Teorie strun: Koheze, ST Voyager, Jeffrey Lang
 |
Sice jsem mnohaletý fanoušek Star Treku, ale velkým příznivcem Voyageru jsem nikdy nebyl. Postavy se mi víceméně líbily, nicméně příběhy se zkrátka příliš nevydařily. Ptal jsem se sám sebe, zda si ještě někdy zkusím přečíst román z prostředí Voyageru. Naštěstí se ale dá napsat kniha z doby, kterou známe ze seriálu, tak, aby stála za to. Teorie strun: Koheze mezi tato díla patří. V první části trilogie dokázal Jeffrey Lang zachytit všechno, co se mi na seriálu líbilo, a vynechat, nebo dokonce i vysvětlit to, co jsem na něm rád neměl. Ačkoliv je Lang na můj vkus až přehnaně vědecký, nikdy se netopí v technoblábolech, a to dokáži ocenit.
Děj se odehrává mezi čtvrtou a pátou sezónou, kdy je posádka Voyageru zklamána po setkání s U.S.S. Dauntless, která jim dala falešnou naději, neboť měla údajně pocházet z Federace a přiletět, aby je dostala domů rychleji, jenomže šlo pouze o lest. A teď, když už jsou zase na cestě, narazí v sektoru, který by vlastně vůbec neměl existovat, na druh, který by neměl existovat už vůbec. Málem se srazí s monorhskou lodí, která prchá ze světa, jehož konec se rychle blíží. Znalosti a technologie z Voyageru mohou vyhlazení oddálit, nebo mu úplně zabránit, a tak kapitán Janewayová na planetu posílá šéfinženýrku B’Elannu Torresovou a bývalého Borga Sedmou z devíti, aby pomohly. Záhadný výboj ale Voyager odhodí kamsi za hranice běžného času, na místo, kde síla radioaktivního záření vyhrocuje rozmary lidského těla i psychiky. Sedmá s B’Elannou se mezitím snaží zjistit, co se s Voyagerem stalo a co mohou udělat, než je vláda na Monorze zavře do vězení, štěkat na sebe ale nepřestávají.
Nejdříve si odbudeme drobnější problémy, to nezabere moc času. Za prvé editor svou práci poněkud odbyl. Před (i krátce po) neštěstí, které se hned v úvodu knihy odehraje, jsou jednotlivé kapitoly označené „šest hodin před neštěstím“ a podobně. Nicméně to úplně tak neodpovídá rychlosti příběhu. Janewayová podotýká, že to není ani pět hodin od doby, co Kim zmínil zvláštní senzorové údaje, to se ale neshoduje s hlavičkou kapitoly, ve které se děj skutečně odehrává. Vážně je to ale jen malá nepříjemnost, a navíc se od toho dá snadno odpoutat.
Za druhé se u Neelixe sice podařilo dobře udržet předlohu a všechny myšlenky, které mu Lang vtiskl, by mohly bez problémů pocházet od postavy, již známe ze samotného seriálu, zjistil jsem ale, že je kvůli tomu ještě otravnější než v televizi. Takže sláva Langovi, že ho tak dobře zachytil, já bych ho už ale raději vyhodil přechodovou komorou. Prostě mi to, jak stále uvažuje nad tím, že je pro posádku důležitý spíš coby morální důstojník než coby kuchař, leze na nervy. Řekl bych, že pro autora je to pochvala, přestože jsem si kvůli tomu začal přát, aby ho Lang vůbec nepoužil.
Každopádně jinak je celá Koheze skvělá. Langovi se podařilo něco, co by se mělo podařit každému, kdo je nějak vázaný na filmovou předlohu: postavy perfektně vystihl a dokázal se do nich i sám obtisknout. Nepřátelství, které Torresová vůči Sedmé projevuje, působí uvěřitelně, a to, jak je Sedmá z jejích přehnaných emocí otrávená, je taktéž výborné. Ty dvě spolu nevycházejí ani trochu a jediné, co je drží u sebe, je profesionální přístup a starosti o Voyager. Velice názorné bylo, když mohly vzájemně nahlížet do svých myšlenek a Sedmá poznala, co B’Elanna doopravdy cítí, aniž by jí to někdo musel zprostředkovat. Obzvláště se mi líbilo, jak se B’Elanna bránila tomu, aby cestu domů na Zemi přerušovali, jen aby pomohli každému utiskovanému druhu, na který narazí. I ostatní na Voyageru jsou skvěle vystižení a kniha má náladu doby mezi čtvrtou a pátou sezónou.
V Langově příběhu bylo pár výjimečně účinných detailů. Chakotay má s Kathryn Janewayovou zajímavý vztah, skoro romantický, ačkoliv jistě v mezích přátelství. Kdykoliv Lang popisuje scénu z Chakotayova pohledu a mluví o Janewayové, řekne raději „Kathryn si sedla na židli“ než „Janewayová si sedla na židli“, přičemž druhým způsobem to Lang popisuje z pohledu kohokoliv jiného. Jde o velice pěkný způsob, jak zachytit něčí vztah, aniž by to k sobě strhávalo pozornost. Samozřejmě že i veškeré další Chakotayovy činy a myšlenky, které se v knize objeví, tomuto také přidávají na věrohodnosti. Pohybuje se na hranici mezi přítelem (a případným milencem?) a prvním důstojníkem a umírněně ji kárá, když si myslí, že si potřebuje odpočinout.
Někteří lidé kritizovali „superjanewayovou“, která se v knize objevuje a je schopná zvládnout dost dobře cokoliv. V knize se potýká s mnoha menšími problémy, nijak se to ale neliší od způsobu, jakým je vykreslená v seriálu, tento dojem je vlastně ještě trochu utlumený. Ponoří se do vybrané technické záležitosti (což bylo uvedeno jako jedno z jejích zaměření), z větší části ale pomocné inženýry nechá dělat práci bez toho, aby do ní zasahovala. Jedna věc se mi na tom, jak je (ona i zbytek posádky) vykreslená, líbila: Když dojde k velké katastrofě a odnese to mnoho lidí, truchlí, ale ve smutku se neutápí, jako to bylo třeba v knize A Time To Sow (připravuje Laser-books na rok 2009). Pokračují v práci. Neobviňují se tak, jak jsem očekával.
Teorie strun: Koheze je skvělá kniha, jak pro fanouška Voyageru, který si myslí, že nové příběhy po návratu domů jsou příšerné, tak pro toho, kdo tak trochu nostalgicky vzpomíná na seriál jako takový. Dokonce i nefanouška by to mohlo docela bavit. Špičkový začátek trilogie.
- Jeffrey Lang: Teorie strun – Koheze, ST Voyager
- vydal: Laser-books, Plzeň 2008
- přeložila: Mirka Dřínková
- obálka: John Vairo, Jr.
- 320 stran / 249 Kč
Recenze je převzata z této stránky.
- přeložila: Mirka Dřínková
