Móda upířích románů je úmorná, ale občas se mezi nimi najde perlička. Mezi množstvím knih se stejným tématem autoři stále hůř hledají cokoli, co by je odlišilo od konkurence. Někdy není třeba hledat krkolomnější zápletky, exotičtější místa a nestvůrnější nestvůry, někdy si vystačíme s profláknutou zápletkou, českým velkoměstem a „běžnými“ upíry – stačí psát z neotřelého pohledu. A takovým neotřelým pohledem může být ich forma románu s prostou současnou upírkou v hlavní roli. Žádná mystika, temnota a vstávání z rakve, jen moderní ženská s moderními problémy, která je náhodou i upírka.

Málokoho překvapí, že jsou v Praze upíři. Hlavní hrdinka je ovšem trošku zvláštní i na upíra – kupříkladu jí nevadí slunce. Nemá ovšem žádnou chuť mordovat své tradičnější pobratimy po způsobu Bladea, naopak je jednou z loajálních poddaných nekonvenčního šéfa pražského upířího klanu. Šéfa, který nejvíc připomíná hipíka ze šedesátých let, byť má o pár staletí více.

Ne všichni jsou ovšem tak věrní – někdo začal zabíjet ve velkém, což pro upírskou komunitu nevypadá dobře. Mrtvoly s prokousnutým hrdlem a uříznutou hlavou budí pozornost dokonce i v Praze, a tak se hlavní hrdinka chtíc či nechtíc stává vyšetřovatelkou upírských zločinů. A aby nebylo dost trablů, z nejasných důvodů přijíždí sexy upíří popravčí z Berlína a ubytuje se právě u naší hrdinky.

Autorka v románu rozvinula svět moderních upírů, kteří jezdí na skútru, vlastní tetovací salóny, popíjejí studenou krev z lednice a moc nezískávají strachem, ale penězi. Žijí si v klidu, občas někoho kousnou, ale mají množství prostředků na zamaskování takové činnosti a žádnou chuť rozšiřovat své řady o další žíznivé krky. Mnozí se trvale přeorientovali na studenou krev ze sáčku a tam již pozdvižení hrozí opravdu jen velkou náhodou.

Naštěstí, pro případ nešťastných náhod mají upíři pojištěnou i policii. Na světě jsou totiž i jiná podivná stvoření, která spolu drží basu a mohou vykonávat běžná povolání i za denního světla. Tedy, basu drží, pokud za to dostanou řádně zaplaceno.

Hlavní postava – upírka Tina Salo – je opravdu kvítek k pohledání. Pije krev lidí, upírů i bůhvíjakých dalších tvorů, chodí po slunci a stříbro ani kříže jí nevadí. Jak řekl jeden rumunský boss: „Na tuhle zemi Bůh zapomněl.“

Autorka si pohrála nejen s fyzickými vlastnostmi hrdinky, ale i s její povahou. Leccos napoví ich forma knihy, která možná naznačuje jistou spřízněnost postavy s autorkou, možná jen její oblibu této hrdinky a možná je to jen trik pro zvýšení akčnosti.

Charakter Tiny je stejně moderní, jako je u jejích upířích příbuzných zkostnatělý. Kromě náhodných obětí, které si ráno nic nepamatují, má i milence, který sání krve bere jako velmi vzrušující součást sexu. Pochopitelně to není jediný její milenec a pochopitelně tím myslím i současně. Také tento člověk není jediným zdrojem teplé krve.

Přes svou oblibu v čerstvé krvi a přes současnou roli detektiva i vykonavatele upíří spravedlnosti má tato upírka v povaze zachraňovat praštěné puberťáky a lůzry všeho typu.

I další postavy nejsou jen ploché figury, ale přes rychlé načrtnutí působí tak životně, jak je u té které rasy možné.

U Petry Neomillnerové si začínám zvykat na zvláštní styl gradace, kdy žádné finále není dost závěrečné, aby nemohl následovat další zvrat. Rozhodně to není jednotvárné a nudné. A samotný styl psaní je místy až poetický.

Závěrem mohu vřele doporučit všem obětem mánie upířích knih, ale i ostatním, kteří mají rádi detektivky drsné školy a typicky ženská upírka v hlavní roli jim neubere chuť do čtení. Jak se mi zamlouvá Laurell K. Hamiltonová a její popravčí upírů Anita Blake, tento román je ještě lepší.

• Petra Neomillnerová: Sladká jak krev
• vydal: Triton, Praha 2007
• obálka: Marek Hlavatý
• 240 stran / 199 Kč