Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, v nejbližších dnech budou z důvodu nařízení vlády až do odvolání uzavřeny naše pobočky v Ostravě, Praze a Brně:
Objednávky přes PPL a poštu budou v omezenějším režimu nadále odcházet. Osobní odběry jsou po tuto dobu pozastaveny. Vzhledem k výpadkům v distribucích může kompletování objednávek trvat delší dobu. Napište nám prosím do poznámky, pokud můžeme poslat objednávku i nekompletní. Děkujeme za pochopení a těšíme se na vaši návštěvu.

Smyslné zlo, Riley Jensonová 3 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Keri Arthur

keri-arthur-smyslne-zlo

Ve světě magie a svodů odhaluje noc krásu, zatracení i touhu. Riley Jensonová, napůl vlkodlak, napůl upír, pracuje pro organizaci dohlížející na nadpřirozené rasy – avšak nyní je sama. Nadřízeným i milencům věří asi stejně jako úhlavním nepřátelům, a tak hraje podle vlastních pravidel. Jejím nejnovějším úkolem je proniknout do přísně střeženého paláce rozkoší, které vlastní zločinec jménem Deshon Starr. Tento šílený vědec již po desetiletí experimentuje v oblasti genetiky. O Rileyinu přízeň soupeří dva sexy muži: chladný, svůdný upír, a neodolatelně přitažlivý vlkodlak. Riley musí zůstat ve střehu, protože pokud zachrání svět před Deshonem Starrem, zároveň zachrání i sebe samu – a kolem ní se zatím svírá past…

Takže byli tři, všichni vyzáblí na kost. Upír uprostřed byl očividně jejich vůdce – šel dva kroky před svými kumpány a ušklíbal se tím obvyklým způsobem, který je často vidět u těch, kteří dělají větší ramena, než ve skutečnosti mají. Jeho dva kámoši měli asijský původ, ačkoli jeden z nich měl modré oči, tudíž se do jeho genů muselo přimíchat něco dalšího.

„Ale, ale,“ řekl jakoby mimochodem, „koukněme se, hoši, co to tu máme.“

„Snídaně,“ řekl modrooký a rozzářil se nedočkavostí.

Shodila jsem batoh a vtiskla ho Die do rukou. „Mohla byste to podržet, než to vyřídím s touhle lůzou?“

„Ale…“

Zvedla jsem ukazovák, ale pak mi došlo, že nevidí, a zlehka jsem se dotkla její paže. „To je dobrý,“ řekla jsem.

Ztichla. Ti tři nevypadali nijak zvlášť staře, ale byli to upíři a já se tedy musela absolutně soustředit.

„Jestli sis nevšimla, holčičko,“ řekl jejich vůdce a na jeho protivném hlase bylo znát, že ho to baví, „my jsme tři, a ty jen sama.“

„Trochu blbej poměr sil, to souhlasím,“ řekla jsem. „Mám si teda dát jednu ruku za záda?“

Podívali se na sebe a vyprskli smíchy.

V tu chvíli jsem spustila štíty a zaútočila na mysl těch dvou vzadu, prorazila jejich chatrnou mentální bariéru a přikázala jim utéct tak daleko, jak to jen jde. Okamžitě se přestali chechtat a vykulili oči, až jejich bělma svítila do tmy. Pak se otočili a zmizeli do noci.

Jak běželi, najednou mi projela hlavou ostrá bolest, jako by mi tam někdo vrazil rozžhavenou jehlici. Netušila jsem proč, zvláště když jsem něco podobného už v minulosti dělala a takovou reakci jsem necítila. V této chvíli jsem však neměla čas dělat si s tím starosti. Do očí mi vyhrkly slzy, vzduch se zachvěl, v nose mě zalechtal hněv a síla pohybu. Uhnula jsem před pěstí posledního upíra, takže bezbolestně minula mou tvář, pak jsem se skrčila, otočila se a podkopla mu nohy. Hekl a žuchl zadkem na zem. Jeho překvapený pohled by snad byl k smíchu nebýt vražedného výrazu, který téměř okamžitě následoval.

Zavrčel, vyskočil na nohy a vrhl se na mě. Uskočila jsem, ale jeho prsty chytily mou paži, zaryly do ní nehty a protrhly kůži. Vyjekla jsem a on se zasmál, ale ten ostrý zvuk okamžitě utichl, když jsem mu vrazila pěstí do pusy. Zavrávoral, mával pažemi a začal plivat krev a zuby. Dala jsem mu další ránu pěstí, tentokrát do krku, zlomila mu hrtan a srazila ho tím k zemi. Nezůstal však ležet. Vstal na všechny čtyři a vydal se k Die Jonesové. Ta, ač byla slepá, jako by vycítila, že se blíží, hlesla a začala couvat.

Popadla jsem ho za nohu a táhla ho pryč od ní. Pral se se mnou jako šílený, kopal mě do už tak zkrvavené paže a vyvrátil mi prsty. Z hrdla se mi vydralo zuřivé zavrčení a bezmyšlenkovitě jsem opět shodila štíty a dala mu co proto. Jeho mysl přede mnou utíkala jako oblázek před sesuvem půdy, a zrovna tak zbytečně. Během několika vteřin byl v mé moci a nehýbal se.

Ale, bože, jak to bolelo!

Padla jsem na kolena, a až příliš dlouhou dobu nedělala nic jiného, než se snažila dýchat a bolest v mé hlavě sílila. Před očima mi tančily jen tečky jasného světla. Po několika vteřinách zmizely, ale bolest nikoli.

Proč se tohle děje? Když jsem tehdy v Moneishe ovládala dva kočkodlaky, taky to bolelo, ale ne takhle intenzivně. Ani když jsem napadla Quinna, nepřišla tak silná reakce. Nebo ano?

Zamračila jsem se a vzpomínala na záchvěv bolesti, který mě na chviličku zasáhl, než jsem sebrala ze země kalhotky a vrazila do obýváku.

Možná jsem byla tak rozzlobená, že jsem si nevšimla, jak silná ta bolest ve skutečnosti byla.

Nějaká ruka se dotkla mého lokte a pomohla mi na nohy.

„Musíme jít,“ řekla Dia. „Mohl by se vzpamatovat a znovu zaútočit.“

Dokud ho nepustím, nic neudělá, ale při téhle oslepující bolesti to dřív nebo později přijde. Klopýtala jsem za Diou, vedená spíš jejím dotekem a zvukem jejích kroků než zrakem, který teď byl rozostřený a plný žhavých bílých teček, které divoce tančily. Situace se nezlepšila, ani když jsem přestala ovládat upíra. Bolest mě zasáhla jako skleněné střepy. Hlesla jsem, škobrtla a málem sebou praštila. Dia chytila mou paži pevněji a téměř nelidskou silou mě držela na nohou a vedla dál.

Samozřejmě že Dia Jonesová nebyla tak docela člověk, takže nelidská síla nebyla žádným překvapením. Nejvíc mě ale zajímalo, jak to jenom dělala, že se pohybovala tak sebejistě, když neměla ani slepeckou hůl, ani psa.

Před námi jsem rozmazaně viděla obrovský bourák. Nějaký muž v tmavém obleku otevřel zadní dveře auta, které snad nemělo nikde konec, a pak mě už jen popohnal dovnitř. Štrachala jsem se přes měkkou kůži, pak jsem si opřela hlavu o měkké sedadlo a zavřela oči. Dveře se zabouchly, ten dvojí zvuk zahřímal do ticha a zavibroval mi v hlavě, a pak se auto rozjelo.

Několik minut vládlo jen ticho. Cítila jsem na sobě Diin pohled – byla to tíha zvědavá i ostražitá zároveň – ale nedotýkala se mě. Za to jsem byla ráda. Měla jsem pocit, že kdyby to teď udělala, dozvěděla by se daleko více tajemství.

„Telepatie je pro vás nová, že?“ řekla nakonec.

Otevřela jsem oči. I když byla v limuzíně tma, míhající se světla z ulice byla skoro nesnesitelná. Slzely mi oči, bolest v hlavě na chvíli zesílila.

„Proč si myslíte, že jsem telepatka?“

Usmála se. „Já sama sice nejsem telepat, ale cítím, když někdo používá takové schopnosti. Celkově by se to dalo popsat, jako by mě na kůži pohladil teplý letní vánek – něco, co cítím, ale nedokážu chytit.“ Udělala pauzu, trochu naklonila hlavu na stranu a její úžasné modré oči jako by sledovaly každičký můj pohyb. Jak bylo tohle možné? Ta žena byla přece slepá – tímhle jsem si byla jistá, když už ničím jiným.

„U vás,“ pokračovala, „to dneska v noci nebyl vánek. Byl to cyklón. Ještě nikdy jsem necítila tak přehnané množství síly. Copak vás nikdo neučil sebekontrole?“

„Mám štíty. Umím se chránit. Co ještě bych jako měla umět?“ A učil mě to Jack, ale to jsem v tu chvíli nemohla prozradit.

„S kteroukoli silou se musí zacházet jako s cibulí. Má několik různých vrstev, ale musíte odloupnout jen tolik, kolik je v danou chvíli potřeba.“ Usmála se, natáhla se a vzala z přihrádky pod protějším sedadlem malý hadřík a podala mi ho. „U trénovaných lidí se objevuje problém jen tehdy, když se jejich síla nově objeví nebo z nějakého důvodu vzroste.“

Omotala jsem si krvácející paži hadříkem. „Jakej působí tydle dvě věci problém?“

Trochu pokrčila rameny. „Nemůžete něco ovládat, když nevíte, kde to má hranice.“

To dávalo smysl. Ale byl to skutečně můj problém? Telepatkou jsem většinu života a při posledním testování na Direktoriu se žádný nárůst mé psychické síly neprojevil.

Samozřejmě že ty testy byly několik měsíců staré. Kdo ví, jaký výsledek bych měla teď.

„Ale psychický síly se neměněj.“ Aspoň u normálních lidí většinou ne. „Přece se s tim narodíme, ne?“

„Někdy. Jenže puberta v tomto směru nastartuje divoké změny.“

„Puberta? Vám připadam jako nějaká puberťačka nebo co?“

Ale jen co jsem to dořekla, najednou jsem měla pocit, že uhodila hřebík na hlavičku. Díky lékům na neplodnost, které mi násilím naordinovali bývalí partneři, jsem nedávno začala poprvé v životě menstruovat. Což vlastně znamenalo, že jsem svým způsobem prodělávala jakousi pubertu – pokud se puberta dá definovat výhradně jako proměna dětského těla v tělo ženy. Tedy ne že by mě někdo mohl obvinit z dětské postavy. Košíčky velikosti D mám už od šestnácti.

„Ne, nepřipadáte mi jako puberťačka. Ale to nic nemění na faktu, že se vaše síla zdá velmi živelná. Měla jste obrovskou kliku, že jste ty upíry zastihla nepřipravené. Taky bylo štěstí, že ani jeden z nich neměl žádné extra psionické schopnosti.“

„Proč?“ zamnula jsem si rukou čelo. Jehličky už začínaly slábnout, ale pořád jsem měla pocit, jako bych měla mozek v jednom ohni. Jestli si brzo nedám nějaké prášky proti bolesti, rozlítne se mi hlava.

„Protože když spustíte štíty a odhalíte se tak, jak jste to udělala, přímo se nabízíte k protiútoku.“

„Ach.“ Na to jsem nepomyslela. Ne, když jsem napadla Quinna, a jistě ne, když jsem napadla ty upíry. Quinn byl příliš velký džentlmen, než aby zaútočil, ale ti upíři to určitě udělat mohli.

Znovu naklonila hlavu na stranu. Hnědé vlasy se jí svezly a odhalily místy proužky stříbrných vlasů. Neměla paruku, protože stříbrná a hnědá se prolínaly. Skoro jako by jí někdo obarvil vlasy, ale neudělal to pořádně. Minimálně to bylo divné. „Copak vás rodiče neučili, jak nakládat s tímto darem?“

Tiše jsem si odfrkla. „Moje matka byla blázen do vlkodlaků. Křížence, kterého porodila, považovala jen za něco, co jí překáželo v jejím sexuálním životě.“

„A otec?“

„Nikdy si nebyla jistá, kdo to byl. A já určitě taky ne.“

„Smutné.“

„Jako já,“ řekla jsem sarkasticky. „Politováníhodnej, smutnej příběh.“

Znovu se usmála. „Máte nějaké jméno?“

„Poppy Burnsová.“

Povytáhla obočí. „Skutečně? A co děláte v St. Kilda, Poppy Burnsová?“

Vyslovila to tak, že jsem znejistěla. Pokrčila jsem rameny a snažila se co nejvíc ignorovat motýly v žaludku. „Hledám práci a nějaký bydlení. Tenhle obvyklej vopruz.“

„A kde jste bydlela předtím?“

„Ňáká zvědavá, ne?“

Pokrčila rameny. „Po tom, co jste mi řekla, než se objevili ti upíři, mám snad právo být zvědavá, nemyslíte?“

Jen jsem popotáhla a neodpověděla.

„Velmi nešetrně jste mi sdělila svůj názor na mě,“ pokračovala, „proč jste mě tedy potom zachraňovala?“

„Kdo řiká, že jsem vás zachránila? Ty smraďoši šli po mně stejně jako po vás.“

„Možná.“

„Když už sme teda zvědavý, tak mi řekněte, jak to děláte, když jste slepá jak patrona, že můžete chodit stejně jako normální člověk?“

Ztichla a na chvíli jsem si už myslela, že jsem to podělala.

„Jak víte, že jsem slepá?“ Vřelý tón nahradila ledová ocel, po zádech mi přeběhl mráz.

Bylo to včasné varování, že tato žena – ačkoli se zdá milá – je jedním z pěti klonů a taky táhne za jeden provaz s mužem, kterému jsem se já snažila dostat na kobylku.

  • Keri Arthur: Smyslné zlo (Riley Jensonová 3)
  • Fantom Print, 2014
  • překlad: Petra Kubašková
  • 240 stran, 259 Kč (v e-shopu Fantasye již za 181 Kč)
30. března 2014, Keri Arthur

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Strážkyně Riley Jensonová 3 - Smyslné zlo

Strážkyně Riley Jensonová 3 - Smyslné zlo
Vložit do pytle na zboží  Koupit 259 Kč 129 Kč