Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, přepravní společnosti i Česká pošta bojují s návaly balíků, takže Vám doporučujeme udělat objednávku na našem eshopu nejpozději do neděle 15.12.2019, aby knihy měly šanci dorazit do Vánoc. Samozřejmě budeme vyřizovat i pozdější objednávky, ale už hrozí riziko fatálního zpoždění. Osobní odběry fungují na všech našich prodejnách až do 23.12.

Společenstvo Pevnosti (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Martin Fajkus, Tomáš Němec (eds.)

nemec-fajkus-spolecenstvo-pevnosti

Reprezentativní výbor povídek, které se objevily v časopise Pevnost během prvních jedenácti let jeho existence. Uvnitř této knihy na vás čekají příběhy takových vynikajících vypravěčů jako jsou Miroslav Žamboch, Juraj Červenák, Petra Neomillnerová, Vladimír Šlechta či Jiří Walker Procházka. A to je jen pár jmen z plejády autorů, kteří v Pevnosti zanechali nesmazatelný otisk, a jimž naopak časopis přirostl k srdci.

A to přestože se většina z nich snaží tvářit jako světem protřelí drsňáci… Neváhejte tedy přijmout pozvánku na šílenou jízdu po světech české fantastiky, při níž budete mít jedinečnou možnost seznámit se s neohroženými hrdiny, kteří nosí meče proklatě nízko u pasu, stejně jako s borci oblečenými v kůži a s nechutně velkými bouchačkami v holstrech, či s ženami, o jejichž vnadách se vám ani nesnilo. A to nepočítáme všemožné záporáky, bestie a démony, ze kterých by se strachy rozbrečel i Darth Vader. Ale vy se bát nemusíte. Máte totiž v rukou to nejlepší z Pevnosti!

Juraj Červenák: Doupě řvoucí smrti

„Jsem velitelem této skally už dva roky,“ řekl Yormund, srkaje hořké pivo. „Se svou družinou se starám o bezpečnost mezi Dněprem a Dvinou. Kupci jsou vždy nejistí, když musí tento úsek cesty překonat po suché zemi. Bojí se zbojníků, divé zvěře a lesních běsů, takže vždy rádi zaplatí za smělý ozbrojený doprovod. Až doteďka to pro nás byla docela slušná živnost.“

„Co se změnilo?“ vzhlédl Olaf od pečené ryby a vyplivl kost. „Kupců přece neubývá. Našli snad lepší cestu?“

„Nenašli. Tohle je osvědčená trasa už dobrých dvě stě let…“

„Tak oč tedy jde?“

„O Slavíka.“

Dlouhou halou, pod začouzenými trámovými stropy, mezi vyřezávanými sloupy a kolem nahrubo stlučených dubových stolů, to zahučelo. Yormundovi družiníci, kteří se tu s přicházejícím soumrakem shromáždili, sborově zabručeli, jako by to divné jméno bylo kletbou, na niž je potřeba odpovědět protizaklínadlem, aby byla odpuzena zlá mocnost.

„O Slavíka?“ zopakoval Thorgil. Už dojedl a teď se s korbelem kalného ječmenného piva v ruce opíral o jeden ze sloupů. Za jeho rozcuchanou zrzavou hlavou vyřezávaný bůh Odin pobízel osminohého oře Sleipnira. „U všech Lokiho ďáblů, kdo to má jako být?“

„To nikdo přesně neví,“ zachmuřil se Yormund. „Vesničané z lesů na severu vykládají báchorky o obrovitém lidožravém loupežníkovi, který prý číhá v korunách stromů u cesty a zabije všechny, kdo jdou kolem. Jejich mrtvoly sežere a kořist odvleče do svého doupěte kdesi uprostřed hvozdu. Říkají té obludě Slavík, vtipálci zasraní, protože ten parchant prý umí řvát tak strašně, že padá listí ze stromů, zvěř se kácí k zemi a ptáci mrtví prší z nebe.“

„Co je to za hovadinu?“ zahuhlal Ilja Muromec do pozvednutého korbelu.

„Hovadina, nebo ne,“ podíval se na něj Yormund vážně, „na cestě ze Smolenska k Dvině není bezpečno. Nejdřív se začali ztrácet osamělí poutníci, pak i skupiny a nedávno zmizela celá kupecká karavana. Zůstalo po ní jen pár polámaných vozů a spousta zaschlé krve. Kupci, ozbrojený doprovod, koně, zboží – všechno zmizelo. Slyšeli jste někdy o Gunnarovi Sekerníkovi?“

„Kdo o něm neslyšel?“ přikývl Olaf, pořád chroupaje pstruhy. „Prý nejzručnější chlap se sekerou, jaký se kdy objevil v povodí ruských řek. Říká se o něm,“ Varjag se zachechtal, „že svou širočinou dokáže přeseknout chlup na babském ohanbí vedví, a přitom tu ženskou ani nevzbudí. Proč se na něj ptáš?“

„Protože Gunnar tu ztracenou karavanu doprovázel. I se svou družinou. Zhruba před měsícem tu seděl naproti mně jako teď vy a krmil mě chvastounskými řečmi o tom, jak mu bohatý arabský kupec zaplatil za hlídání svého zboží truhlicí stříbrňáků. Pohádkám o Slavíkovi se jen smál. Druhého dne ráno vyrazil skrz černé lesy na sever – a od té doby jeho, družiníky ani Araba nikdo neviděl. A Gunnar byl vážně jinačí bijec…“ „Nezapomínej na možnost,“ ozval se Ilja střízlivě, „že Gunnar může být v této chvíli živ a zdráv někde za sedmero horami a vesele kupčit s ukradeným tovarem. A mrtvolu arabského obchodníka, rozpolcenou Sekerníkovou sekerou, mezitím sežrala divá zvěř.“

„Jistě, toho jsem si vědom,“ přikývl Yormund. „Představivost vesničanů dokáže udělat z kozího prdu vichřici. Nicméně podcenit tu hrozbu nehodlám. Kupci, jejichž čluny jste viděli v přístavišti, taky míří na sever a nabídli mi slušnou cenu za doprovod. Družině budu velet já sám.“

„Pak tedy poputujeme spolu,“ řekl Olaf. „Mám s sebou padesát statných hrdlořezů – to bych se na to podíval, kdyby si na nás někdo troufl.“

„Taky jdeme na sever,“ přidal se Ilja. „Rádi se k vám připojíme.“

„To se ví,“ přitakal Thorgil. „Uvidíme, jak bude Slavík zpívat s chřtánem plným dobré varjažské oceli.“

Muži pozvedli poháry k přípitku. V jejich bručivém smíchu však bylo něco tíživého, co to bodré veselí nařklo z neupřímnosti.

¤ ¤ ¤

„U Velesových rohů,“ zabručel Ilja, znepokojeně se škrábaje ve vousech. „To je vskutku podivné.“

První zlé znamení zahlédli krátce po poledni druhého dne cesty. Mrtvá sojka ležela přímo na cestě, v brázdě vyhloubené koly vozů. Za jiných okolností by se nad tou mravenci prolezlou zdechlinou nikdo nepozastavoval, nyní si všichni okamžitě začali šeptat o Slavíkovi, jenž svým řevem údajně hubí lesní zvěř. Karavana postupovala plouživým tempem, hlavně díky voly taženým vozům a většinou pěšky jdoucím Varjagům. Stínem košatých stromů se rozléhalo dusání kopyt a rachot okovaných kol. Nálada byla ponurá, ačkoli Olaf neúnavně zpíval a recitoval, vybíraje hlavně veselejší příběhy.

Obličeje jim potemněly nadobro, když spatřili velkého mrtvého krkavce, který se křídlem zachytil v husté spleti větví přímo nad cestou a teď visel nad hlavami projíždějících mužů jako schválně umístěná výstraha. I Eymundssonovi se sága o trpaslíkovi Stefnirovi, který udivoval ženy rozměry některých částí svého jinak zakrslého těla, zadrhla v krku. Černého mrchožrouta považovali za znamení smrti jak Varjagové, tak lidé z povodí ruských řek.

„Pojedu napřed,“ navrhl Ilja. „Pořádně se porozhlédnout. Pokud nás někde vpředu čeká nastražená léčka, možná ji vyčenichám dřív, než do ní napochodujeme všichni.“

„Jdu s tebou,“ přidal se Olaf.

Spolu s nimi pobídli koně i Thorgil a Olafovi pobočníci Grim a Baldur. Rychlým klusem jeli po cestě a ocel na nich zvučně zvonila – všichni cestovali v plné zbroji, někteří v pancířích dokonce i spali.

Všímali si toho i za jízdy – tam ležela mrtvá veverka, tam drozd, tam několik sýkorek nehybně ukazovalo žlutozelená bříška a ztuhlé pařátky. Chcíplých ptáků a drobné zvěře přibývalo.

Teď stáli nad zhruba dvěma tucty vrabců, roztroušených po cestě a úzkém pruhu trávy podél lesa.

„Víc jak podivné,“ navázal na Iljova slova Olaf. „Nejdřív mě napadlo, že zvířata mohla zahubit nějaká nemoc. Ale nákaza nesundá hejno vrabců v letu.“

„To tedy ne,“ mračil se Muromec. „Yormund nepřeháněl. V těchto lesích číhá prapodivná smrt.“

„Určitě jsou v tom kouzla,“ spustil starou písničku Thorgil.

„U Odina, koukněte!“

Pohlédli dopředu. Grim je o několik sáhů předjel a teď ukazoval na něco u cesty. Klusali k němu, sahajíce po zbraních.

„A kurva,“ odplivl si Thorgil a jeho sekera doslova vyskočila ze sedlového závěsu.

Do kmene mladého buku u cesty byl zaražený šíp. Ne však ledajaký – násadka byla na palec tlustá a téměř tři lokty dlouhá. Přesto to nebyl oštěp – letky a žlábek pro tětivu na konci za opeřením jasně dokazovaly, že jde o střelu z luku.

„Někoho tu potkal ošklivý konec,“ řekl Olaf bezbarvým hlasem.

„Ošklivý, ale rychlý,“ zavrčel Ilja. Puklina v kmeni byla plná zaschlé krve. „Taky si zkoušíte představit, jaký to musel být luk, aby vystřelil takhle veliký šíp, a jaké nadlidsky silné ruce asi napínaly tětivu?“

„Ten někdo,“ uvažoval Thorgil nahlas, „musel být silnější než ty, Iljo. Hrot proklál chlapa i buk jako nic, a špička ještě vyšla na druhé straně.“ Grim mezitím sklouzl ze sedla a pozorně zkoumal zem. Na opačné straně cesty něco našel a vzrušeně přivolal ostatní.

„Do prdele,“ ulevil si Ilja, když to spatřil. Kolem prostřeleného stromu viděli jen pošlapanou trávu. Tady se však v měkké hlíně na dně nedávno vyschlé louže rýsoval zřetelný otisk bosého chodidla.

Bylo skoro dvakrát tak velké jako chodidlo urostlého muže.

„Je to jasné,“ zachraptěl Thorgil. „Slavík očividně není jen mátoha vymyšlená pověrčivými vesničany. Jaký osud nás to pronásleduje, Iljo? Jen nedávno jsme dole v lesích kmene Radimičů porazili jednu přerostlou zrůdu, a už máme co do činění s další.“

Než na to Muromec stihl cokoliv říct, lesem se náhle prohnalo troubení rohu. Polekaně se ohlédli.

„To je Yormund!“ vykřikl Olaf a rázně obrátil svého vraníka.

Bohatýři kopli koně do slabin a cvalem se vraceli ke karavaně.

  • Martin Fajkus, Tomáš Němec (eds.): Společenstvo Pevnosti
  • Fantom Print, 2014
  • obálka: Raymond Swanland
  • 704 stran, 399 Kč
6. května 2014, Martin Fajkus, Tomáš Němec (eds.)

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Společenstvo Pevnosti

Společenstvo Pevnosti
Vložit do pytle na zboží  Koupit 399 Kč 279 Kč