Zatímco Havraní spolek se zaměřoval především na Blue, dceru jasnovidky, a z havraních chlapců pak dostal největší prostor jejich „vůdce“ Gansey, Zloději snů postavili pod záři reflektorů jiného z havraních chlapců, a sice divokého Ronana, na něhož vzhledem k jeho schopnosti vynášet ze snů jakékoli předměty či živé bytosti odkazuje i samotný název knihy. Ronan je tak postava, s níž se tu čtenáři setkají nejvíce.

Skupinka havraních chlapců doplněná o Blue i nadále pátrá po místě posledního odpočinku dávného velšského krále Glendovera, jež by mělo být ukryté někde na energetické linii, kterou se na konci předešlého dílu podařilo probudit. Navzdory tomu jim však pátrání nejde ani trochu snadno, protože dojde k události, která jakékoli pátrání víceméně znemožní, a sice ke zmizení Borovodí, tajemného lesa, v němž plyne jinak čas a nic nevypadá tak, jak se zdá.

Avšak chlapci se nekochali výhledem. Stáli v kruhu těsně u sebe: Adam Parrish, vyhublý a upravený; Noah Czerny, rozmazaný a nahrbený; a Ronan Lynch, dravý a temný. Na Ronanově potetovaném rameni seděl jako na bidýlku jeho ochočený havran Motorovka. I když se ho držela opatrně, po obou stranách ramínka Ronanova černého tílka byly tenké škrábance od pařátků. Všichni koukali na cosi, co Ronan držel v rukách. Gansey přezíravě odhodil dalekohled do měkké, divoce rostoucí trávy a přidal se k nim. (str. 16)

Hrdinové nicméně mají co na práci i bez Borovodí, a to převážně po osobní stránce. Adam se odstěhoval od rodičů, a tak bojuje s financemi, aby se vůbec uživil, Gansey je nucen k návštěvě svých rodičů a zopakování si role synka z elitní rodiny a Blue se pokouší vyznat se ve svých citech a dobrat se k odpovědi, jak to vlastně s Adamem a Ganseym má. Ta největší a bezesporu nejriskantnější dějová linka však čeká na již zmíněného Ronana, před kterým stojí úkol rozplést své snové schopnosti, které stály život jeho otce – schopnosti, kterých by spoustu lidí chtělo využít, a právě v tuto chvíli po člověku, jenž jim vládne, pátrá nemálo nebezpečných lidí.

Kromě Ronana pak v příběhu dostanou více prostoru i některé vedlejší postavy, mezi něž patří i Blueiny příbuzné, především pak její matka Maura, která se více zaplete s nově příchozí postavou, jež si říká Šedý muž a živí se mimo jiné jako nájemný vrah (a v tuto chvíli plní úkol, na nějž byl najat). Právě tento Šedý muž je další osobou, která v knize dostává vlastní kapitoly umožňující čtenářům sledovat její pohyby a plány.

Maggie Stiefvater v pěti bodech

1. Narodila se jako Heidi Hummel, ale v 16 letech si nechala změnit křestní jméno na Margaret.
2. V současnosti žije s manželem a jejich dvěma dětmi v Shenandoah Valley ve Virginii.
3. Hraje na několik hudebních nástrojů, mezi něž patří například harfa, klavír, flétna nebo dudy.
4. Než se stala spisovatelkou na plný úvazek, živila se jako malířka portrétů.
5. Je velkou milovnicí rychlých aut a jednu chvíli pracovala také jako novinářka v automobilovém průmyslu.

Říká se, že se nad druhými díly knižních sérií vznáší jakási kletba zajišťující, že je pokračující díl vždy slabší než ten první či závěrečný, a že se z této kletby vymaní jen opravdové výjimky. Bohužel se zdá, že Zloději snů takovou výjimkou nebudou. Kniha navazuje tam, kde Havraní spolek skončil, nicméně výrazně pomalejším – až vyloženě „utahaným“ – tempem. Ačkoli tedy druhý díl obsahuje přibližně o sto třicet stran více, než má úvodní svazek, příběh se v něm nijak zvlášť neposune a ukáže mnohem menší dějový progres než díl první. Skoro by se až dalo říci, že v průběhu prvních cca tři sta stran život hlavních hrdinů pouze pozvolna plyne, protože rychlejším tempem se děj rozbíhá až přibližně v závěrečné čtvrtině, což ovšem nemusí být v případě téměř pěti set stránkové knihy zrovna žádoucí.

Autorka příběh sice oproti prvnímu dílu značně rozvětvila – vzhledem k zaměření se na jiné postavy a přidání některých nových –, avšak tato skutečnost zůstává z důvodu nadměrné délky a již zmíněného pomalého tempa při čtení v podstatě „utopená“. Kdyby knihu alespoň o třetinu zkrátila, anebo zkrátila celou sérii rovnou o celou knihu (a udělala tak z plánované tetralogie mnohem častější trilogii), děj by to zrychlilo a provzdušnilo, což by mu jedině prospělo.

Je nicméně třeba dodat, že Maggie Stiefvater má velmi specifický styl psaní, který nebývá pro autory z young adult žánru zrovna typický, a to takový skoro až „poetický“, čímž se k příběhu vlastně i hodí. Vzhledem k tomu, že děj protkávají snové sekvence, tajemství a magie, čtenář má pocit, jako kdyby knihu četl v „zamlžené“ atmosféře, k čemuž tento poetický a pomalejší styl psaní přispívá. Zde tedy více než kde jinde záleží na čtenářových preferencích, protože třeba právě milovníkům poezie může tento pozvolnější dějový progres sedět.

• Maggie Stiefvater: Zloději snů (Havraní bratrstvo 02)
• CooBoo, 2024
• překlad: Tereza Schlöglová
• 472 stran, 469 Kč (v e-shopu Fantasye již za 422 Kč)