Temné stezky, Legendy alfů 3 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Markus Heitz
 |
Fir?sha instinktivně vykřikla a snažila se odsunout stranou, přitom narazila o mříže. „Rozumíš mi?“ zeptala se tiše jazykem barbarů.
Tvor, který měl tělo zahalené prostým kabátem ze zvířecí srsti, ohrnul hrubé rty a snažil se jí dotknout mozolnatými, špinavými drápy. „Měkký,“ zamumlal skřípavě. „Dobrý!“
Co tím myslí? Fir?sha ukázala na rozbitou mechaniku zámku. „Umíš to otevřít? Já jsem tu zavřená.“
Stvůra vyskočila na klec a skákala po ní jako šílená, pak začala rozšmatlanýma botama kopat do zámku.
Zámek chrastěl a vrzal, na alfku dopadaly kousíčky špíny, ale výsledek se nedostavil.
Zklamaný tvor vztekle zařval a zaprskal, dřepl si a bez rozmyslu začal do železných mříží bušit pěstmi. Šířil se od něj pronikavý zápach, až se alfka bála nadechnout.
To zvíře není moc chytré. Má dvě různé boty a ten kabát určitě někde našlo. Nebo ho sebralo původnímu majiteli… Fir?sha udělala rukou konejšivá gesta. „Ne, počkej. Počkej!“ Snažila se posunky a roztřesenými prsty s tvorem nějak domluvit. „Hůl. Udeřit na zámek nebo vylomit. Ukážu ti jak.“
Stvůra na ni nedbala, ale narovnala se, vytáhla od pasu malý roh a přiložila ho k ústům. Mocně do něj zadula.
Jeskyní se rozlehl vřeštivý tón.
Místo očekávané ozvěny bylo slyšet mnohohlasou odpověď, valily se k nim další kroky. Ke kleci se ze všech stran hrnuly nestvůry.
Stébla trávy příchozí zadupali do země nebo odhrnuli stranou. Na alfku se snášely obláčky jinovatky, tlupa soukmenovců tvora, který ji nalezl, si alfku udiveně prohlížela a očichávala. Prsty se prodíraly mezi mřížemi a tahaly ji za údy, za vlasy a nejvíce za šaty. Látka pod takovým návalem povolila, tvorové z ní vytrhli celé velké cáry.
„Ne, přestaňte! Zmizte!“ To, že jsem začala volat o pomoc, nebyl šťastný nápad. Tvorové měli na sobě nejrůznější, většinou potrhané kusy šatstva, některé byly příliš velké, jiné příliš malé, což jim nijak nevadilo. „Zmizte, nebo vás moji bratři…“
Tvor, který ji objevil, vyskočil na klec a odstrčil všechny ostatní stranou. Zaječel, ukázal na Fir?shu a něco brebentil jakousi nesrozumitelnou řečí.
Jeho proslov vyvolal hlasitý souhlas. Nesčetné odporné ruce popadly železo, zvedly Fir?shino vězení a i s ní ho odnášely pryč. Pochodovali s ní ven z moře trávy.
„Co to děláte?“ vykřikla a odrážela dotírající prsty, které ji bez ustání píchaly a tahaly za vlasy. Chlad na ni doléhal čím dál víc. Musela se stůj co stůj dostat z klece a obléknout si něco teplého. Zápach, který ji obklopoval, v ní probouzel nutkání zvracet. Doufám, že Sisaroth a Tirîgon jsou někde blízko. Stopy by je měly zavést až ke mně.
Bestie ji odvlekly na vymýcené místo, kde byly postavené prapodivné, křivé stany ze zvířecích kůží. Uprostřed hořel velký, do výšky šlehající oheň. Kolem něj seděly další stvůry a opékaly si v plamenech na dlouhých rožních maso.
Když k nim tlupa dorazila, rozlehl se jásot. Bestie zaduly do rohů připomínajících dětské hračky barbarů a vyluzujících směšně znějící tóny. Aby toho na Fir?shu nebylo málo, zvučná disharmonie se bolestně zadírala do alfčiných uší.
Bestie posadily Fir?shu na zem, koulely ji i s klecí k ohni, připadala si jako plást medu ve včelím úlu.
Plameny se čím dál víc blížily, ale klec nezpomalovala…
Chtějí mě upéct! „Ne, já nejsem zvíře, které byste mohli sežrat,“ zaječela zoufale. To je na nic. Pokusila se soustředit a uhasit plameny pomocí daru, který byl alfům vlastní hned od narození.
Byla však tak potlučená, že pro ni v takovém stavu nebylo vůbec lehké daru využít, otřesy jí navíc ztěžovaly soustředění.
Protože se oheň navzdory veškerému Fir?shinu úsilí nijak nezmenšoval, chtěla bestiím nahnat do srdcí strach, aby je zahnala pryč, s tím však měla ještě menší úspěch. V posledních momentech nekonečna se příliš zaměřila na zpěv, na magická cvičení zbylo mnohem méně času.
Dav kolem ní dál řádil s neochabujícím nadšením a těšil se na nadcházející hody. Klec byla skoro u ohně.
Můžu zkusit ještě jednu věc. Fir?sha v nouzi pozvedla hlas. Nezpívala žádnou tradiční píseň, ale prostou řadu tónů, které jí právě vytanuly na mysli.
Náhodná píseň se průzračně, čistě jako diamant, prodírala hlukem a překryla ho.
Najednou se to stalo: nestvůry zmlkly.
Zadržely klec před ohněm, asi tak na délku paže, a postavily ji do svislé polohy. Stovky trojitých očí se fascinovaně zahleděly na zpívající alfku. Bestie se nadšením navzájem šťouchaly, syčením nařizovaly ostatním, ať zmlknou, a tlačily se kolem zajatkyně. Oni… na to reagují? Fir?sha se přinutila dále zpívat, navzdory chrapotu a žhavým plamenům za zády. Z náhlého popudu napodobila chudičkou melodii rohů, zjemnila ji a vložila spoustu citu do písně, která neměla za úkol nic menšího než zachránit jí život.
Teplo blízkého ohně nepříjemně nabíralo na síle, sálal z něj nesmírný žár, který jí sice vyhnal chlad z kostí, ale nezůstalo jen u toho. Fir?sha dostala strach, že jí shoří vlasy a nekrytá místa kůže pokryjí popáleniny. Železné tyče pomalu, ale nezadržitelně předávaly teplo do tenkých podrážek bot, které si obvykle obouvala pouze u slavnostních příležitostí.
V hrdle ucítila výhružné škrábání.
Nemůžu je tím zpěvem obluzovat věčně. Bezectní, pomozte! Pošlete mi bratry! Posledním táhlým tónem Fir?sha píseň ukončila. „Prosím, odsuňte mě dále od ohně,“ poprosila. „A máte vodu?“
Sklidila hlasité, rozčílené prskání. Bestie házely po kleci ohlodanými kostmi, špínou a blátem. Dávaly jednoznačně najevo, že si přejí, aby zpívala dál.
Alfka však na další zpívání neměla ani pomyšlení. Bolelo ji v krku. „Prosím, odsuňte mě stranou.“
Zvířecí bytost, která ji našla, ji vzteklými posunky nutila ke zpěvu. Když Fir?sha potřásla hlavou, zaryčela vztekem a položila ruce na mříže. Spolu s dalšími soukmenovci klec naklonila a začala ji převracet k ohni.
Tak si teď ze mě přece jen udělají večeři! „Počkejte! Počkejte, já…“ Pokusila se zazpívat novou melodii, ale přetížený hlas vypověděl poslušnost. Přes rty jí neproniklo nic než chraptivé sípání.
Fir?sha se posadila, aby unikla tančícím plamenům, opírajícím se do horní části jejího vězení. Přikrčila se, jak to jen šlo, a rukama si zakryla obličej a vlasy.
Do řevu bestií proniklo temné dunění, jako by se v nějaké soutěsce rozléhal tupý zvuk vířícího větru. Hned poté v jeskyni zazněl pronikavý smrtelný jekot bestií.
Tvorové pustili Fir?shinu klec, ta se zase narovnala a chvíli se kymácela sem tam.
Moji bratři! Alfka se zvedla a snažila se pohyby vyrovnávat kymácející se klec, aby se nezřítila do ohně. Bezectní, děkuju vám! Dokonce i na takovém místě jako Phondrasôn bdíte nad svou služebnicí!
Bestie pobíhaly kolem ní, v rukou, či spíše ve spárech, držely kameny a klacky připravené k útoku. Divoce pobíhaly z místa na místo.
„Pro Sisarotha a Tirîgona budete snadnou kořistí,“ křičela za nimi Fir?sha a rozesmála se. „Tuto noc nepřežije nikdo z vás. Zaplatíte za to, co jste mi provedli a co všechno jste se mnou ještě chtěli udělat, chamradi!“ Využila okamžitého zmatku a pokusila se alfskou schopností přidusit plameny. Doufám, že se mi to podaří, i když jsem tak rozčílená…
Řev nestvůr změnil podobu, vzrušení a bojechtivost vystřídal panický strach. První stany ze zvířecích kůží skončily v ohni, z něhož se vyvalily oblaky dýmu.
Hustá, páchnoucí mračna znemožnila Fir?shi rozhled. Slyšela hluk padajících těl, zvuky tryskající krve, řev plný bolesti a utrpení, dusivé chroptění a sténání.
Hulákání mučitelů vystřídal dusot nohou prchajících na všechny strany, ohlašující bezhlavý útěk před dvojicí alfů, kteří přišli sestru osvobodit.
„Tady jsem!“ zakřičela Fir?sha do chuchvalců dýmu a rozkašlala se. „Sisarothe! Tirîgone, tady! Vytáhněte mě ven, než se tu upeču jako…“
Z rozvířeného šedého oblaku kouře vyklopýtala jedna zraněná bestie, tři oči byly široce vytřeštěné a plné děsu. Kňučela bolestí a držela se za pravý bok, odkud jí vyhřezla střeva. Vrávoravě se blížila ke kleci a vrazila do ní.
„Ne,“ vykřikla Fir?sha a vrhla se vpřed, jen tak tak stačila vyrovnat sílu, jakou bestie do klece vrazila.
Nestvůra klesla do zvířeného písku a skučela, z tlamy se jí řinula hustá, temně rudá krev a v dlouhých pramíncích stékala na zem.
Alfce se podařilo dosáhnout na špičatou kost, kterou tam někdo odhodil, a pevně ji popadla. Chtěla ji vrazit nestvůře do krku. Ty mě do plamenů nesrazíš!
Její pohled náhodou padl na obrys postavy, která se zjevila v kouři a blížila se k ní. Silueta byla příliš velká a široká, než aby to byl některý z bratrů.
Bestie vyděšeně zapištěla, zalapala po dechu, opřela se o mříž, zvedla se na nohy a chtěla uprchnout – když vzduchem prolétl široký oštěp a stvůru probodl.
Oštěp letěl tak prudce, že třpytivý hrot, celý zalitý krví, a kus dříku pronikl tělem skrz naskrz a vyšel na druhé straně ven. Alfku minul jen o vlásek, tryskající krev ji celou postříkala. Bestie se začala zmítat a skonala, nohama naposledy hrábla do písku – a odsunula klec.
„Ne, u všech Bezectných!“ Fir?sha už nedokázala zabránit posunu a klec se znovu více naklonila.
- překlad: Zdeněk Sladovník
