Un Lun Dun, China Miéville
 |
Nejnovější počin britského spisovatele Chiny Miévilla je z úplně jiného soudku než tři předcházející dílka, kterými formoval hnutí New Weird, přesto má Un Lun Dun k New Weirdu blízko. A je stejně kvalitní.
Spoustu fanoušků jistě zarmoutilo, že nový román z pera oblíbeného autora není z planety Bas-Lag. Ano, je to tomu tak. Un Lun Dun je zcela jiný než Nádraží Perdido, Jizva nebo Železná rada. Ba co víc, jde o román pro mládež.
Celkem chápu, že autor chtěl po určité „monotematičnosti“ přijít s něčím jiným. A tak napsal Un Lun Dun, román, u kterého si odpočine a pobaví nejen sám autor, ale i jeho čtenáři, neb je napsaný tak, že se u něj bude bavit nejen vaše drobotina, pro niž jej psal Miéville především, ale i vy, dospěláci.
Miéville nám ukazuje, že neoplývá pouze schopnostmi spisovatele, ale zvládá i slušně malovat. Celou knížku zdobí desítky vypiplaných malůvek, za něž by se nemusel stydět leckterý začínající malíř. S tím se pojí výhoda, že Miéville jako spisovatel si tak namaloval, co potřeboval, a veškeré obrázky jsou načrtnutím toho, co se odehrává v textu.
Kniha vypráví příběh dvou velkých kamarádek Zanny a Deeby, obyčejných londýnských děvčat, která jednoho dne začnou pociťovat, že se děje „něco“ divného. Středem dění je Zanna: pozorují ji zvířata, na zdech je nasprejováno její jméno, od listonoše dostane neobvyklý lístek do MHD, jedna žena ji nazve Šuazy… Když jedné noci obě následují oživlý deštník, netuší, že za pár okamžiků se ocitnou v jiném světě: neLondyně (UnLunDunu).
Ihned na počátku se dostanou k Prorokům, kteří předvídali příchod Šuazy (Vyvolené), jíž je Zanna. Právě Šuazy má, dle Knihy proroctví, zachránit neLondýn před zlým Smogem, který je stále nebezpečnější, a den, kdy hodlá ovládnout celé paměsto, se blíží. Jenže co když je proroctví nesprávné…?
Příběh, výstavba zápletky, postavy, svět knihy, vše nese prvky románu pro mládež, ovšem nebyl by to Miéville, aby si se vším nepohrál a neupravil po svém. Příběh je malebný, plný dějových zvratů, neustále se něco děje a hlavní postava s doprovodem zažívá vrchovatou porci dobrodružství. A bavit se bude i čtenář.
Autor používá jednu dějovou linii pro celý příběh, který je rozsekán do několikastránkových kapitolek, které přispívají ke svižnému tempu vyprávění. Miéville šikovně docílil efektu „ještě kapitolku a jdu spát“. (…a ještě tuhle, má jen 6 stránek, a tuhle taky, když má jen 5 stránek…). Kniha vás přikuje ke křeslu tak, že hodina čtení uteče jako voda – a zavírat ji budete jen neradi. Je nutné také poznamenat, že literární styl je lehký a stručný; v knize nenarazíte na sáhodlouhé popisy vinoucí se přes desítky řádek (charakteristický rys New Weirdu).
Postavy, se kterými se na stránkách setkáme, jsou rozmanité. Najdeme tu nejen obyčejné lidi, ale i jejich deriváty, např. mužské tělo s klíckou místo hlavy, dále duchy a poloducha a všelijak znetvořené a zdeformované postavy. Mezi hlavní hrdiny patří krejčí Fing, který šije obleky z knížek, poloduch Hemi, průvodčí Jones, samozřejmě i Zanna a Deeba, Smog a spousty dalších. Co se týká stvoření, zde se Miéville vydováděl a využil svých fantastických vizí a obrazů monster z předchozích románů, které mu jistě byly inspirací (to je ono pojítko s New Weirdem). Rozdělil bych je do tří skupin: umělá (neštníky, černá okna, mluvící kniha), živá (hnusařky, lvížala nebo smombie) a obojetná (hmyz s žárovkami místo zadečků, autobusy s nohama plaza či pop-ninji). Je jich tu habaděj a každý si jistě najde svého oblíbence.
Svět, tedy neLondýn, je slibnou vizí na pomezí fantastického a pohádkového světa. Najdeme zde ryze pohádkové čtvrti (Přízrakov, Škatulata Hejbejtese), ale také podivné čtvrti, jejichž zářným příkladem jsou povl domy, které tvoří použité věci z Londýna (např. domy z gramofonů, z ledniček či z walkmanů) – to je důsledek vzájemného „prosakování“ mezi městy. Najdeme zde i chodící most, les v domě apod. Kulisy, do nichž je neLondýn zasazen, jsou pestré.
Rád bych vyzdvihl hříčky, jimiž je celá kniha protkána. A tak neLondýnem protéká řeka Žetem, jedna z postav se jmenuje Flumen, pro plavbu po řece využívají místní atua, podíváme se do čtvrti Westminsterského opavouství, Proroky chrání garda strážců, pop-ninj apod. Na jejich kvalitě jistě přispěl i překlad Milana Žáčka.
Je příjemné, že ač se v knize často bojuje, krví se šetří. Uplatnění najde tam, kde již není zbytí, ale o to působí na dětského čtenáře děsivěji. Také proměna hlavní hrdinky z vystrašené holky k sebevědomé dívce čtenáři ukazuje, že kdo chce něčeho dosáhnout, musí se o to zasadit. Absence vulgarismů, úsporný styl vyprávění, krátké kapitolky, barvitý svět a živé postavy, to všechno spoluvytváří nádhernou knížku pro mladistvé. A příjemný oddych na úrovni pro dospělé.
Při čtení Un Lun Dunu jsem si nemohl nevzpomenout na Barkerův Abarat, který mi přijde svými vizemi děsivější a propracovanější. Přesto se Un Lun Dun nemá za co stydět.
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 8/10: čtivá a zábavná knížka pro čtenáře od 9 do 99 let.
- China Miéville: Un Lun Dun
- vydal: Laser-books, Plzeň 2007
- přeložil: Milan Žáček
- obálka: Les Edwards
- ilustrace: China Miéville
- 476 stran / 333 Kč (váz.), 289 Kč (brož.)