Setkání s Rámou, Arthur C. Clarke
 |
Sluneční soustavou prolétá pozoruhodný artefakt neznámého původu, který vypadá jako padesát kilometrů dlouhý válec o průměru deset kilometrů. Zanedlouho má zmizet v nenávratnu a lidstvo musí během několika málo týdnů zjistit, co je tato podivná vesmírná loď zač, kdo ji poslal a proč letí právě směrem k Zemi. Blíží se první setkání s mimozemskou civilizací, nebo je Ráma, jak lidé loď pojmenovali, pouze mrtvou hrobkou?
Klukovská touha po objevování neznámého je vlastní snad každému chlapci. Někdo o ni v dospělosti přijde, jinému zůstává až do smrti. Britský spisovatel Arthur C. Clarke, autor světoznámé 2001: Vesmírné odysey a mnoha dalších románů, které dnes už řadíme k fantastické klasice, patří zcela jistě do druhé skupiny. Zářným příkladem budiž mnoha cenami ověnčený román z počátku 70. let 20. století Setkání s Rámou, který ve své době rehabilitoval technicky zaměřenou hard sci-fi a aspoň na čas ji opět vrátil na výsluní fantastiky.
Tajemná loď, která se probouzí
Lidstvo první poloviny 22. století je rozprostřeno po většině planet
Sluneční soustavy. Vesmír za ní je ale stále neskutečně vzdálený. Loď
kapitána Nortona Endeavour, s názvem převzatým od plavidla mořeplavce
Jamese Cooka, je jediná, která se k Rámovi může dostat včas. Posádka má
zhruba tři týdny na to, aby zjistila tolik informací, kolik se jen dá. Pak
už bude Ráma blízko Slunci a žár přesáhne snesitelnou úroveň. Opatrnost
není na místě, rozhodujícím kritériem je rychlost. Za třemi
přechodovými komorami čekají na odvážné muže a ženy po vstupu do
vesmírného plavidla tři téměř kilometr dlouhé žebříky a na ně
navazující podstatně delší schodiště, která vedou do temnoty, na
vnitřní plášť válce Rámy. (Ani celé miliony lumenů světelného
toku by nedokázaly osvětlit ohromnou dutinu… Všude kolem něho se zvedaly
terasovitě vzhůru svahy „kráteru“, až vrostly do pevné stěny, jejíž
oblouk tvořil oblohu… Krajina ve tvaru trubice, která ho obklopovala, byla
poseta skvrnami světel a stínů, jež docela dobře mohly být lesy, pole,
zamrzlá jezera anebo města… Úzké linie, jež mohly být dálnicemi,
kanály anebo regulovanými říčními toky, utvářely sotva postřehnutelnou
síť geometrických tvarů, a mnohem dál ve válci, na samém prahu
viditelnosti, ležela stužka ještě hlubší temnoty. Tvořila úplný kruh…
moře. Setkání s Rámou)
Posádka Endeavour se rozhodne sestoupit do světlem nezasaženého neznáma.
Čekají ji mnohá překvapení, tajemná města, která městy vlastně nejsou,
bouře a hurikány, plavba přes podivné moře plné jedovaté vody… Jenže
základní účel existence ani to, kdo jej vystavěl, a důvod, proč je Ráma
nasměrován právě ke Sluneční soustavě, stále není jasný. A to
i přesto, že na první pohled mrtvý svět se s přibližujícím se Sluncem
začne rozehřívat a probouzet.
Nikdo z posádky navíc netuší, že největším nebezpečím pro projekt se
nakonec stane samo lidstvo. Technokratičtí obyvatelé planety Merkur chápou
Rámu jako mimozemské nebezpečí, které je nutné zničit dřív, než samo
zaútočí…
Verneovská cesta do nitra Rámy
Setkání s Rámou má v sobě hodně z poetiky románů Julese Verna. Tak
jako profesor Lidenbrock v Cestě do středu Země netuší, co ho
v islandských jeskyních čeká, tak jako Cyrus Smith a jeho přátelé musí
do detailů prozkoumat Tajuplný ostrov, aby mohli přežít a zachránit se,
tak jako profesor Arronax brázdí s ponorkou Nautilus kapitána Nema hlubiny
kdesi Dvacet tisíc mil pod mořem, stejně tak kapitán Norton a jeho posádka
objevují něco neznámého, s čím se lidstvo nikdy předtím nesetkalo,
Rámu. Dychtivá touha po poznání je zde na prvním i posledním místě,
vše ostatní zcela vědomě a cíleně ustupuje do pozadí. Politická situace
ve Sluneční soustavě je jenom letmo naznačená, psychologie postav zběžně
načrtnutá – ne že by to Clarke nezvládnul, jeho jen nic takového
nezajímá, protože účelem a objektem zkoumání, hlavním hrdinou románu,
na něhož se soustřeďuje a upírá veškerá pozornost, je Ráma.
A v tom je zároveň největší síla románu, který ani po letech nijak
neztratil na přitažlivosti. Ne v modernosti vědeckého poznání –
jakkoli Clarke nikdy ani na okamžik neopouští při zkoumání plavidla pevnou
půdu vědy, pětatřicet let se na Setkání s Rámou docela podepsalo.
S kvantovou fyzikou nebo třeba nanotechnologiemi se zde rozhodně nesetkáme.
Ne v důsledném rozpitvávání lidské psychiky reagující na neznámé
prostředí případ od případu různě – žádná z postav nijak
nevybočuje z řady, nevytváří konflikty, celá posádka je především
nesmírně účelně pracující soukolí, které si nesmí dovolit udělat
chybu. Největší klad spočívá v naprosto detailním soustředění se na
místo, které je samo o sobě obrovským tajemstvím a jež nelze za tak
krátkou dobu ani prozkoumat, natož pochopit nebo vysvětlit. V prvku
neurčitosti, dráždivého neznáma, které musí zůstat neodhaleno a kde je
podstatná většina ponechána na fantazii čtenáře, jenž si kouzla a divy
Rámy interpretuje po svém. A především v neustálé a dychtivé
klukovské touze po překvapeních, která v podobném prostředí můžou
číhat na každém kroku.
Američan Gentry Lee sepsal po zhruba patnácti letech podle Clarkových poznámek ještě další tři pokračování. Ta však nestojí ani za nahlédnutí, natož za přečtení, protože veškeré kouzlo Setkání s Rámou z nich vyvanulo a výsledkem je kostrbatá snaha vysvětlit něco, co mělo zůstat neodhaleno. Když ale zbytek série zcela pomineme a zapomeneme na něj, je Setkání s Rámou klenotem světové sci-fi a knihou, k níž se budou ti, co byli nedefinovatelnou krásou prazvláštního plavidla zasaženi, vracet snad navždy. Tak jako ke mnoha románům Julese Verna, které byly dozajista jednou z Clarkových klíčových inspirací.
- Arthur C. Clarke: Setkání s Rámou
- přeložil: Zdeněk Volný
- obálka: Petr Holzner (Baronet)
- vydaly: Svoboda, Praha 1984; Baronet, Praha 1993
- 224 stran / 20 Kč (Svoboda); 176 stran / 69 Kč (Baronet)
Recenze je převzata z magazínu Pevnost 8/2006.
19. března 2008, Jiří Popiolek