Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Válka cti ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Válka cti , David Weber

Weber David: Válka cti

Kdo je Honor?

Její milost admirál lady dame Honor Harringtonová, vévodkyně z Harringtonu a harringtonská místodržící. Velitelka osobní flotily greysonského protektora.

Ty tituly mi vrtaly hlavou, až jsem kvůli nim nahlédnul do Wikipedie: Lady je ženský ekvivalent slova lord a označuje paní (paní něčeho, někoho až odvozeně). Dame je ženský ekvivalent slova sir a označuje rytíře. Místodržící je překladem slova „steadholder“. Z možných překladů poněkud sporná volba.

Jak Honor vypadá? Na ženu mimořádně vysoká (ale ne vyšší než vysocí muži), hnědé oči, vysoko umístěné lícní kosti. Tmavohnědé dlouhé vlasy. Dlouhé nohy. Prsa údajně má („na prsou jí zlatě zářily…“), ale nic bližšího se o nich nedovíme, ani o dalších detailech její postavy. Weber nevyužil žádnou příležitost – ani když Honor trénuje boj muže proti muži, ani když svléká část admirálské uniformy, aby demonstrovala, že nemá zbraň. To ostatní je ponecháno čtenářově fantazii.

Jak se hraje Honor?

Divadelní moudrost praví, že krále nehraje ten herec – krále musí hrát všichni kolem něj. Stejně tak Honor jako neporazitelnou válečnici tu „hrají“ postavy kolem ní. Pochvalné zmínky přátel („To, co jsi dokázala, je jediný světlý bod…“) jsou jedna věc, mezi ostatními téměř zanedbatelná. Zmínky nepřátel jsou lepší: „Když vrátí úder ona, lidé se ocitají po kolena v mrtvolách.“ A strach nepřátel je ještě lepší: „Hodně se jí boj, protože v životě nepoznáš nebezpečnější osobu!“
Ale úplně nejlépe Honor „zahráli“ ve scéně, kde se spřátelený superšpión utká s nepřátelskou superintrikánkou ve verbálním souboji výhrůžek. Jedno odhalení za druhým, hrozba střídá hrozbu, objeví se i doznání spolupachatele. Že by neobstálo před soudem? Nevadí, špión vytahuje trumf: „Stačí, když je pošlu vévodkyni Harringtonové.“

Autorova past

Snad si tu Weber uvědomil, jakou superbytost bez jediné slabiny vytváří, a proto na ni nalíčil citovou past.
Stromové kočky nemluví, a proto nic neříkají, ale znakovou řečí pilně naznačují: „Nikdo nikoho nezrazuje, když dává najevo lásku.“
Nejméně jedna osoba – a v dané věci dost důležitá – také cosi naznačuje: „Víte, kočky mají pravdu.“
Jiní lidé to vidí hůř a varují Honor: „Kdybyste se stali milenci, byla by to politická sebevražda.“
„Vím to. Musím udržovat odstup. Nedovolit si ho milovat,“ říká Honor.
Jenže přidává jobovici: „Vím to, a přece to nedokážu.“
To považuji za nevěrohodný prvek. Čtenáři se tu předkládá k uvěření, že Honor bude vyšilovat jako nějaký pubertální studentík bez příležitosti, bez kloudné práce a bez rozumné zábavy. Že osoba, která dokáže v jednom okamžiku přednášet na vojenské akademii, v následujícím střílet z pistole jen do středu terče, pak velet operační skupině válečných lodí, masakrovat nepřátele hromadně i jednotlivě, libovolnou zbraní i holýma rukama, to vše úspěšněji než kdokoli jiný – tedy že takováto vysoce disciplinovaná a prostě všestranně super osoba by nezvládla takto jednoduché duševní cvičení.
Když už tedy navíc pominu těžko uvěřitelnou představu, že v superbojovnici Honor by kdokoli soudný mohl nalézt erotické zalíbení.
Celkem chápu pozitivní city, které vůči Honor projevují její podřízení. Jako šéfová je totiž skvělá. Uznalá, vlídná, vždy úspěšná.
I pocity jejích nepřátel lze pochopit. Zajmout, zmlátit, ochromit nebo spoutat, bezmocnou znásilnit… (Podotýkám, že tyto fantazie nepřátel se na stránkách Weberových knih nikdy nepodaří dotáhnout do zdárného konce. To aby se – mnou navnaděný – čtenář marně netěšil…)
Ale zatáhnout si něco takového do postele dobrovolně? Brr! Dost děsivá představa.
Ale budiž, v choutkách excentrických lordů se nevyznám.

Vojna a/nebo mír?

Díla military SF lze dělit do dvou kategorií podle toho, zda se soustřeďují výhradně nebo převážně na válčení, nebo zda vedle bojových výjevů sdělují čtenáři ještě cosi o společnosti, za niž se bojuje. Osobně dávám přednost druhé z nich – nazvu tuto kategorii „společenskou“ (SF/S) – čímž nechci tvrdit, že je a priori lepší nežli kategorie protivná – tu nazvu „ryze bojová“ (SF/B).
Zatímco military SF/B se zaměřuje na taktické, popř. strategické evoluce bojujících sil (které Lev Tolstoj ve svém geniálním díle „Vojna a mír“ s chutí bagatelizoval obratem „erste Kolonne marschiert…“), military SF/S se snaží čtenáři vysvětlit, co že je to za společnost, že bojovníkům stojí za to za ni bojovat a v krajním případě za ni položit život.
Do kategorie military SF/S patří i Weberova řada s hrdinkou Honor. Tou společností, za kterou Honor a její přátelé, spolupracovníci a podřízení bojují, je Hvězdné království Mantichora. Společnost blížící se ideální, ale ne docela: i v království jsou padouši, a dokonce mu zrovna vládnou. Představitelé současné vládní garnitury jsou dílem lumpové evidentní, profláknutí, dílem dosud neprofláknutí, a z malé části nevinní hejlové, donucení ke spoluúčasti vydíráním. Království má ústavu, která výslovně zapovídá zdanění příjmů obyvatel sazbou nad 8 procent a stejně tak zapovídá zdanění jiné než rovné, a padouchy necharakterizuje žádná jejich podlost výstižněji, nežli právě úporná snaha odírat daňové poplatníky nad tyto ústavní meze. (Aby nedošlo k omylu: stále popisuji situaci ve Weberově fiktivním Království.)
Ale přes tyto – doufejme pomíjivé – nedostatky je Království stále tím nejlepším z myslitelných světů ve Weberově vesmíru. Dcery (a samozřejmě i synové) z nejlepších rodin usilují o svoje důstojnické frčky v potu tváře na vojenské akademii a nelitují si nakládat extra hodiny výuky (pasivní i aktivní). Váleční veteráni, dávno v důchodovém věku, nasazují svůj (nemalý, chválabohu!) majetek i svůj život ve službě svému království, do níž je nemusel nikdo povolávat. Jak říká jedna z vedlejších postav, na společnosti, kde zásluhy převažují nad rodokmenem, je hodně dobrého.

Scifárna jak se patří!

Znovu se vzmáhající RHN, neboli námořnictvo (ach jo!) republiky Haven, chce být Mantichorským důstojným soupeřem. A raději ještě víc. Má v čele schopné a odhodlané velitele, má k dispozici (téměř) neomezené zdroje materiální a nevyčerpatelné zdroje personální. Je tu jenom jeden zádrhel – technologické zaostávání Republiky za Královstvím.
Výchozí situace je jasná, cíl v hrubých rysech rovněž, a otevírá se prostor pro technickou představivost a vynalézavost. Způsob, jakým se tým admirálky Forakerové do řešení tohoto problému pustí a jak se s ním vypořádá (a jak čtivě Weber jejich postup dokáže popsat), činí z Války cti špičkovou scifárnu. Lze se jen těšit, jaká protiopatření vymyslí zase Mantichorští v některém z příštích dílů.
Pamětníci si mohou připomenout slavné vesmírné ženisty („Railroads up on Canis“) transponované do věku superdreadnaughtů.

Proč je Honořina válka o čest tak skvělá?

Nejen díky Honor. Zběžný průzkum ukazuje, že z náhodně vybrané stovky stránek je jich 44 věnováno Honor, 21 padoušské vládě Mantichory, 15 stránek nepřátelským vojákům, 12 Honořiným spojencům a 8 vojákům Mantichory. A samozřejmě na těch 44 stránkách Honor není sama – probíhá tam většinou nějaký zajímavý a poučný dialog tu s Královnou, tu s vládcem Greysonu, tu s přáteli, spolupracovníky či podřízenými. Nebo jednání na ostří nože s nepřáteli. Případně bojová akce. Vše ve špičkové kvalitě. Pokud bych něco z toho chtěl oželet, bylo by to verbální (i neverbální, znakové) „kočkování“ Honor s jejími stromovými kočkami, ale kdo ví, třeba právě to naopak potěší příznivce xenobiologie a kontaktů mezi vesmírnými rasami.

Překlad

Jiří Engliš je podle mého soudu nejlepší překladatel žánru military SF a Honor si může blahopřát, že se dostala právě do jeho povolaných rukou. Párkrát jsem s ním „zkřížil pera“ již v minulosti a tehdy moje recenzentské výpady vždy vykryl solidním štítem svých argumentů. Nepochybuji, že by to dokázal i tentokrát.

Moje výtky… Ony to vlastně ani nejsou výtky. Berte to jako můj příspěvek do diskuze o úskalích scifistických překladů, jako ilustraci toho, jak těžký je život překladatele a do čeho všeho se rošťák recenzent může trefovat:

Námořnictvo jako překlad anglického „navy“ je jasně neobratný – proč ne loďstvo?

Komandér-poručík (což je hodnost o stupeň pod komandérem, jako by byl plukovník-poručík o stupeň pod plukovníkem) – dejme tomu, že české ozbrojené síly v rámci svého začlenění do NATO opravdu používají tento oficiální překlad. Stává se tím jazykovým zvěrstvem jen o trochu menším.

Že mi nevoní místodržící jako překlad slova „steadholder“ jsem se již zmínil. V knize je podáno vysvětlení rozdílu mezi pravomocemi vévodkyně a „steadholdera“, z něhož je zřejmé, že „steadholder“ je z obou větším suverénem a více nezávislý v rozhodování. To činí překlad místodržící poněkud matoucím.
Z jazykového hlediska jde o to, zda základ „stead“ má význam jako ve slově „instead“, tedy zastupování někoho, nebo jako ve slově „homestead“, tedy zabrané území. První volba vede k překladu místodržící, druhá k něčemu jako regent nebo vladař. (Spojitost s Jakubem Krčínem tu navozuji vědomě.)
Jak už je mezi mnou a panem překladatelem zvykem, on zastává stanovisko první a já druhé.

Stacionární omyl

V knize se vyskytuje „station Sidemore“ přeložena jako „stanice Sidemore“. To je omyl! Banální anglické slůvko „station“, kterému každý slovník ihned přisoudí český význam „stanice“. Každý slovník, ale ouha, nikoli námořní praxe!
Loďstva, například britská Royal Navy, mívají takovéto „station“ – např. během WWII byla důležitá „North Atlantic station“. Že by stanice Severní Atlantik? Jistěže ne! Personál by to nejspíš nazval severoatlantická štace. A oficiální stanovisko? Hubáček tento termín sice používá, ale částečně se od něj distancuje: „takzvaná Severoatlantská stanice (s velitelstvím v Gibraltaru)“.
Tento terminologický omyl proniknul i do českého názvu jedné z předchozích knih řady Honor: Stanice Bazilišek je, samozřejmě, stejný omyl jako stanice Sidemore. Já bych volil název „Velitelství Bazilišek“.

Dovedu si představit, jak ten omyl vzniknul. Kosmická stanice je cosi, s čímž běžně zachází jak žánr SF, tak i astro-kosmo-espace-tchajko-nautická praxe. V prastarých scifárnách zvolna rotující talíř nebo prstenec, v reálu dnes spíše soustava válců, krabic, nosníků a všelijak poskládaných či rozložených solárních panelů. A proč se pozastavovat nad odkazem na něco, co by u Bazilišku nebo u Sidemore klidně mohlo být, že?
Jenže není. Ani Sidemore, ani andermanské Sasko nejsou stanice, ale názvy oblastí, případně oblastních velitelství. Lze to zjistit porovnáním s jedinou opravdovou stanicí, která se v knize vyskytuje – s kosmickou stanicí Tamale. A tu autor důsledně označuje právě tak – space station (neboli kosmická stanice) Tamale.
Což nás přivádí obecně k názvům knih celé řady. Často, jako i tentokrát, se v nich objevuje jméno hrdinky – které znamená „čest“ – a v originále jde o dvojsmysly. Zatímco rošťák recenzent se v nich může s gustem popitvat, nešťastník překladatel musí ze dvou či více významů vybrat jediný. „War of Honor“, nebýt toho velkého písmena, by šlo přeložit též jako „Válka o čest“ (podle vzoru Battle of England) nebo „Válka o Honor“. A když to hodně nafouknu, proč ne „Honořina válka o čest“, což, mimochodem, přibližně třetinu knihy dost dobře vystihuje.

Perličky

„Toto dílo je smyšlené,“ píše se na jedné z úvodních stránek. A o kousek níž: „Hodnostní označení […] byla převzata z oficiální příručky ministerstva obrany.“ Opravdu? Byl z příručky MO převzat i ten velkoadmirál na str.710 ? Obávám se, že existují jisté meze překladu fikce podle příručky.

Na str.227 se několikrát vyskytuje odkaz na někoho, koho si přivlastnila empatická stromová kočka, resp. kočičák. Jednou je to její nový člověk a podruhé zas jeho osoba. První se mi líbilo více a druhé méně – proč, probůh, zvolil překladatel tak matoucí výraz? A ejhle, on ten druhý je bližší originálu („person“) a ten jednoznačný člověk je překladatelův tvůrčí vklad. Co naplat, v Česku od dob Deníku kocourka Modroočka dobře víme, kdo je to ten dvojnožec v majetku kočkovité šelmy: je to její člověk.

Na str. 247 je cosi, čemu jsem neporozuměl: „katedra taktiky, jež byla domovem D'Orvillovy haly“. V originále stojí „Tactical Department's D'Or­ville Hall home“ a ani to jsem na první přečtení nepochopil. Ani na desáté. A po dvacátém přečtení bych to přeložil spíš obráceně: „D'Orvillova budova, jež byla domovem „katedry taktiky“. Jediné, co je tu jasné, je ta budova (a nikoli hala). Budovy na „campusu“ (neboli v areálu vysoké školy) se totiž běžně nazývají „Hall“.

Tahle perlička je opravdu nevídaná: překladatel tu překládá z němčiny do němčiny! V originále notně nabroušený andermanský velitel oslovuje svého podřízeného „Graf von Sternhafen“ a ten, neméně podrážděný, jej oslovuje „Gross Admiral“. Na str. 626 a 627 je tahle vzrušená debata převedena do české verze, a k mému údivu se tu objevují „Herr Graf von Sternhafen“ a „Herr Grossadmiral“.
Překladatel tu byl nemístně pilný. Při překladu z angličtiny do češtiny se ti „pánové“ doplňují automaticky a nezpůsobí to změnu významu. Ale při „překladu“ z anglické němčiny do české němčiny? Co tím zamýšlel autor? Mluvily jeho postavy stále anglicky, byť používaly německé výrazy? Nebo byla ta oslovení již plně transponována do němčiny? Překladatel evidentně zastává první stanovisko, zatímco já se obávám, že zde překladatel neoprávněně změkčil atmosféru rozhovoru.

V originále se používá půvabně zvukomalebné sloveso „squawk“. Škoda, že se nepodařilo nalézt podobně výstižný ekvivalent, a je třeba spokojit se s ordinérním „vysílalo identifikační kód“.

Na str. 652 mantichorská loď sleduje havenské torpédoborce. Dlouho se nic neděje. Když se konečně něco začne dít, ozve se hláška „Jeden z těch liďáckejch křižníků se k něčemu chystá.“ A dál už jsou to zase torpédoborce. Redaktor!

Tu „zhoubu“ zmiňoval Jan Netolička v pojednání o překladech, tak se jí také přidržím. Zde je Pirate's Bane překládána systematicky jako Zhouba pirátů, ale Grendelsbane je ponechána jako Grendelsbane. Inu, taková jsou rozhodnutí, která musí překladatel učinit.

Redakce, obálka

V knize není uveden žádný redaktor. Tím přišel o neobvyklou pochvalu: v originále jsem totiž našel výrazně víc drobných redakčních chyb nežli v české verzi. Tak jen tak dál!
Na obálce české verze je přesně stejný obrázek jako na obálce originálu, se dvěma odlišnostmi, z nichž jedna je pozoruhodná. Jedna odlišnost je velikost písma – v originále je obrázek mnohem víc zakryt textem. A ta pozoruhodnost: barvy originálu mají jiné odrazové vlastnosti, což se projevuje tak, že ty obrázky vypadají přibližně stejně pouze z jediného úhlu, a obrysy všech objektů jsou zřetelnější na originále (a to ze všech úhlů).
Po špatných zkušenostech s obálkami domácí provenience považuji převzetí původního obrázku za správnou volbu.

  • David Weber: Válka cti
  • vydal: Polaris, Frenštát pod Radhoštěm
  • přeložil: Jiří Engliš
  • obálka: David Mattingly
  • 880 stran / 329 stran

Další recenze na tuto knihu

29. listopadu 2006, E. Kocourek

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).