel a s cenou plné nádrže benzinu převyšující trojnásobek průměrného platu to bude stále horší.
Pravda, benzin o něco zlevnil, když jednotky Spojených států překročily hranice Kanady. Ukončily tam komunistický puč a jaksi mimochodem obsadily aljašské naftové vrty, získané palivo však pohltil bezedný chřtán armády. Pro civilní potřeby zůstala jen symbolické minimum.
Obešel jsem mrtvého a odkopl nastraženou desku s hřeby. Černoch byl veliký a ramenatý, nuzný život z něj však vysál všechno sádlo i svaly. Potrhanými hadry se drala ven kostnatá žebra. Ani mi nepřišlo zvláštní, že starý farmář nemluvil o policii. Jako by sebral nárazníkem divočáka. Ostatně, tohle byl Jih a i přes osvícené ideály padesátých let tu ještě pořád platila trochu jiná měřítka než v kosmopolitní Kalifornii.
Popadl jsem muže za holé kotníky a skulil ho do škarpy zarostlé ostnatými šlahouny. Zmizel pod zelenou hladinou vegetace a pouze rozkývané větve keřů na pár vteřin označovaly místo jeho posledního odpočinku.
Zadýchaný a s tváří špinavou od krve jsem přidal do kroku. Něco mě pohánělo, abych měl místo střetu rychle za zády. Brzy jsem se ale uklidnil. Každý metr cesty tu v sobě nesl vzpomínku na mládí. Tedy, ne že bych byl ve třiceti stařec, ale když jsem nahlédl do té závratné hloubky deseti let, které uběhly od mého odjezdu, skoro jsem se tak cítil.
Saint Joan se nikdy neřadilo po bok významných měst jako New Orleans nebo Baton Rouge. Svým způsobem to bylo pěkně starosvětské městečko se spoustou zelených trávníků a usměvavých lidiček. Aspoň zvenčí. To bylo dávno… tak dávno.

9. září 2011, Petr Schink

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Vylévání krve

Vylévání krve
259 Kč 233 Kč