Sirotkův osud, Sirotčinec 2
 |
Pokud bylo něco, čeho si Atwater Nimitz Brace cenil víc než pohledu na
sebe do zrcadla, byla to tradice. Takže zřídil kapitánskou snídani,
velkodušnou společenskou událost. Brace zval všechny, kteří se
přihlásili, dokonce i pěchotu expediční divize, aby se každé nedělní
ráno stali jeho hosty na snídani v důstojnické jídelně. Kuchaře
v důstojnické jídelně si Brace vybíral osobně a měli přednost při
přístupu ke skladům. A tak, ačkoli to pěšák nerad přiznává, mělo
Braceho loďstvo nejlepší snídaně mezi Jupiterem a oběžnou dráhou
Marsu.
Pěšáci si ale možnosti spát cení víc než rubínů a v neděli spát
mohli. Existoval jen jeden důvod, proč se mí vojáci tlačili
k přihláškám na kapitánskou snídani každou z padesáti nedělí od
doby, kdy jsme odletěli od Jupitera.
Od opravdu starých dob, tím nemyslím doby vodních vznášedel, ale ještě
před námořnictvem, které jezdilo na naftu, dostávali námořníci
tradičně denní příděl rumu.
Moderní armáda neměla zájem o žádné rekreační drogy, píchané,
vdechované nebo zpracovávané trávícím ústrojím. Ale chlast byl
„jiný“ a kapitán lodě je polobůh. Brace měl přístup ke
„kapitánským zásobám“ a mohl je rozdělovat dle libosti.
Na kapitánské snídani obdržel každý strávník dva, ne více, ne méně,
náprstky rumu z kapitánových zásob na přípitky k Johnu Paulu Jonesovi
nebo námořnickému kozlovi nebo kterékoli jiné námořnické ikoně, která
se toho rána Bracemu zrovna zamlouvala.
Věřte, že pěšáci bez problému vyčmuchají jediný otevřený bar
v okolní miliardě kubických kilometrů vakua.
Té neděle jsem využil stolu rezervovaného pro velící důstojníky
expedičních divizí, tedy pro mě a velitele třetí divize. Pravdou bylo, že
nás sedm set přeživších byl jen náklad. Expediční divizi tvořilo deset
tisíc nepoškozených vojáků třetí divize, ale velitel třetí hrával
v neděli ráno squash. Mezi zbývajících dvě stě nenasytů okupujících
důstojnickou jídelnu patřili mí vojáci, pěšáci z třetí divize,
lodníci a Brace se svým štábem.
A jediný civilista na palubě, který ještě pořád nedorostl do metru
výšky a slintal.
Jude Metzger byl sice civilista, ale v tu neděli měl na sobě upravenou
modrou vycházkovou uniformu vesmírných sil, kterou mu dal dohromady jeden ze
zásobovacích poddůstojníků. Judova malá uniforma nebyl pokus o vojenský
výmaz mozku nebohého děcka. Nejbližší obchod s oblečením pro kojence
byl ještě pořád sto milionů kilometrů od nás. Museli jsme improvizovat
s tím, co bylo po ruce.
S roky cesty, které bylo třeba nějak zaplnit, nebyli lodní krejčí jediní
Judovi adoptivní rodiče. Kuchaři mu pekli speciální rohlíky, když se mu
začaly prořezávat zuby, a vařili mrkvové přesnídávky, když ještě
neměl jak žvýkat. Strojníci mu vysoustružili malé kovové odznáčky a
medaile na uniformu. Minimyš je Judovi přestala dávat poté, co zbaštil
Victoriin kříž.
Předpokládám, že pěšáci milují děti z pocitu viny, jelikož je naší
prací zabíjet rodiče, které jsme nikdy nepotkali. Nebo možná hledáme
vlastní ztracené dětství.
U mého stolu divizního velitele jsme seděli čtyři: Minimyš, Howard, Jude
ve vysoké židli vytvořené z kusů žebříku a já.
Nesl jsem Minimyšin tác, zatímco ona připoutávala Juda do jeho židle.
Slintal bublinky a rozhlížel se kolem dokola, neuvědomoval si, že právě
prožívá své první narozeniny.
Ve středu našeho stolu stál protáhlý dort ve tvaru Excaliburu, který
Judovi připravili kuchaři z čokolády. Hrábnul po něm, spíš ze
zvědavosti než z hladu, ale nedosáhl na něj. Jeho matka mu zatím uvázala
kolem krku bryndáček a začala mu vidličkou mačkat zeleninu.
Před řadou ke stolům s jídlem stál smyčcový kvartet ve vycházkových
uniformách – holo, ale byl to tak dobrý záznam, že nebyla vidět ani
jedna chybička – a hrál něco, co Howard identifikoval jako Vivaldiho.
Howard právě ignoroval kvartet i svůj francouzský toast. Nakláněl se
dopředu a studoval Juda, zatímco si můj kmotřenec rozmazával hráškovou
kaši po tvářích a jen občas si jí část strčil do pusy.
Minimyš vzhlédla od omelety a zaměřila pohled na Howarda. Zamračila se a
pak ho praštila pěstí do paže. „Přestaneš se na něj dívat, jako by byl
z jiné planety?!“
Howard si stiskl ruku a zakabonil se: „On je z jiné planety!“
„Víš, co tím myslím.“
Howard nakrčil obočí a ukázal na Juda, který právě chytil kousek hrášku
dřív, než stačil dopadnout na ubrus. „Je něco zvláštního na tom, jak
se pohybuje.“
Minimyš máchla vidličkou jako mečem.
„Sakra, Howarde! Je to naprosto normální roční děcko! Lodní doktor
kontroluje Juda každý týden. Zatím u něj žádná chapadla
nenašel!“
Howard si vzdychl.
„Pokud se budeš chovat, jako by byl zrůda, může z něj zrůda
vyrůst!“
Minimyš měla ohrnutý spodní ret. Už jsem se naučil, že je to předzvěst
exploze. Byl čas změnit téma.
Přejel jsem očima po místnosti a pak jsem ukázal: „Hele! Ozawová je
tady!“
Majorka Ozawová, pilotka, která mě seřvala za můj pozdní příchod na
Ganymédu, se právě postavila do řady na jídlo.
Minimyš pozvedla obočí, zatímco jednou rukou porcovala vidličkou párek a
druhou utírala Judovi nos.
„Líbí se ti?“
„He? Ne. Teda chci říct, vůbec ji neznám.“
„Chceš ji poznat?“
Připadalo mi, že je na mně, kdy skončím s truchlením nad smrtí Pú a
odhodlám se začít si zase hrát na randění. Ale už před měsícem se
Minimyška přepnula do sesterské role dohazovačky. Na palubě lodi bylo
tisíc ženských. Připadlo mi, že Ozawová je jedna z posledních, se
kterými mě ještě Minimyš nezkusila dát dohromady.
Asi jsem jí to mohl zkusit vrátit. Postrčit Minimyš zpátky do oběhu.
Metzger umřel jen několik dní po Pú. Ale pro Minimyš by to bylo
bolestivější. Pro mě taky. Ona ztratila manžela a otce svého syna. Já
ztratil milenku.
„Chodíme spolu posilovat,“ prohlásila Minimyš. „Má fantastické tělo!
A taky je chytrá.“
„Sakra, Minimyško! Nemám zájem!“
„Tak proč se červenáš?“ zeptala se Minimyš, postavila se a zamávala:
„Majorko! Mimi!“
Ozawová se usmála a přikývla, v obou rukou držela tác.
Naklonil jsem se k Minimyši a zašeptal: „Ona mě nenávidí!“
Minimyš zaklonila hlavu: „Jo? Já myslela, že ji neznáš.“
Ozawová si odložila tác, pak si klekla vedle Juda a vrhla na něj úsměv,
který by dokázal rozpustit neoplast. „Jak se má můj velký kluk?“
Jude se zahihňal a sáhnul po stužkách na její hrudi.
Děcka jsou lepší magnet na ženské než maserati. A majorka Ozawová byla
pořádný kus ženské. Myslel jsem si, že je hezká, už když jsem ji
potkal, utahanou a s vlasy rozcuchanými od helmy. Ve vycházkové uniformě a
dokonale upravená vysloveně jiskřila.
„Majorko Ozawová,“ řekla Minimyš, „už jste se seznámila s generálem
Wanderem?“
Ozawová ke mně obrátila velké hnědé oči a její úsměv ochladnul:
„Generále.“
Howard natáhnul ruku: „Chtěl jsem se s vámi seznámit. Pilotka, která
testovala VSFV. Úžasné!“
Ozawová se na něj zašklebila. Zapadnul jsem na třetí místo u stolu
v žebříčku atraktivity, za chlapem se čtyřmi zuby, který jedl rukama, a
vrásčitým šprtem, který vypadal, jako by se v uniformě někde vyválel.
Není nic divného, že měla Minimyš problémy někoho mi dohodit.
Pokusil jsem se na sebe přilákat pozornost: „Co je to VSFV?“
V duchu jsem sebou škubnul. Odsekl jsem to takovým tónem, že jsem tím
Minimyšce její práci nijak neusnadnil.
Howard kývnul hlavou k majorce.
„Venture Star, stíhací varianta. Než Excalibur opustil Zemi, majorka
testovala Venture Star vybavený vysokokapacitními tryskami. Pro manévrování
ve vesmíru. První vesmírná stíhačka.“
Zamrkal jsem. To bylo něco, kvůli čemu by Pú Hartová zabíjela.
Ozawová pokrčila rameny.
„Vypadala hrozně, všude visely kabely, ale na lítání to byla pořádná
mašina.“
Naklonila se k Howardovi a prohlásila: „Vy jste slimácký špión!“
Howard jí vrátil pokrčení rameny.
Vypadalo to, že všichni u stolu měli v poválečném životě nějaký
smysl, všichni kromě mě, bojového pěšáka. Testovací pilotka,
kryptozoolog, matka a předškolák.
Ukázal jsem na slaninu položenou vedle vaflí na Ozawině tácu: „Tak nějak
jsem spíš čekal, že budete jíst u suši baru.“
Strčila si kousek snídaně do porcelánové tváře jako malá orientální
veverka.
„Ozawové jsou Texasani čtvrté generace. Syrová ryba je vhodná jen jako
návnada.“
Seděli jsme tři metry od stolu s omeletami na konci řady. Brumby vystoupil
z řady a zamířil před omelety.
Za ním stáli tři lodníci, jeden z nich byl hubený chlápek s nosem jako
krysa, kterého jsem odněkud poznával. Ukázal jsem na něj: „Kdo je ten
malý chlápek?“
Mimi otočila hlavu, spolkla slaninu a odfrkla si: „Braceho komorník.“
Mimi a Brace byli spolu astronauti ve staré NASA. Měli ale jinak společné
jen dvě věci, velké ambice a přístup ke mně – oba se na mě tvářili
asi jako pravověrný vegetarián na telecí řízek.
Odfrknul jsem si. Pucflek? Proč si námořnictvo a vesmírné síly myslely,
že čím služebně výše důstojník je, tím méně schopný je postarat se
o vlastní uniformy a naleštění bot, to jsem opravdu nechápal.
Brumby zvedl třesoucí se talíř: „Slaninu navíc, prosím, paní.“
Slanina byl luxus. Brumby i oslovená stevardka patřili k mužstvu, takže
oslovení paní bylo jen zbytečná slušnost. Ale ukecávání kuchařů
představovalo druhou vojenskou specializaci každého pěšáka. U Brumbyho to
byl navíc milý pihovatý úšklebek.
Stevardka se usmála a naložila k Brumbyho vejcím celý zbytek slaniny. To
znamenalo, že zbytek řady se bude muset spokojit s recyklovaným párkem nebo
falešnou sójovou slaninou.
Braceho sluha s krysím ksichtem si odfrknul a pak prohlásil divadelním
šepotem: „To žereš i za ty mrtvý zmrdy, třesavko, co?“
Brumby ztuhnul a zamrkal, zatímco mu stevardka dávala na talíř omeletu.
Pozice, kterou držel tehdejší desátník Brumby se svým družstvem, byla
zavalena Slimáky v prvním větším pozemním boji bitvy o Ganyméd.
Brumbyho velení a odvaha mu vynesly kříž za záslužnou službu. Ale jeho
kamarád přišel kvůli slimácké střelbě o hlavu.
V období klidu po odražení prvního útoku se v Brumbym něco zlomilo.
Dorazil se skelnýma očima na stanici první pomoci se svým bezhlavým
kamarádem přehozeným přes rameno a hlavou strčenou v pytlíku na munici.
Brumby chtěl, aby zdravotníci jeho kamaráda sešili dohromady.
Brumby byl od té doby jako přetažené pérko v hodinkách. To, co krysí
ksicht řekl, by vytočilo kteréhokoli vojáka GEF. Ale na Brumbyho to
zapůsobilo jako vytažení pojistky z granátu.
Krysí ksicht šťouchnul prstem do Brumbyho talíře. Mastná vejce skončila
na Brumbyho blůze. Brumbyho oční víčka se zatřepala.
Vystartoval jsem a vrhl se po Brumbyho loktu, který už se natahoval pro
pořádný úder, ale prsty jsem chytil jen recyklovaný vzduch.
Krysí ksicht majestátně proletěl důstojnickou jídelnou, hlavu sraženou
Brumbyho ranou na stranu. Překvapilo by vás, jak daleko dokáže pořádná
pravačka odhodit chlapa v gravitaci nula celá šest. Malé bílé věcičky
letěly po stejné trajektorii jako prohnuté tělo krysího ksichtu. Zuby.
Krysí ksicht by uletěl tak sedm metrů, ale po pěti zasáhl i se svými
řezáky kapitánův stůl.
Braceho drzý malý komorník přistál na přistávací ploše vyložené
bílým ubrusem a po zádech se projel po celém stole. Lodní důstojníci
odskočili, ale příliš pomalu. Javorový sirup z malých stříbrných misek
vyletěl do vzduchu. Ostružinový kompot přilnul k vycházkovým uniformám
se sveřepostí napalmu. Dezertní párečky mi proletěly kolem ucha jako
střepiny z granátu.
Minimyš vytrhla Juda z vysoké židle a schovala se s ním pod náš
stůl.
Na krátkou dobu byla jídelna nehybná, s výjimkou kakaa kapajícího
z převržené nádoby.
Brumby stál vedle mě, levou rukou si z uniformy stíral vejce, třesením
pravou se z ní snažil vyhnat bolest a přitom si neustále opakoval
polohlasně: „A kurva. A kurva.“ Mrkal očima jako semaforová
lucerna.
Dva stevardi chytili Braceho pucfleka v podpaždí a nadzvedli ho. Značně
šilhal, z jedné nosní dírky mu vytékala krev, a podle toho, jak měl
napuchlé a krvácející rty, bylo jasné, že lodní zubař bude mít nového
pacienta. Celkově to nebylo nic, co už by se nestalo tisíckrát v barech
poblíž vojenské posádky od Fortu Benning po Lunární základnu.
„Seržante…“ Brace nakráčel od svého stolu až k Brumbymu, aby mohl
vystrčit hlavu a přečíst si jeho jmenovku. Pak pokračoval: „Brumby! Co
to…?!“
V holech kapely během barových rvaček přestávají hrát. Ale jelikož byl
Braceho kvartet tvořený jen fotony, Vivaldi šeptal dál.
Brace se otočil na patě a ukázal prstem na kvartet: „Vypněte někdo ten
zatracený krám!“
Kapela hrála dál.
Brace popadl ze stolu cukřenku a praštil s ní do ovládacího panelu na zdi.
Cukřenka se roztříštila, ale hudebníci vybledli na zelené siluety a pak
zmizeli, takže v místnosti se už ozývalo jen přerýváné oddechování.
Brumbyho, Braceho a ještě někoho dalšího. Moje.
Brace se napřímil a zhluboka oddechoval, třesoucí tvář zabarvenou do ruda.
K tváři měl mlékem přilepenou kukuřičnou vločku. Brace se za to
nejspíš navrhne na purpurové srdce. Oběť obilninového zabijáka.
Zakašlal jsem si do dlaně, abych skryl uchechtnutí.
Brace zaměřil hněv na mě.
„Wandere, vám připadá takové brutální chuligánství zábavné? Slyšeli
jste někdy za devadesátou o disciplíně?“
Pěchotní prostory začínaly v bloku devadesát jedna.
Zvládnul jsem nahněvaný pohled zaměřený na Brumbyho: „Postarám se
o svého seržanta. Lodníka přenechám panu kapitánovi.“
Brace se zadíval na krysí ksicht. Někdo ho opřel o okraj stolu a dal mu
kapesník, který měl přitisknutý k tváři. Očima sežehával Brumbyho.
Musel dýchat ústy, a když si upravil kapesník, zahlédl jsem černou díru
na místě, kde by měl mít přední zuby. Krysí ksicht byl sice drzý
zbabělec, ale byl to Braceho zbabělec. Až do té doby se Brace ani
nepodíval, jestli je jeho chlap v pořádku.
Brace se znovu nadechnul, pak se zamračil. Přejel si prstem po tváři a
setřel si kukuřičnou vločku.
Někdo se uchichtnul.
„Wandere!“ ukázal Brace chvějícím se prstem na Brumbyho. „Tohohle chci
ve své konferenční místnosti za třicet minut.“
Otočil se na patě a pak mi ještě přes rameno věnoval jeden pohled: „Vás
taky. A vyčistěte ho!“
O deset minut později, zatímco se čekalo, až se Brumby vrátí v čisté
uniformě, jsem seděl s Howardem ve své kabině.
Přejel jsem si rukou po obličeji.
„Budu muset Brumbyho potrestat. To víš.“
„Myslím, že to očekává, Jasone.“
„Braceho krysa udeřila jako první. Ale Brumby bude mít dalších sto
milionů kilometrů služby navíc.“
Howard pokrčil rameny a rozbalil si nikotinovou žvýkačku.
„Je to na tobě.“
„Samozřejmě že je to na mně. Jsem Brumbyho velitel.“
Howard si stočil žvýkačku a vrazil si ji do pusy.
„Kapitán lodi v aktivní službě má absolutní autoritu.“
„To je blbost, Howarde.“
Ale nebyla to blbost. Mé korespondenční kurzy se týkaly i sjednoceného
kodexu vojenské justice, s modifikacemi Spojených národů. Brace mohl
převzít jurisdikci nad kýmkoli na lodi, stačilo mu říct.
„No stejně, co udělá? Pošle Brumbyho na prkno?“
Možná. Moc kapitána lodi sahala až k absolutnímu trestu, pokud měl pocit,
že je jeho loď v ohrožení. Technicky vzato jsme byli stále v bojové
situaci, takže zabránit si v konání služby, třeba i zlomením kloubů
pěsti na něčím nose, by se dalo vzít jako pokus o dezerci, za což je
provaz. No, při oběšení v naší nízké gravitaci by šlo spíš
o pomalé udušení. Syknul jsem a zavrtěl hlavou.
Přerušil nás dutý úder masa na kov, jak někdo zaklepal na dveře mé
kabiny.
„Pojď dovnitř, Brumby!“
Nebyl to Brumby.
- přeložil: Jiří Matyskiewicz