Název Čas růže knihu velmi dobře vystihuje, protože celý její příběh se odvíjí kolem růží. Hlavní hrdina Vittore umí z tetování na ruce vystřelovat růžové liány a celý děj táhne boj o růžovou korunu, která dokáže z lidí a zvířat dělat „růžové“ zombie. Pokud trpíte roseofobií, tak dejte ruce rozhodně pryč.

Příběh je poměrně komplikovaný a docela kostrbatý, kvůli množství dějových linií a postav dlouho není jasné, o co v příběhu jde a polovinu knihy trvá, než se jednotlivé postavy a dějové linky propojí. Z toho vyplývá i nerovnoměrné tempo vyprávění. Zpočátku se děj pomalu potácí v řadě rádoby nespojitých scén. Chvíli sledujeme trampoty tria výrůstků, kteří se snaží protloukat ulicemi a podsvětím renesanční Neapole, aby vzápětí autorka čtenáře skokem zavedla k vzdychající adeptce na jeptišku pronásledované traumatem z dětství s platonickou láskou k soše zesnulého hrdiny. Jediné, co působí jasně už od prvních stran, je postava hlavního záporáka. Pravá ruka vůdce Neapolské „mafie“ Nero je temný a prohnilý na první pohled, a aby to bylo nad slunce jasné, tak se i promenáduje v černých šatech. Nicméně stejně jako u ostatních dějových linek i u Nera poměrně dlouho trvá, než se ukáže, o co mu doopravdy jde. I když se záporák vyjeví hned na začátku, paradoxně poměrně dlouho trvá, než se do děje zapojí hlavní rek, který mu nakonec dá za vyučenou.

V příkrém kontrastu s roztříštěným rozjezdem se nachází konec knihy, kdy děj nabírá až třeskutý spád. Autorka jako by se trochu snažila dohnat tempo, a tak před čtenáře hází jedno odhalení za druhým. Díky množství odhalení se nakonec ukáže, že všechny nesourodé postavičky opravdu něco propojuje. Jenom je trochu škoda, že Věra Mertlíková nedává čtenáři možnost si vztahy domyslet, protože většina odhalení se servíruje stylem připomínajícím „šokující“ poslední sérii televizní Hry o trůny. Nechybí ani fanoušky proklínané klišé v podobě „v jedné knize jsem se dočetl“.

Přestože se děj točí kolem poměrně velkého počtu postav, prim hraje dvojice mladých a lehce naivních hrdinů – osiřelý neapolský zlodějíček Vittore a rovněž osiřelá klášterní novicka Clarice. Oba spojuje tajemný artefakt v podobě růžové koruny a záhadné vyvraždění tajemnou pověstí opředené rodiny Angello. Jejich postavy ale rozhodně nepatří mezi hlavní hybatele děje. Spíše nedobrovolně se zapletou do složitého konfliktu neapolské předchůdkyně mafie známé jako Rodina, s tajemným statkářem Brunem Marcellim a tichým zabijákem Nerem. Do příběhu se ale zaplete řada dalších postaviček, svůdná kurtizána Giada, vůdce Rodiny Bellico, dobrácký bijec Guido nebo Vittoreho kumpáni do deště, valibuk Zrzavý Lowrie a básník Zanni. I když hrají spíše okrajovou roli, jsou velmi příjemným zpestřením. I přes omezený prostor, který se jim věnuje, jde většinou o sympatičtější charaktery než ústřední duo hrdinů. Ti dokáží být svou naivitou a tvrdohlavostí až otravní (byť uvěřitelně).

Výrazný vliv na atmosféru i samotný děj má prostředí jižní Itálie a zejména města Neapole, které se silně podepsalo na charakterech lokalit i postav. Věra Mertlíková nepochybně miluje renesanční Itálii. Zalíbení autorky do horkokrevného jihu číší z každé stránky knihy, ať jde o popis kulis a atmosféry Neapole nebo temperament charakterů. Každopádně však platí, že autorka umí velmi dobře pracovat s atmosférou, čtenáře doslova ovane horký italský vzduch a záhy se v něm začnou bouřit emoce jako v horkokrevných Neapolanech. V tom exceluje zejména mladý Vittore, který se odmilovává stejně rychle jako zamilovává, místy v tempu hraničícím s parodií. Mertlíková to ale nakonec dokáže vždy vybalancovat. Když už se zdá, že se zřítí do propasti parodie, tak si Vittoreho začnou dobírat jeho kumpáni, a tím se Vittore i čtenáři vrací zpátky na zem. Jistě je to zveličené až k prasknutí, avšak příběh to nejenom unese, ale dodává mu to i trochu humoru na odlehčení. A že ho kniha potřebuje. Mertlíková sice možná renesanční Itálii opěvuje, ale v žádném případě nezastírá její stinné stránky – za zmínku stojí zejména vztah mužů k ženám, který je zbaven veškerého romantismu dívčích románů.

Kupodivu však renesanční období ani historické události nehrají v příběhu prakticky žádnou roli. Děj by vypadal stejně, i kdyby se odehrával prakticky v jakémkoli předmoderním období – tedy pokud pomineme takové věci jako používané zbraně nebo oblečení. Jediným historickým detailem zabudovaným do příběhu je postavička podivínského malířského mistra Sandra Botticelliho a jeho obrazu Zrození Venuše (navíc jde o autorčinu licenci, protože Botticelli v Neapoli Zrození Venuše nemaloval).

Podstatně větší roli než historické zasazení, hrají v knize magie a fantastické prvky. Ty jsou pojaty velmi originálně. Najdeme tady všechny klasické propriety od magických monster (Neapolskou variaci na vodníka nebo růžové zombie), přes artefakty (od astrálního meče, který končetiny seká i přišívá, až po záhadnou korunu z růží, kolem které se celý děj točí), po originálně pojatou růžovou magii (samozřejmě odvozené od slova růže, nikoli podle barvy). Jde tedy o plnokrevnou fantasy, která je zasazená do historických kulis, a takových najdeme v českých luzích a hájích pomálu.

Navzdory poměrně lákavému historickému zasazení není možné knihu doporučit mainstreamovému čtenáři fantastiky. Je poměrně popisná, hodně si hraje s detaily i vedlejšími postavičkami a děj se posouvá stejnou rychlostí jako obyvatelé Neapole během polední siesty. K nevyrovnanému tempu přispívá také výstavba řady dějových linek či poměrně rozvláčný jazyk knihy. V Času růže je proto nutné počítat se střídáním rozvleklých pasáží s kratšími obdobími frenetické akce a zázračných odhalení. Kvůli specifické poetice a tempu vyprávění však nebude mít čtenářích na růžích ustláno. Celkově vzato kniha vyžaduje určitou shovívavost a dost trpělivosti, ale jak praví jedno přísloví – trpělivost růže přináší.

• Věra Mertlíková: Čas růže
• Straky na vrbě, 2022
• obálka: Jana Šouflová
• 471 stran, 499 Kč (v e-shopu Fantasye již za 449 Kč)