John Clute v předmluvě sborníku Trochu divné kusy 2 editora Martina Šusta píše, že smrtí Jacka Williamsona zemřela i americká žánrová science fiction. Při čtení jsem se sám sebe ptal, jestli má pravdu. A došel jsem k závěru, že ne tak zcela. A napadlo mě velice jednoduché mezioborové srovnání. Tak jako se kdysi čítávali Clarke, Asimov nebo Heinlein, fotbaloví fanoušci chodili na Pelého, Eusébia nebo Masopusta. Dnes už se chodí na zcela jiné hráče, ale pořád je to ten samý fotbal, sice v mnohém jiný a k nepoznání změněný, ale pořád fotbal… A to samé lze říci i o science fiction. Což tato antologie ostatně jednoznačně dokazuje.

Martin Šust vydal druhý díl svých Trochu divných kusů zhruba rok a půl po prvním. Počet povídek se zvýšil z patnácti na jednadvacet a změnil se i způsob řazení. Zatímco v prvním případě byla hlavním kritériem národnost spisovatele či aktuální místo pobytu, ve druhém je důležitější, jestli je autor u nás již známý, či nikoliv. I když… termín „známý“ je snad příliš silný, protože nikomu z těch, co přispěli (jsou to vesměs Američané, Skot Hal Duncan se svou jazykově vytříbenou a prazvláštní poetikou opatřenou Věží z kostí rána je umístěn zcela na konci jako epilog), nevyšla v češtině žádná kniha, jen povídky roztroušené po různých časopisech.
Ostatně, není divu, vždyť většina z nich svůj první román teprve píše, nebo o něm aspoň přemýšlí…

Jsou tyhle divné kusy opravdu tak divné?
Pořád si myslím, že přívlastek „divné“ je pro Šustovy antologie vybrán špatně. Nebo přinejmenším nepřesně. Vede mě k tomu základní představa, kterou mám o významu fantastiky a o její úloze v rámci celé literatury. Fantastika je o objevování neznámých cest, o bohaté fantazii, jíž autoři musí disponovat, aby vůbec tento žánr mohli psát. Je o vizionářství, ohňostroji nápadů, který by měl z každé fantasy nebo science fiction tryskat a dlouhá léta pak zářit a prosvětlovat nově vytyčenou trasu dalším. Z tohoto důvodu mi texty z Šustovy antologie vůbec nepřijdou „divné“. Ano, experimentuje se zde s formou. Hned úvodní povídka V domě čtyř ročních období Jeffreyho Forda připomíná rozbitý a znovu poskládaný obraz – kde jsou ale jednotlivé dílky v jeho konečné podobě umístěny na zcela jiné místo. Ano, hovoří se tady o tabuizovaných tématech – o homosexualitě dokonce hned několikrát (Cikánka času Ellen Klagové a Jazyk můr Christophera Barzaka) – i o tématech, o nichž by mnozí raději mlčeli – například skandální chudoba továren pro Mexičany na hranicích se Spojenými státy, která je natolik děsivá (a reálná), že k tomu příliš nepotřebuje ani žádný fantaskní motiv (Madona z maquiladory Gregoryho Frosta). V Zahradách vlahé noci Jaye Lakea zase naopak udiví svou surreálností, která připomene nejen zmiňovaného Philipa J. Farmera, ale obrazností, bohatým jazykem a celkovým pocitem barevnosti třeba taky – věřte, nebo ne – Valerii a týden divů Vítězslava Nezvala.
Jenže – stále je to přesně to, co od fantastiky očekávám, a nic divného v tom nevidím…

Sci-fi je mrtvá, ať žije sci-fi
Což ovšem ani v nejmenším nesnižuje práci Martina Šusta. Úkol, který si vytyčil, splnil bezezbytku, protože Trochu divné kusy 2 jsou komplexním, sevřeným obrazem jedné z možných budoucností světové fantastiky, v níž jsou sice předkové ctěni, ale jejich práce je ohýbána, přetvářena a měněna podobně – i když podstatně méně děsivě, vražedně, a rozhodně naopak s láskou – jako mimozemští červi mění lidská těla v povídce Jízda na bílém býkovi Caitlin R. Kiernanové.
A tak jsou zde sice užity tradiční motivy žánru – cestování časem (Cikánka času), virtuální realita (Andina hra Cory Doctorowa, zcela nepokrytě vycházející z Cardovy Enderovy hry), první setkání s mimozemskou civilizací (Neobdělávaná země Paula Melka) nebo vraždící démoni pocházející z hluboké, temnotami zahalené minulosti (Postrach Lairda Barrona), ale každý z nich je zpracován výrazně novátorským přístupem.
Nejvydařenějším příkladem výše uvedeného je určitě Svatební album Davida Maruska, které náladou a atmosférou připomíná Simakovo Město nebo Marťanskou kroniku Raye Bradburyho. Inteligentní lidské simulace zde stále dokola – podobně jako na oživených fotografiích – prožívají krásné chvíle i emoce, jež pociťovali lidé v okamžiku, v němž je zachytily… a svět kolem nich se mezitím mění a nevyvíjí pro lidstvo zrovna nejlépe.
V Trochu divných kusech 2 je těžké hledat pomyslné vrcholy, protože vše záleží na vkusu čtenáře. Pro mě antologie vystoupala k výšinám kromě již zmiňovaných Maruska a Frosta v křehkém Jazyku můr, kde autistická dívka dokáže, že jazyk není pro komunikaci mezi lidmi to nejdůležitější, a pomůže tím najít svému citově rozkolísanému bratrovi vnitřní rovnováhu. Pak také v nesmírně působivém a emocemi nabitém V ústí řeky včel Kij Johnsonové, v němž autorka zkoumá hranice, kam až může člověk zajít kvůli opravdovému přátelství. A také ve Vyšperkování mapy Alana DeNira s geniálním nápadem, že i samotná slova a kresby mohou být spolutvůrci reality, kterou žijeme. A to ne v přeneseném smyslu, ale doslova a do písmene.
S hodnocením podobných projektů je problém. Vždycky se totiž musí brát do úvahy, jak se editorovi podařilo naplnit, co si předsevzal. Z tohoto hlediska patří Martinovi Šustovi absolutní ohodnocení. Kdybych měl brát kvalitu povídek kus po kusu, o nějakou tu setinku bych asi musel ubrat. Ale jako výrazný krok kupředu vnímám i to, že oproti prvním Trochu divným kusům je kvalita prací vyrovnanější, a celá antologie tak působí výrazně celistvějším dojmem.
Jsem upřímně zvědav, jestli laťku, kterou Martin Šust sobě i jiným svými TDK 2 nastavil, lze ještě něčím překonat. Bude to v každém případě mimořádně těžké.

• Martin Šust (ed.): Trochu divné kusy 2
• vydal: Laser-books, Plzeň 2006
• přeložili: kolektiv překladatelů
• obálka: Edward Miller
• 528 stran, 333 Kč (paperback)/444 Kč (hardback)

Recenze je převzata z magazínu Pevnost 1/2007.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).