Předivo času, Clifford D. Simak
 |
Quo vadis, homo aneb… kam kráčíš, člověče?
Poslední dosud u nás vydaná kniha Clifforda Donalda Simaka Předivo času je jeho zřejmě nejúspěšnější tzv. časovkou, čili příběhem o cestování v čase. Již několikrát tento motiv použil, ovšem některé dřívější nepříliš kvalitní překlady (například u románu Čas je ta nejjednodušší věc) mnoho čtenářů natolik zmátly, že se na tohoto špičkového autora u nás jaksi pozapomnělo.
V monumentální povídkové fresce o lidech a psech, respektive psech a lidech Když ještě žili lidé (ve velice čtivém překladu Václava Kajdoše, ať si kdo chce, co chce, říká), popřípadě v doplněném vydání, které se objevilo pod názvem Město (v Odeonu), Simak směřoval děj příběhu kupředu chronologicky, do budoucnosti, až k definitivnímu opuštění matičky Země jak lidmi, tak zvířaty.
Předivo času je však daleko rafinovanější. Jeho nitky se táhnou z budoucnosti do současnosti, vzápětí z minulosti do budoucnosti, pak ze současnosti do minulosti, sem tam nějaká ta klička a smyčka, nastane zaknuplování čili zašmodrchání a ihned tu máme časový propletenec, ba přímo klubko.
Protože účelem těchto řádků není stručné vyložení obsahu knihy (které by jistě přivítal KLÍČ – klub líných čtenářů, popř. po vzoru „Jak blufovat o sci-fi…“ literární lvi salonů, kteří pečlivě nadřou poslední dvě věty recenze v novinách či jiné tiskovině, v níž je shrnut obsah knihy, a pokud je ve společnosti dokáží bezchybně opakovat, stávají se uznávanou veličinou – i když o kvalitách podobné společnosti lze s úspěchem pochybovat), neprozradím z obsahu ani ň. I když… snad bych mohl trochu naznačit, že je o lidech, androidech, cestování v čase a dalších obvyklých atributech SF.
Poměrně obsáhlý doslov překladatele mne velice příjemně překvapil, poslední dobou mám totiž pocit, že se u nás čím dál tím méně lidí zamýšlí nad tím, co čte, a ještě méně, co pak následně v reakci na knihu napíše (nemluvě ještě o tom, kam). Podobný hřejivý pocit jsem měl u doslovu Ondřeje Müllera v Isherských obchodech se zbraněmi A. E. van Vogta. Jinak mi současné tzv. „recenze“ většinou připomínají spíše obsah knihy, jaké jsme povinně psávali do sešitů čtení kdysi na základní škole.
Coby dříve narozený a tudíž pravověrný fan SF jsem jakýkoli mně dostupný Simakův příběh vždycky přímo hltal. Vzhled mého vydání „Když ještě žili lidé“, ač již dvakrát obměněn pro nadměrné opotřebení čtením, o tom vypovídá dostatečně (i když toto třetí chovám jako oko v hlavě a nepůjčím a nepůjčím… máte smůlu).
Ačkoli autor nikdy příliš nehýřil dnes tak oblíbenou zběsilou akcí, jeho příběhy měly vždy spád a pane, jak se u nich snilo… Některé scény bych mohl přímo promítat očima (kdybych to uměl) na zeď. Je fakt, že Simak jako jeden z mála autorů SF neohrnoval nos nad obyčejnou přírodou a dokázal ji popsat tak důkladně a věrohodně, že jste málem cítili vůni sasafrasu. A i když v jeho příbězích jsou stroje (nemyslím tím humanoidní roboty nebo androidy), jsou hlavně o lidech a o lidství (a také o psech, mývalech, mravencích, ptácích, myších, rybách a jiné zvířeně), o lidskosti a humanismu, o tom opravdovém humanismu v pravém slova smyslu, nikoli o tom falešném, který na nás dnes chrlí ze všech stran média.
Nakonec si dovolím dvě malé připomínky – sbírka povídek Poselství z vesmíru vyšla v Albatrosu, v edici Knihy Odvahy a Dobrodružství, nikoli v Odeonu, jak je uvedeno v autorském medailonku, a povídka Pokolení, které dosáhlo cíle, vyšla již před sametovou revolucí v magazínu Interpress, bohužel bez označení autora (vydavatel téhož Interpressu zřejmě nechtěl platit autorská práva po vzoru našeho velkého východního spojence a ochránce).
Hledáte-li kvalitu, sáhněte po Simakovi, nezklame vás.
- Clifford D. Simak: Předivo času
- vydal: Triton, Praha 2007
- přeložil: Václav Petr
- obálka: Valentino Sani
- 330 stran / 209 Kč