Renesance, Assassins Creed 1
 |
Oliver Bowden: Assassins Creed – Renesance
„Pomstím se těm, kdo zradili moji rodinu. Jsem Ezio Auditore da Firenze. Jsem asasín…“ Zrazen vládnoucími rodinami Itálie se mladý muž vydává na výpravu za pomstou. Aby vymýtil korupci a vrátil své rodině čest, naučí se řemeslu asasínů. Cestou Ezio využije moudrosti takových velikánů, jako jsou Leonardo da Vinci a Niccolò Machiavelli, a ví, že přežití mu zajistí jen vlastní dovednosti. Spojencům pomůže nastolit změnu a prosadit svobodu a spravedlnost. Pro nepřátele se stane hrozbou. Tak začíná příběh moci, pomsty a spiknutí. Pravda bude napsána krví.
Velká vstupní hala paláce byla tmavá a prázdná, bylo tu ale dost
světla na to, aby Ezio spatřil převrácené stoly, rozmlácené židle a
rozbitý porcelán a sklo. Někdo strhl Leonardovy obrazy ze zdi a rozřezal je
nožem. Ze tmy k němu doléhal pláč, ženský pláč: matka!
Vykročil po zvuku, když tu se za ním pohnul stín a zvedl něco nad hlavu.
Ezio se otočil a zachytil těžký stříbrný svícen, kterým se mu někdo
ohnal po hlavě. Divoce trhl, útočník svícen pustil a vyplašeně vykřikl.
Ezio odhodil svícen stranou, popadl útočníka za paži a odvlekl ho blíž
k světlu. V srdci měl vraždu a vytrhl dýku z pochvy.
„Ach! Ser Ezio! To jste vy! Díkybohu!“
Ezio hlas poznal a nyní poznal i tvář, hospodyni Annettu, houževnatou
venkovanku, která rodině sloužila už roky.
„Co se stalo?“ zeptal se Annetty, vzal ji za zápěstí a málem
s ní zatřásl, taková ho ovládla úzkost a panika.
„Přišly městské stráže. Zatkly vašeho otce a Federika – vzaly
s sebou dokonce i malého Petruccia, vyrvaly ho vaší matce
z náruče!“
„Kde je moje matka? Kde je Claudie?“
„Tady jsme,“ ozval se ze stínů roztřesený hlas. Objevila se Claudia a
o paži se jí opírala matka. Ezio postavil jednu židli zpátky na nohy, aby
si matka mohla sednout. V tlumeném světle viděl, že Claudia krvácí a
šaty má špinavé a potrhané. Maria ho ani nevzala na vědomí. Seděla na
židli, tiše kvílela a kolébala se. V rukou pevně svírala skříňku
z hrušňového dřeva, kterou jí ani ne před dvěma dny – před celou
věčností – daroval Petruccio.
„Můj Bože, Claudie! Jsi v pořádku?“ Pohlédl na ni a popadl ho vztek.
„Udělali…“
„Ne, jsem v pořádku. Trochu mě ztloukli, protože si mysleli, že jim budu
schopen říct, kde jsi. Ale matka… ach, Ezio, otce, Federika a Petruccia
odvedli do Palazza Vecchio!“
„Vaše matka je v šoku,“ řekla Annetta. „Když se jim vzepřela,
oni…“ Hlas jí selhal. „Bastardi!“
Ezio rychle přemýšlel. „Tady nejste v bezpečí. Můžeš je někam vzít,
Annetto?“
„Ano, ano… k sestře. Tam budou v bezpečí.“ Annetta ze sebe sotva
vypravila slovo, protože se zajíkala strachem a úzkostí.
„Musíme jednat rychle. Stráže se pro mě určitě vrátí. Claudie, matko,
nesmíme ztrácet čas. Nic s sebou neberte, prostě jděte s Annettou. Hned!
Claudie, podepři maminku.“
V šoku je vyvedl ven z rozvráceného domova, kousek je doprovodil, pak je
nechal ve schopných rukách Annetty, která se pomalu začala vzpamatovávat.
Eziova mysl horečnatě pracovala, protože strašlivý zvrat událostí
otřásl jeho světem v základech. Zoufale se snažil pochopit, co se stalo,
co musí udělat, aby zachránil otce a bratry… Ihned si uvědomil, že musí
najít způsob, jak se sejít s otcem, a zjistit, co útok a hrůzu, která
rodinu potkala, přivodilo. Ale Palazzo Vecchio! Byl si jist, že jeho rodinu
zavřeli do dvou malých cel ve věži. Možná existuje šance… Ale palác
připomínal pevnost. A dnes v noci určitě zdvojnásobili stráže.
Přinutil se zklidnit a uvažovat jasně. Plížil se ulicemi k Piazze della
Signoria, tiskl se ke zdem a vzhlížel nahoru. Na cimbuří a nahoře na věži
hořely pochodně a ozařovaly obrovský, rudý stylizovaný květ lilie, znak
města, a velké hodiny v patě věže. Ezio zamžoural výš a zdálo se mu,
že v malém zamřížovaném okně u vrcholu věže vidí tlumenější svit
svíčky. Před velkými vraty paláce stály stráže a další hlídaly na
cimbuří. Ale nahoře na věži Ezio nikoho neviděl a cimbuří věže
naštěstí trčelo nad okno, ke kterému se potřeboval dostat.
Obešel náměstí a dostal se k úzké uličce, která vedla pryč od
náměstí a podél severní strany paláce. Naštěstí se kolem pořád
procházeli lidé a užívali si večerního vzduchu. Eziovi se najednou zdálo,
jako by existoval v úplně jiném světě než oni, jako by byl odříznutý
od společnosti, ve které se sotva před třemi či čtyřmi krátkými
hodinami cítil jako ryba ve vodě. Nazlobilo ho pomyšlení, že pro tyhle lidi
běží život ve stále stejných kolejích, zatímco život jeho rodiny byl
zničen. Srdce se mu znovu sevřelo zlostí a strachem. Ale pak se přinutil
soustředit na úkol před sebou a na tváři se mu usadil tvrdý, odhodlaný
výraz.
Stěna nad ním byla prudká a závratně vysoká, ale byla tma, což mohl
využít. A co víc, kamení, ze kterého byl palác postaven, bylo hrubě
otesané, takže se mu po něm dobře poleze. Problémem budou stráže na
severním cimbuří, ale s těmi se už nějak vypořádá. Doufal, že
většina stráží bude hlídkovat na západní straně, která tvořila
hlavní průčelí budovy.
Zhluboka se nadechl, rozhlédl se – v tmavé uličce nikdo nebyl – a
skočil. Pevně se chytil stěny, zapřel se nohama v měkkých kožených
botách a začal šplhat vzhůru.
Na cimbuří přistál v podřepu a šlachy v lýtkách se mu bolestivě
napínaly. Stáli tu dva vojáci, byli k němu ale otočení zády a hleděli
na osvětlené náměstí pod sebou. Ezio zůstal na okamžik nehybně dřepět,
dokud se neujistil, že je na sebe neupozornil. V podřepu se k nim rozběhl a
zaútočil. Popadl je za krk, strhl dozadu a využil jejich vlastní váhy a
momentu překvapení a povalil je na záda. Bleskurychle jim strhl přilby a
vší silou jim srazil hlavy dohromady. Omráčil je dřív, než se mohli
třeba jen zatvářit překvapeně. Ezio věděl, že kdyby se mu to nepovedlo,
bez váhání by je podřízl.
Znovu zůstal nehybně stát a těžce dýchal. Teď ho čekala věž. Její
kámen byl víc ohlazený a šplhalo se mu mnohem obtížněji. A co hůř,
musel lézt dokola ze severu na západ, aby se dostal k oknu cely. Modlil se,
aby nikdo na náměstí ani na cimbuří nevzhlédl. Nechtěl, aby ho srazil
šíp z kuše, když už se dostal tak daleko.
Roh, kde se severní stěna napojovala na západní, vypadal téměř
beznadějně. Ezio zůstal na okamžik viset ztuhle na zdi a hledal nějaký
výstupek, který snad ani neexistoval. Pohlédl dolů a uviděl, jak se jeden
z vojáků hluboko pod ním zadíval nahoru. Jasně viděl jeho bledou tvář a
oči. Přitiskl se ke stěně. V tmavém oblečení byl na zdi asi stejně
nenápadný jako šváb na bílém ubruse. Z nějakého nevysvětlitelného
důvodu ale muž sklopil zrak a hlídkoval dál. Viděl ho? Nevěřil snad tomu,
co vidí? Eziovi bušilo srdce v krku. Teprve po dlouhé minutě se dokázal
uvolnit a vydechnout.
Po obrovském vypětí se nakonec přece jen dostal k cíli. S povděkem se
posadil na úzkou římsu okna a nahlédl do úzké cely. Bůh je milosrdný,
pomyslel si, když poznal otcovu postavu. Stál zády k němu a zdálo se, že
v tlumeném svitu svíčky něco čte.
„Otče!“ zavolal tiše.
Giovanni se rychle otočil. „Ezio! U Božího jména, jak ses sem…“
„Na tom nezáleží, otče.“ Giovanni se přiblížil a Ezio spatřil, že
otcovy ruce jsou zkrvavené a zhmožděné a tvář bledá a napjatá. „Můj
Bože, otče, co ti to provedli?“
„Trochu mě zbili, ale jsem v pořádku. Důležitější je, co je s tvou
matkou a sestrou?“
„Jsou v bezpečí.“
„S Annettou?“
„Ano.“
„Díkybohu.“
„Co se stalo, otče? Očekával jsi to?“
„Ne tak rychle. Zatkli Federika i Petruccia – myslím, že jsou v cele za
tou mojí. Kdyby tu byl Lorenzo, nic z toho by se nestalo. Měl jsem udělat
opatření.“
„O čem to mluvíš?“
„Na to teď není čas!“ Giovanni téměř vykřikl. „Poslouchej. Musíš
se vrátit do našeho domu. V mé pracovně jsou tajné dveře. V komoře za
nimi je ukrytá truhlice. Vezmi všechno, co v ní najdeš. Slyšíš?
Všechno! Spousta z těch věcí ti bude připadat divná, ale jsou
nesmírně důležité.“
„Ano, otče.“ Ezio nepatrně přesunul váhu a stále se vší silou držel
mříží na okně. Neodvažoval se pohlédnout dolů a nevěděl, jak dlouho
ještě dokáže zůstat bez hnutí.
„Uvnitř najdeš mimo jiné i dopis a nějaké dokumenty. Bezodkladně –
ještě dnes v noci! – je musíš odnést messer Albertimu…“
„Gonfalonierovi?“
„Správně. Teď jdi!“
„Ale, otče…“ Ezio se snažil najít správná slova, protože si přál
udělat víc než jen nosit sem a tam papíry. „Jsou za tím Pazziové?“
vykoktal. „Přečetl jsem si vzkaz, který přinesl holub. Říkal…“
Ale Giovanni ho umlčel. Ezio slyšel, jak se v zámku cely otáčí
klíč.
„Odvedou mě k výslechu,“ řekl Giovanni ponuře. „Zmiz, než tě
objeví. Můj Bože, ty jsi tak statečný kluk. Jsi hoden svého osudu. Teď
už opravdu běž!“
Ezio sklouzl z římsy, zůstal viset z dohledu na zdi a poslouchal, jak otce
odvádějí. Téměř to nedokázal snést. Potom se obrnil na cestu dolů.
Věděl, že šplhat dolů je vždy obtížnější než nahoru, ale za
posledních čtyřicet osm hodin získal spoustu zkušeností s lezením po
budovách. Šplhal dolů po věži, jednou nebo dvakrát uklouzl, ale udržel se
a konečně se dostal zpět na cimbuří, kde stráže stále ležely na
místě, kde je nechal. Jaké štěstí! Srazil jim hlavy dohromady vší silou,
ale kdyby nabyli muži vědomí, zatímco byl nahoře na věži, a spustili
poplach… Raději nemyslet.
A opravdu neměl čas o podobných věcech přemýšlet. Přehoupl se přes
cimbuří a nakoukl dolů. Nesměl ztrácet čas. Pokud dole najde něco, co
zbrzdí dopad, riskne to. Jakmile se jeho oči přizpůsobily šeru, všiml si
markýzy opuštěného stánku u stěny hluboko pod sebou. Měl by zariskovat?
Pokud uspěje, získá několik drahocenných minut navíc. Pokud zklame,
zlomená noha bude nejmenším z jeho problémů. Bude si muset věřit.
Zhluboka se nadechl a vrhl se do tmy.
Seskočil z takové výšky, že se pod ním markýza zhroutila, byla ale
uvázaná dostatečně pevně na to, aby zbrzdila jeho pád. Byl zadýchaný a
ráno bude mít žebra samou modřinu, ale byl dole! A nespustil poplach.
Oklepal se a pospíšil si zpět k místu, které ještě před několika
hodinami bylo jeho domovem. Když k němu dorazil, uvědomil si, že mu otec ve
spěchu zapomněl říct, kde tajné dveře najde. Giulio o nich určitě ví,
ale kde je mu konec?
V okolí domu naštěstí nehlídkovaly žádné stráže a dovnitř se tak
dostane bez problémů. Na minutu se zastavil před domem a téměř se
nedokázal přinutit projít tmavými dveřmi – měl pocit, jako by se dům
změnil, jako by byl znesvěcen. Ezio se musel vzchopit, protože věděl, že
jeho činy rozhodnou. Rodina teď na něj spoléhala. Vstoupil do rodinného
domu, do tmy. Krátce poté se zastavil ve středu pracovny, kterou
strašidelně osvětlovala jediná svíčka, a rozhlédl se.
Stráže převrátily místo vzhůru nohama a zabavily spoustu bankovních
dokumentů. Chaos převrácených knihoven a židlí, vytahaných zásuvek a
rozházených knih a papírů mu práci nijak neusnadnil. Dobře ale pracovnu
znal, měl bystrý zrak a rozhodl se použít rozum. Všechny stěny byly silné
a každá tak mohla ukrývat tajnou komnatu, on ale zamířil k té, v níž
se nacházel velký krb, protože byla kvůli komínu nejsilnější. Rozhodl se
začít pátrat tady. Přiblížil ke stěně svíčku a pozorně ji
prohlížel, zatímco bedlivě naslouchal, jestli se nevrací stráže.
Konečně se mu zdálo, že po levé straně velké, vlysy zdobené krbové
římsy rozeznává v obložení jemný obrys dveří. Někde poblíž se musel
nacházet otvírací mechanismus. Pečlivě si prohlédl velké colossi, kteří
rameny podpírali mramorovou krbovou římsu. Vypadalo to, jako by ten nalevo
kdysi přišel o nos a někdo ho přilepil zpátky, protože pod ním měl
malou prasklinku. Dotkl se ho a zjistil, že nos je uvolněný. Se srdcem
v krku nosem opatrně pohnul. Dveře se tiše otevřely dovnitř a odhalily
chodbu s kamennou podlahou vedoucí doleva.
Vešel dovnitř a dlaždice pod jeho pravou nohou se pohnula. Vzápětí
vzplály na stěnách olejové lampy. Chodba byla krátká, mírně se
svažovala a končila okrouhlou komnatou vyzdobenou spíše v syrském než
v italském stylu. Ezio si vzpomněl na obrázek, který visel na zdi otcovy
studovny. Byl na něm hrad Masyaf, sídlo dávného řádu asasínů. Místnost
byla prázdná, jen ve středu stála velká, železem pobitá truhlice
zamčená dvěma těžkými zámky. Ezio se rozhlédl po klíči, ale kromě
výzdoby nic neviděl. Napadlo ho, jestli se nebude muset vrátit do pracovny
nebo do otcovy studovny a jestli na to bude mít dost času, když tu se rukou
náhodou otřel o jeden ze zámků a ten se s cvaknutím otevřel. Druhý
povolil stejně snadno. Získal snad od otce nějakou moc, které si nebyl
vědom? Byly snad zámky nastražené tak, aby reagovaly na dotek určité
osoby? Tajemství se vršila, ale teď nebyl čas o nich přemýšlet.
Otevřel truhlici a uvnitř našel bílou pláštěnku, očividně velmi starou
a vyrobenou z nějakého vlněného materiálu, který nepoznával. Ovládlo ho
nutkání nasadit si ji, a jakmile to udělal, vlila se mu do těla zvláštní
moc. Shodil si z hlavy kápi, ale nesvlékl ji.
Truhlice dále obsahovala kožený chránič, zlomenou dýku, která měla
namísto jílce prapodivný mechanismus, jehož funkce byla mimo jeho
chápání, meč, list pergamenu se symboly, písmeny a s něčím, co vypadalo
jako část plánu, a dopisy a dokumenty, které měl podle otce odnést
Ubertovi Albertimu. Všechno sebral, zavřel truhlici, vrátil se do otcovy
pracovny a opatrně za sebou tajné dveře zavřel. Našel odhozenou Giuliovu
brašnu na dokumenty, schoval do ní obsah truhlice a popruh si přehodil přes
hruď. K boku si připnul meč. Netušil, jaký má podivná sbírka
předmětů účel, a neměl čas uvažovat dlouze o tom, k čemu by otci
věci z tajné komnaty mohly být. Opatrně se vydal zpět k hlavnímu vchodu
paláce.
Vyšel na nádvoří, tu ale uviděl, že dovnitř vchází dva městští
strážci. Bylo příliš pozdě schovat se. Viděli ho.
„Stát!“ zvolal jeden a oba k němu rychle vykročili. Neměl kam ustoupit.
Uviděl, že tasili meče.
„Co tu chcete? Přišli jste mě zatknout?“
„Ne,“ řekl ten, který promluvil jako první. „Máme rozkaz tě
zabít.“ Druhý strážce se na něj vrhl.
- překlad: Kateřina Niklová