Přichází nové legendy české fantastiky?, Leoš Kyša ed.: Legendy
 |
Jednou za mnoho let přijde čas, kdy je třeba oprášit staré pověsti české a navléknout je do moderních hader z obchoďáku. A jednou za mnoho let také nastane čas, kdy je třeba najít novou generaci autorů fantastiky. A podle editora Leoše Kyši se oba tyto cykly propojily právě teď.
Kromě velmi volně pojatého hlavního motivu antologii spojuje její aktuálnost. Jde vidět, že jde o čerstvý projekt, nejde o vytahování prací léta založených v šuplících, což má hlavně dva efekty. Občas některým povídkám chybí řemeslná vybroušenost, jsou trochu syrové a ne vždy vše funguje tak, jak má. Druhým efektem jsou poměrně časté narážky a komentáře na dobu současnou – pandemie velmi silně zasáhla i oblast literatury.
Asi nejvíce to jde vidět v povídce 10 kostlivců inspirované pověstí o Pražském orloji, která je zřetelnou analogií k současné pandemické situaci a snaží se klást otázku o vztahu bezpečí a svobody. Což samo o sobě rozhodně není špatně, angažovanost a komentování současné situace do literatury nepochybně patří, ale povídce by pomohla trochu odstupu. Nápad o hodinkách měřící bezpečnost je nepochybně zajímavý, ale reflexe současnosti jde místy na úkor velmi jednoduchého dějového syžetu.
Kanec, povídka inspirovaná pověstí o Bivojovi, nás zavede do Prahy budoucnosti, která připomíná svět Šíleného Maxe. Svět i práce s odkazy na legendu jsou pojaty zajímavě, ale povídka trpí velkou nevybroušeností – dialogy jsou toporné, scény dost klišovité a celkově to prostě skřípe. A nepomáhá tomu ani redaktorská ruka, která do toporných vyjádření nezasáhla.
Třetím výletem do postapo budoucnosti je Schovka, taková young adult variace na Stalkera (nebo pro ty starší Piknik u cesty). S tím rozdílem, že tady se neřeší ani tak co se děje s lidmi v Blaníku, bývalé vojenské základně s pokřiveným časoprostorem, ale to, jak to prožívají jejich bližní, kteří zůstanou v bezpečí „normálního“ postapokalyptického světa. Velmi zajímavý námět je zvýrazněn kontrastem charakterů dětských hrdinů s vyzněním vážného psychologického dramatu. Přestože rozhodně nejde o lehký úkol, autor ho dokázal zvládnout se ctí – až na trochu kostrbatý závěr.
Ambiciózní námět má také povídka Oheň, kde dojde na pátrání po záhadném žháři, který upaluje na Petříně z neznámého důvodu lidi. Kromě začínajícího novináře se o případ zajímají i Bezpečnostní složky, takže je jasné, že tady půjde o víc, než jen o „pouhého“ sériového vraha. Nakonec se z toho vyklube rádoby velký příběh na téma „kdo ovládá minulost, ovládá i přítomnost“, ale poselství je do děje spíše naroubované, než že by z něj přirozeně vyplývalo.
Hostující povídka Dům u Zlatého kapradí, přestože „rafinovaně“ ukrytá doprostřed sborníku, se ve dvou ohledech poněkud vymyká. Přece jen jde vidět větší vypsanost a řemeslná zručnost, takže dialogy a popisy plynou přirozeněji než u ostatních textů. Pak vybočuje také tím, že se obejde v podstatě bez děje – jde spíše o lyrickou pocitovku jen lehce říznutou tématem antologie a fantastikou.
Naruby převrácená je v antologii pověst o Golemovi. Místo, aby si lidé stvořili umělého pomocníka, který se jim vymkne z rukou, tak se role převrací a tentokrát to budou stroje, kdo doplatí na pokus využít lidstvo. Povídka, přestože se jmenuje Virus, jako jedna z mála neglosuje ani náznakem současnou situaci. Hodně se tady hraje na emoce, a to doslova. Škoda, že se autorka nevyhne ani laciným taktikám spoléhajícím na roztomilá koťátka (taková literární obdoba facebookových inzerátů snažících se upoutat pozornost roztomilými zvířecí obrázky). I tato povídka by se dala ještě vybrousit, ale rozhodně splňuje vše, co antologie slibuje – nový pohled na klasickou legendu, která je navíc zakomponována do ikonického sci-fi tématu vztahu člověka a stroje.
Velmi netradičním přístup zvolil František Bui. Tenkrát na zahradě je hravá variace na Dívčí válku, která však autor přenesl na obyčejnou školní zahradu v zimě. Povídka je svižná, plná odkazů a hříček s jazykem, tématem i popkulturou. Jediné, co jí lze vytknout, je absence fantastických prvků, takže tak úplně do antologie nezapadá. Na druhou stranu byla by škoda přijít o text, který je sice dějově jednoduchý, ale neobyčejně mnohovrstevnatý svým způsobem podání. Navíc jde o příjemné odlehčení od pesimistických či melancholických textů, které v knize rozhodně převažují.
Celkem vzato jde v případě antologie L3g3ndy o zajímavý počin jak po stránce editorské, tak autorské. Nechybí tady odvaha ani nápaditost, ale neuškodilo by, kdyby antologie dostala trochu více času na dozrání. Jak jednotlivé povídky, tak celá kniha působí trochu uspěchaně, a vzhledem k tomu, že je kniha postavena na nezkušených autorech, byla by na místě i trochu přísnější editorská ruka. Většině textů by neuškodilo přísnější vedení po stránce řemeslné. I po stránce editorské by prospěl větší důraz na propojení povídek s myšlenkou antologie. Motiv aktualizovaných pověstí se dá nepochybně vytěžit více, jak dokázaly i Legendy Polskie, kterými je antologie inspirována.
A na závěr malé rýpnutí recenzenta z periferie – kam se poděl zbytek republiky? Protože takto to vypadá, že své legendy má pouze Praha. Kdyby se tak o tom dozvěděl Řezník z Bruntálu…
- Leoš Kyša ed.: Legendy – Antologie povídek nejmladší generace autorů české fantastiky
- Epocha, 2020
- obálka: Adéla Stopka
- 464 stran, 339 Kč (v e-shopu Fantasye již za 305 Kč)
