Stopy krve, Krevní pouta 2
 |
Tanya Huffová: Stopy krve
Ona má dvaatřicet let. On čtyři sta padesát. Ona může pracovat jen
ve dne, on pouze po západu slunce. Pro něho je vlkodlactví stejně
přirozené jako vampyrimus. Ona dojde k názoru, že když spolupracovala
s torontskými městskými úředníky, domluví se i s vlkodlaky.
Na počátku byla dvě těla, dvě různá místa činu, ale stejná
příčina úmrtí. Soukromá vyšetřovatelka Vicki Nelsonová věděla, že to
nebude snadné. Nasvědčovaly tomu nejen stříbrné kulky, nalezené
u mrtvých obětí. Přeměna, kterou před jejíma očima předvedla
sestřenice obětí, potvrdila, že Vicki musí nalézt vraha posedlého
úmyslem vyvraždit všechny kanadské dlaky.
Úkol to není snadný, ale Vicki se naštěstí může spolehnout na
Henryho Fitzroye, svého upířího přítele.
Dorůstající měsíc visící nízko nad obzorem dokázal proměnit
i pěstěnou a poklidnou zemědělskou krajinu v tajemnou zemi stříbrného
světla a stínů. Za každým stéblem trávy, spečeným dozlatova dvěma
měsíci letního žáru, se táhla jeho vlastní dlouhá, černá replika.
Křoviny lemující spodní okraj plotu, dálnice těch, kdo byli příliš
bázliví, než aby se pustili do otevřených polí, jednou zašustily a pak
znovu ztichly, jak se nějaký noční tvor vydal za svými záležitostmi.
V jednomu koutě louky se na noc shromáždilo velké stádo ovcí, jejichž
vlna, krátce sestříhaná na léto, zářila ve světle měsíčního svitu
mléčnou bělobou. Nebýt rytmických pohybů čelistí a občasného
škubnutí uchem, či nepokojného přešlapování jehňat, která ani ve
spánku nedokázala stát bez hnutí, působily by dojmem hromady šedých
kamenů. Hromady, která náhle ožila, jak se současně zvedlo hned několik
hlav a natáhlo své aristokratické čenichy do lehkého vánku. Tvor, který
se přehoupl přes plot a doskočil na louku, jim zjevně nebyl neznámý,
protože ačkoli samice nepolevily v ostražitosti, sledovaly jeho příchod
spíše s lehkou zvědavostí než poplašeně.
Veliké černé zvíře se na okamžik zastavilo, aby si označkovalo plaňku
plotu, a pak se lehkým klusem přemístilo kousek do pole, kde se posadilo a
přelétlo stádo ovcí majetnickým pohledem. V jeho siluetě a tvaru hlavy
bylo cosi, co připomínalo vlka, zatímco jeho zbarvení, velikost, šířka
hrudi a reakce na ovčí stádo mluvily spíše o psu.
Přesvědčeno o tom, že vše je, jak má být, dalo se se vztyčeným ocasem,
třepotajícím se za ním jako vlajka, do lehkého klusu podél plotu,
s měsíčními paprsky tančícími při každém pohybu v jeho husté srsti.
Nabralo rychlost a přeskočilo bodlák – spíše z čiré radosti ze
skákání, než že by mu ten bodlák stál v cestě – a rozběhlo se
napříč dolním okrajem pastviny.
Bez sebemenšího varování a za zvuku stěží silnějšího než vzdálené
zakašlání se jeho hlava náhle rozletěla ve spršce krve a kostí. Tělo,
vymrštěné nárazem do vzduchu, sebou ještě krátkou chvíli křečovitě
škubalo a pak zůstalo bez hnutí ležet.
Vyděšeně bečící ovce, poplašené náhlým pachem krve, uháněly
k protější straně pole, kde se namačkaly na plot a vytvořily hlučnou
chundelatou masu. Naštěstí si zvolily směr, který je zavedl proti větru, a
nikoli naopak. Když se nic dalšího nedělo, pomalu se uklidnily a pár
starších ovcí se spolu s jehňaty oddělilo od houfu a začalo znovu
usínat.
Tři zvířata, která vzápětí přeskočila plot, si ovcí snad ani
nevšimla. Pádila k mrtvému tělu takovou rychlostí, až se zdálo, že se
jejich tlapy snad nedotýkají země. Jedno z nich, to se zježenou
červenohnědou srstí, se chtělo pustit zpět po stopách skoleného
zvířete, ale zavrčení většího ze zbývajících dvou je přivolalo
zpátky.
Tři špičaté čenichy se pozvedly a vytí, které zaznělo nad pastvinou,
znovu vneslo mezi ovce zmatek. Vytí těchto tří zvířat stoupalo a klesalo
ve frekvenci, která zcela vyloučila, že by snad mohla mít něco společného
se psy.
- přeložil: Pavel Musiol