Jedna

Když se životy zkříží

Toho večera opět jela vlakem na svém obvyklém místě – žena s nejdokonalejšími rty na světě. Ne příliš velkými a ne příliš malými, ne příliš tenkými a ne příliš plnými, čili nijak nevylepšenými kolagenovými injekcemi či chirurgickou implantací tkáně z kravského zadku. Prostě s úžasně vlahými a svůdnými rty s přesně tím správným sytě rudým odstínem, který dává plnějšímu spodnímu rtu měkký, jemný a lákavý vzhled. Toby Dexter se obvykle rty nijak zvlášť nezabýval – na rozdíl od mnohem nápadnějších ženských křivek – ale na těchto bylo něco zvláštního a Tobyho těšilo dívat se na ně a přemítat, co by z nich asi uslyšel, kdyby sebral odvahu, představil se a dal se s ní do řeči.
Toby se vracel z práce vlakem v 6:05 domů do Bradfordu nad Avonem po celodenní dřině v proslulém georgiánském městě Bathu. To, že kdykoli myslel na Bath, přidával k němu přívlastek georgiánský, byla čistě poklona vytrvalým informačním masážím tohoto města, neboť bylo samozřejmě mnohem starší. Místní slavné lázně, které stály dodnes, postavili ještě Římané. Římané tam ve jménu Hadího syna udělali i jiné věci – a některé dost hrozné – ale o těch se od Ministerstva pro cestovní ruch nedozvíte. Georgiánství dělá z návštěvy lázní vysoce módní záležitost a těmto věcem nyní dává lidská paměť přednost. Minulost je taková, jakou si ji uděláme, hlavní je vědět, co se nám vyplatí. Takže začátkem jedenadvacátého století bylo z Bathu rušné, kypící, kvetoucí moderní georgiánské město a Toby byl vždycky šťastný, když mu viděl záda.
V tomto podvečerním vlaku bylo natřískáno jako vždycky. Všechna místa k sezení byla obsazená a uličkami se nedalo projít – tento vlak vozil znavené přespolní pracující domů do Freshfordu, Avoncliffu, Bradfordu nad Avonem a Trowbridge. Tlačili se rameno na rameni, hřadovali na tvrdých sedátkách nebo se opírali o zavřené samočinné dveře. Muži a ženy nucení k tělesné blízkosti se soustředili na své knihy, časopisy a večerníky, hlavně aby spolu nemuseli mluvit. Sedadla byla ďábelsky nepohodlná, nebyl tu prostor na to, aby si člověk mohl natáhnout nohy, a pokud by někoho náhodou napadlo, že se otočí, při prvním pokusu by ho půl tuctu bližních umlátilo k smrti. Byl horký, dusný letní večer a ve vagónu bylo jako v parní lázni. Toby usoudil, že se o tom Velké západní raději zmiňovat nebude. Ještě by to vzali jako projev agresivity a pokutovali by ho za výtržnictví.
A tak předstíral, že čte nějaká zakázaná Akta X pochybné kvality a neskrývaně paranoidní, a přitom potají sledoval ženu s dokonalými rty, která seděla naproti němu. Beztak neměl sílu se na knihu soustředit. Byl celý den na nohou a kolébání vlaku by ho snadno ukolébalo k spánku, ale on tvrdošíjně vzdoroval. Z dřímání ve vlaku měl vždycky ztuhlý krk a sucho v ústech a kromě toho hrozilo, že zaspí svou stanici. A na nikoho z téhle bandy se nedalo spolehnout, že ho vzbudí. Toby se krátce rozhlédl kolem sebe po upravených mužích v nažehlených oblecích a s naditými aktovkami, kteří se škrtili v patřičně uvázaných kravatách a nepochybně apaticky dumali nad dalším nekonečným dnem šoupání lejster z jedné hromádky na druhou… a někdy zase zpět. K smrti otupělí lidé, kteří vedou k smrti otupělý život… A Toby jim záviděl, protože jejich život měl alespoň nějaký smysl.
Toby pracoval v Gandalfově knihkupectví přímo v rušném centru Bathu. Oficiálně byl vedoucím oddělení detektivek a thrillerů, ve skutečnosti byl prostě prodavačem, který má pár povinností navíc. Nebylo to špatné místo. Spoluzaměstnanci byli fajn a v knihkupectví bylo plno zajímavých zákoutí, skrýší a starých knižních pokladů. Gandalf sestával ze čtyř rozlezlých podlaží pospojovaných starými křivolakými schodišti a tu a tam tajnou chodbičkou. Byl to starý dům, možná dokonce i georgiánský, kde táhlo a podlahy navzdory měkkým kobercům hlasitě vrzaly. A kam jste přišli, tam to mile vonělo knihami, papírem, klihem a pižmem kožených vazeb a dějinami a sny nahuštěnými do příručních svazků.
Všude po stěnách se táhly police plné knih na každé téma pod sluncem, včetně několika takových, o nichž bylo lépe se ve slušné společnosti raději nezmiňovat. Byly tu stojany s novinkami, bedny s braky a otočné drátěné stojany naplněné více vědomostmi, zábavou a všeobecně výstředními fantaskními nesmysly, než by se dalo za jeden život přečíst. Gandalf se pyšnil tím, že je schopen vyhovět jakémukoli vkusu a zájmu od nejposlednějších paperbackových bestsellerů po obskurní filosofická pojednání vázaná v kozince. Od vědy po mystiku, od gotických románů po životopisy slavných osobností, od aromaterapie přes ruční pletení po erotické feng-šuej – mohli jste si být jistí, že u něj najdete nějakou zajímavost z jakékoli oblasti a na jakékoli téma.
Gandalf měl knihy o čemkoli, včetně těch několika málo, které by mít neměl. Majitel obchodu neznal strach a bral na sklad cokoli, o čem usoudil, že to lidé chtějí. Právě přednedávnem se mu dostalo určité kontroverzní publicity, když odmítl přestat prodávat nový anglický překlad skandálního Necronomiconu, přestože byl úředně zakázán. Tobymu to bylo fuk, ten už přežil mnohem větší skandály s prodáváním výtisků Spycatchera a Satanských veršů. Necronomicon krátce prolistoval, jen ze zvědavosti, ale ten suchý popisný styl mu připadal naprosto nečtivý a ilustrace mu byly opravdu záhadou. Nicméně lidé pořád dávali dvacet liber za výtisk, což bylo důkazem – pakliže by bylo nějakého důkazu vůbec zapotřebí – že prodat se dá absolutně cokoli, stačí aby se to úředně zakázalo. Mnohem víc ho zaujaly Žabí radosti, sexuální příručka s kreslenými obrázky žab, které na to šly opravdu nezvykle a vynalézavě. Nějaký zákazník si tu knihu objednal po telefonu, ale zatím nesebral dost odvahy, aby si ji přišel vyzvednout. Což bylo ve skutečnosti jen dobře – zaměstnanci obchodu tu knihu mezitím značně očetli. Jeden si v ní dokonce udělal poznámky. Nicméně ty skutečné peníze přitékaly z nekonečného zájmu o bestsellerové stálice: Stephena Kinga, Terryho Prattcheta, J. K. Rowlingové a onoho, kdo napsal ty nádherné dětské fantasy o Medvědu Míšovi a Mořském kozlovi.
Tobymu se na jeho stávajícím zaměstnání ve skutečnosti nelíbilo jen to, že musí tak nechutně brzo vstávat. Bydlel sám ve fádním dvojdomku, který zdědil po strýci, a ráno se v posteli cítil jako v lůně. Musel si postavit budík na druhou stanu místnosti, aby ho zvonění donutilo vylézt z postele. Takže v sedm ráno vstávat, aby chytil vlak v osm a dostal se do práce na devátou. Nepochybně byli tací, kdo museli vstávat ještě dřív, ale na takové Toby raději nemyslel, protože to šlo špatně dohromady se sebelítostí. Záchod, sprcha, oholit, ne nutně v tomto pořadí, popadnout nejbližší šaty a sejít dolů na snídani. Rychlá miska Velezdravých cereálií (motto: jezte naše cereálie a svět vám vypadne ze zadku), dva velké hrnky černého kafe a pak ven z domu a přes město na nádraží, zatímco oči se pořád vzdorně zavírají. Tělo je možná vzhůru a v pohybu, ale mozek ještě není schopen jakéhokoli činu.
I když by si to Toby nikdy nepřiznal, tak se mu ta ranní procházka městem docela líbila. Po zdánlivě nekonečné Trowbridge Road, kde se na jedné straně táhly řadové domky s vystouplými arkýři a sedlovými střechami a na druhé staré kamenné domy, které hýřily pyšnou individualitou. Takhle brzy po ránu byla ulice skoro prázdná a nebyl tu téměř žádný provoz. Město se teprve probouzelo a jen ranní ptáčata jako Toby Dexter ho mohli vidět bez make-upu a s cigárem v koutku úst. Z kopce dolů a ostře doleva, kolem starých chudobinců a tam už bylo nádraží, údajně navržené samotným Isambardem Kingdomem Brunelem zjevně v den, kdy měl v hlavě plno jiných věcí. Doposavad úspěšně odolávalo všem pokusům o modernizaci a malé tabule skýtající aktuální informace o příjezdech a odjezdech byly pečlivě rozstrkané po koutech, aby nesnižovaly stavební styl. I občasné hlášení jako by se omlouvalo, že ruší klid a mír.
Celková elegance a ctihodná solidnost neměla na Tobyho sebemenší vliv, ten obvykle postával na nástupišti jako zombie Georga Romera, s kalnýma očima a tak trochu v mrákotách. Ráno většinou potřeboval pár šťouchanců, aby se probral a nastoupil do vlaku, který přijížděl někdy načas, někdy ne. To plně záleželo na rozmaru železniční společnosti. A jestli se vám to nelíbí, máte přirozeně vždycky možnost věnovat svou přízeň jiné železniční společnosti. Až na to, že tam žádná jiná nebyla.
Než se vlak dokodrcal do Bathu, bylo už město zcela vzhůru a kypělo nadšením – netrpěliví lidé spěchali do práce a pozitivně vyzařovali motivaci a schopnosti. Toby se na ně pokud možno nedíval. Strašlivě ho deprimovali. Ulice byly ucpané lidmi, na silnicích se nárazník na nárazníku tlačila vzteklá, klnoucí přespolní doprava. V tuto denní dobu byl smog tak hustý, že z toho kašlali i holubi, a hladina hluku byla příšerná. Se sklopenou hlavou a nahrbenými rameny se Toby ztěžka prodíral tou vřavou s urputným výrazem „jděte mi z cesty, nebo vás zabiju“.
Toby neměl města rád. Měla v sobě příliš mnoho svéráznosti, asi jako tyran, který do vás donekonečna šťouchá, abyste si ho náhodou nepřestali všímat. Za studií žil Toby v Londýně, v East Endu, ve čtvrti, která mohutně těžila z těžce ozbrojených mírových sil OSN. Z nedostatku prostředků nutných k přesunu do civilizovanějších oblastí Londýna tam Toby přetrpěl ty tři nekonečně dlouhé roky, než získal B.A. (dvouoborové studium anglické literatury a filosofie) a pak při první příležitosti prchl zpátky do rodného městečka. Města nacpou příliš mnoho lidí do příliš malého prostoru a pak se mocní tohoto světa diví, že se spolu lidé neustále rvou. Toby považoval města za něco jako přírodní katastrofu – je to zábavné, ale jen když se na to díváte pěkně zdálky. Bath sice má pár zajímavých míst, která stojí za vidění – asi jako pes má blechy – ale kolem a kolem vzato nestálo Tobymu za to probojovávat se tam davem jen proto, aby je viděl.
Toby pracoval v Bathu už déle než rok, ale ani jednou jedinkrát mu nepřišlo na mysl, že by se tam mohl přestěhovat.
Než se dostal ke Gandalfovi, k velkému odemykání o deváté, byl obvykle už natolik vzhůru, aby věděl, kde je, ale ani zdaleka ne natolik při smyslech, aby jednal se zákazníky, takže aby ho kolegové nějak zaměstnali, než bude plně při vědomí, zadávali mu nějakou užitečnou, bezmyšlenkovitou práci: „Odnes ty krabice dolů do sklepa. Přines ty krabice ze sklepa. Zapni si vysavač a chvilku s ním tady choď.“
Práce v knihkupectví se Tobymu docela líbila. Vyrovnané police se zamlouvaly jeho smyslu pro pořádek a se zákazníky jednal rád, dokonce i s těmi, kteří přišli deset minut před zavíračkou hledat nějakou knihu, ale nemohli si vzpomenout ani na titul, ani autora, i když si byli vcelku jistí, že dokážou popsat obálku… Ale koncem každého jednoho dne byl Toby prostě jen prodavač, další bezejmenný trubec ve velkoměstském úle, který dělá to samé pořád dokola a ničeho nedosáhne, nic nestvoří. Kterýkoli den byl přesně stejný jako každý jiný – a vždycky bude, co svět světem stojí, amen, amen.
Toby právě překročil třicítku a hluboce ho to žralo. Necítil se starý, toho byl dalek, ale mládí, ta údajně nejslibnější část života, tím oficiálně skončila. Když byl mladší, vždycky si myslel, že než mu bude třicet, bude mít život vyřešený, že se do té doby rozhodne všechno závažné. Že před sebou bude mít jasně danou kariéru a že bude mít ženu, děti a hypotéku jako každý jiný. Že zjistí, kdo je a co chce od života. Ale třicítka se přehoupla jako každý jiný rok, prostě jen další narozeniny, a nepřinesla s sebou žádnou zvláštní moudrost. Prošel pár zaměstnání, ale žádné z nich nic zvláštního neznamenalo, měl pár dívek, ale s žádnou to nikam nevedlo. Měl ctižádost, ale žádný cíl, měl sny, ale žádné poslání. Proplouval skrz dny a roky a ani si neuvědomil, kolik času uteklo, dokud se neohlédl a nepodivil se, kam to všechno zmizelo.
Většina jeho vrstevníků se oženila či provdala a většinou z těch špatných důvodů: společnost, pravidelný sex, dítě na cestě. Zvídavé pohledy okolí, strach z blížícího se stáří, samota. Jen pozoruhodně málo velkých lásek či vášní. Některé svazky už se rozpadly a účastníci se již chystali na druhý či dokonce třetí sňatek. Někdy se Toby cítil tak trochu opožděný ve vývoji. Ale svým specificky tichým způsobem byl zarytý romantik a ani náhodou by se neoženil jen kvůli tomu, aby byl ženatý. Bylo jen dobře, že mu ženy zrovna nebušily na dveře. A co se týče kariéry… Toby pořád ještě hledal něco, co by ho zajímalo, něco, pro co žít, něco, co by dalo jeho životu smysl a cíl. Nevěděl, co chce, věděl jen, co nechce, a tak se nechal unášet životem, někdy zaměstnaný a jindy ne, ničeho nedosáhl, nikam nemířil. Věděl, že mu život uniká mezi prsty jako písek, ale nějak nebyl schopen s tím něco dělat.
Díval se na svůj odraz v okně vagónu a viděl jen bledý obličej a tmavé vlasy. Nic moc, vlastně jen další obličej z davu. Na sobě měl zmačkané sako, tričko a džíny a dokonce ani to tričko nemělo co říct.
Podíval se oknem ven na ubíhající krajinu. Slunce zapadalo a krajina se líně plazila v kalně jantarovém světle. Léto už bylo skoro pryč, blížil se podzim a země beze spěchu zavírala krám na zimu. Ale stejně to byl domov a Tobyho ten známý pohled uklidňoval. Rozlehlé lesy, zelená pole, Avon se pomalu vine k městu a na hladině plují labutě, bílé, dokonalé a naprosto klidné, důstojné, vždy v párech, protože labutě se páří na celý život. Svědomitě ignorovaly hejna štěbetajících kachen, divokých a neohrabaných, které se nesmyslně vrhaly sem a tam z důvodů, jež nebyly jasné nikomu vyjma nich – a pravděpodobně ani jim ne. Kachnám se prostě líbí být neustále v pohybu. Den co den vesloval po řece tým veslařů, dlouhá dřevěná vesla se komíhala tam a zpět jak pomalá křídla a labutě a kachny rozezleně uplouvaly stranou, aby je nechaly projet. Veslaři měli skloněné hlavy a ani nevzhlédli, paže a plíce se ztěžka pohybovaly, zosobněné úsilí, soustředění a pot, příliš zaměstnáni zdravým pohybem a ubíjením času, než aby vnímali mírumilovnou krásu a klid kolem sebe.
Na loukách se pásl dobytek. Krávy, ovce a někdy koně. Když jste se dívali pozorněji, mohli jste zahlédnout i králíky. A tu a tam přirozeně i nějakou tu lišku. Zvířata se rodila, žila, umírala, pořád znovu a znovu. Starobylý řád přírody pokračoval dál a dál, stejně jako už po nesčetná staletí. Roční období se střídala, svět se točil a na jaře všechno staré ožilo nanovo. A kam jste se podívali, tam byly stromy. Jistě, ne tolik jako kdysi. Prapůvodní staré pralesy patřící do temně zelené anglické minulosti dávno zmizely. Během staletí byly vykáceny, aby se postavily lodě, města a domy, nebo prostě jen aby se půda vymýtila pro pole a dobytek. Ale přesto spousta stromů přežila, zůstaly lesíky a háje či jen štíhlé pruhy větrolamů; vysoké temné obrysy, které se hrozivě tyčí na obzoru a ostře vystupují v posledním světle dne.
Po poli poskakovala osamělá straka, uhlové černá skvrna stříknutá čistě bílou a Toby se automaticky zatahal za pramen vlasů a zamumlal: „Brej večír, pane Straka,“ staré zaklínadlo na zažehnání smůly. Všichni znali tu starou rýmovačku: Jedna pro žal, dvě pro radost, tři pro děvče, čtyři pro chlapce… Dál už si Toby obvykle nevzpomněl, ale to bylo ve skutečnosti jedno. Vidět více než čtyři straky naráz, to by se považovalo za opravdu vzácný den. Toby sledoval ubíhající krajinu a z rozjímání o nekonečném koloběhu přírody čerpal tu trochu jediného duševního klidu, který kdy poznal. Stromy, pole, zvířata – to všechno tu bylo už před ním a bude i dávno poté, až on odejde; a jednoho dne ho uloží k odpočinku pod tu bujnou zelenou trávu a on se stane součástí toho všeho. A pak možná pochopí, k čemu to všechno je.
Vlak krátce zastavil u Avoncliffu na zastávce na znamení, u velmi krátkého nástupiště, které mělo na obou koncích výhrůžnou ceduli ZDE NEVYSTUPUJTE pro případ, že by byl někdo náhodou tak tupý a nevšiml si, že tam není na co vystoupit. Pár cestujících jako obvykle vystoupilo. V tuto denní dobu tu nikdy nikdo na vlak nečekal. Vlak sebral síly a ztěžka se valil směrem k Bradfordu nad Avonem jako valach větřící stáje. Toby zavřel knihu a nacpal si ji do kapsy od saka. Zanedlouho bude skoro doma. Byl unavený, otupělý, zpocený, nohy ho bolely z laciných bot, které si nechal už podruhé znovu podrazit. Vyhlédl z okna a tam, na samotném okraji města, uviděl Blackacre. Staré jméno – a nijak příjemné – pro pozemky a statek ze sedmnáctého století, všechno odedávna obehnané kruhem černých stromů, oddělujících Blackacre od zbytku světa – mrtvá země, mrtvé stromy.
Kdysi dávno se tu něco stalo, ale teď už si nikdo nepamatoval, co, kdy a jak. Starý statek uprostřed velkého kruhu mrtvé země, kde nic nerostlo a ničemu se nedařilo, prázdný a opuštěný. I hluboké mlází a rozježené stromy byly mrtvé, už neznaly listy ani květy, kdysi dávno je spálil nějaký strašlivý žár. Zvířata se k tomuto místu ani nepřiblížila a říkalo se – a mnozí tomu věřili – že dokonce i ptáci a hmyz raději uhnou z cesty, jen aby neletěli přes Blackacre. Místní drbny tvrdily, že dům i pozemek má nového vlastníka, dalšího z mnoha, pravděpodobně plného městských ideálů o tom, jak vyčistí pozemky a znovu zúrodní půdu, jak prorazí tam, kde tolik jiných selhalo. Toby se zemdleně usmál. Některé snahy by se prostě měly vzdát předem jako marné. Ať už toho ubohého hlupáka, co to koupil, nalákali na cokoli, brzy na vlastní kůži pozná pravdu. Blackacre je díra na prachy, a to bezedná, ať tam naházíte kolik chcete. Co je mrtvé, je mrtvé a je lepší to nerušit.
Místní děti se občas hecovaly, kdo se odváží vstoupit do temného lesa, ale ke statku se nikdy žádné ani nepřiblížilo. Ani místní stavitelé s ním nechtěli mít nic společného. Všichni znali ty staré historky, které se nepředávaly z otce na syna pro pobavení, ale pro výstrahu. Špatné věci se přiházejí těm, kdo se odváží rušit ponurý klid Blackacre.
A o to víc Tobyho překvapilo, že se v některých oknech statku na Blackacre svítí. Přitiskl obličej na okno a ostřížím zrakem sledoval chabou zlatou zář, která se poklidně sunula v horním patře od jednoho okna k druhému. Co je to za hlupáka, že může bydlet ve starém ztrouchnivělém domě bez elektřiny, bez tepla a bez vody. Toby se otřásl, i když sám nevěděl, proč. V osvětleném okně se objevila tmavá postava. Stála naprosto nehybně a Toby měl najednou strašlivý pocit, že ho vidí, že se na něj dívá. A pak světlo zhaslo, postava zmizela a statek na Blackacre byl zase tmavý a nehybný.
Na horním rtu Tobymu perlil pot. Otřel si ho prstem a posadil se zase zpátky na nepohodlně tvrdé sedadlo. Brzy budou v Bradfordu a on se chtěl ještě naposledy podívat na tu ženu naproti sobě. Byla hluboce zahloubaná do Timesů a roztažená novinová plachta tvořila bariéru mezi ní a okolním světem. Za celou dobu, co spolu jezdili stejným vlakem, Toby neviděl, že by s někým promluvila. Většina titulní strany Timesů byla věnovaná senzaci o nezvyklých změnách na slunečním povrchu. Toby musel trochu mžourat, aby byl schopen to číst, aniž by se k novinám nakláněl. Zdálo se, že poslední dobou zaznamenávají vědci řadu solárních erupcí, a to nejrozsáhlejších a nejsilnějších za celou dobu, co se vedou záznamy. Zdálo se, že erupce neberou konce a že už nadělaly pěknou spoušť s klimatem a komunikačními systémy na celé planetě. Toby se usmál. Jestliže erupce dosud nenarušily lidem televizní signál, tak takové události na titulní straně noviny neprodají. Vědecké problémy lidi ve skutečnosti zajímají až tehdy, když se jim zabodnou do paty.
Odvrátil pohled a nenápadně si v okně prohlížel obličej té ženy. Maličko při čtení vraštila čelo a lehce špulila dokonalé rty. Nikoli poprvé si Toby pomyslel, že je to ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. Měla klasické, výrazné rysy a vystouplé lícní kosti. Velkolepá vlnitá hříva černá jak smůla splývala hodně pod ramena. I oči měla tmavé, obočí silné a nos právě tak nápadný, aby obličeji dodal charakter, aniž by rušil. Přes vážný výraz se v koutku dokonalých úst pořád tajil úsměv, možná dokonce proti její vůli.
Na sobě měla světle modrý kostým, profesionálně střižený, ale bez přehnaných serepetiček, přesně ten druh samozřejmé elegance, z nějž čiší peníze. Žádné šperky, žádný svatební prsten. Dívat se na ni bylo jak ponořit se do hluboké, chladné, čisté vody. Těžko říct, kolik jí bylo. Byla mladá, ale přesto mnohem víc žena nežli dívka, a cosi v očích naznačovalo, že už má něco za sebou. Zpoza novin vykukovaly dlouhé, štíhlé prsty. Toby přemítal, jaké by to asi bylo, kdyby ty ruce místo novin tak pevně svíraly jeho.
Pravidelně střídala oblečení a nikdy nevypadala hůř než ohromně. Ale nikdy do ní nikdo nestrčil, nikdo se ji nikdy nepokoušel sbalit či jen okouzlit řečmi a stylem, tím druhem stylu, s nímž se přitažlivé ženy musí potýkat vždycky, i kdyby s sebou nosily obrovskou ceduli s nápisem: TÁHNI, MÁM AIDS, LEPRU A SYFILIS A KROMĚ TOHO JSEM LESBA. Muži by to na ně stejně zkoušeli. Jenže na ni to nikdo nezkoušel. Toby to nedokázal pochopit. Potají ji obdivoval už celé měsíce, a přesto dosud nesebral odvahu ji oslovit.
Někdy na ni myslel jako na Ledovou královnu ze staré dětské pohádky. V té pohádce se chlapec zadíval na vzdálenou a krásnou Ledovou královnu a do oka mu vlétl střípek ledu. A od té chvíle ji chtě nechtě musel milovat celým srdcem, děj se co děj. Toby si byl vcelku jistý, že ten příběh dopadl špatně jak pro chlapce, tak pro Ledovou královnu, ale raději na to nemyslel. Podstatné bylo jen to, že jim osud předurčil být spolu. Tím si byl jist – víceméně. Odvrátil se, podíval se do okna na vlastní obličej a v duchu si povzdechl. On je těžko hoden královny. On je těžko hoden čehokoli.
Často přemítal, kdo ta žena vlastně doopravdy je. Co dělá, čím se živí, kam chodí, když vyjde z nádraží v Bradfordu nad Avonem, a proč ji nikdy nikde jinde ve městě nepotkal. Jestli je v jejím životě ještě někdo jiný… Na to raději nemyslel, lépe je dopřát si pár malých neškodných fantazií: Na odchodu z nádraží ji bude obtěžovat nějaký násilník a Toby toho padoucha odvážně vyprovodí a pak ji utěší. Nebo možná zakopne a ulomí si podpatek a on ji doprovodí domů a ona se o něj bude muset opírat. Všechny ty fantazie končily přirozeně stejně – jak si oni dva úžasně užívají v nějaké obrovské, přepychové posteli. Vždycky raději u ní než u něj. U něj byl hrozný nepořádek.
Vlak konečně dokodrcal na nádraží Bradford nad Avonem a vagóny zahájily dlouhou sérii škubů. Strojvedoucí zjevně šlapal na brzdy trochu moc zhurta. Tobyho často napadalo, že strojvůdci chodí do speciální školy, kde je učí, jak zastavovat vlak tím nejdrsnějším způsobem – člověk přece potřebuje trochu cviku, aby byl schopen jednat tak tvrdě. Konečně vlak zastavil, všichni vyskočili a hrnuli se ven. Toby čekal, až žena s dokonalými rty poskládá a uhladí noviny a zastrčí si je pod paži, a pak zároveň s ní vstal. Stáli bok po boku a čekali, až se samočinné dveře otevřou, ale ona snad ani nevěděla, že Toby existuje.
Dveře se otevřely a cestující se vyhrnuli na úzké nástupiště. Toby se nechal unášet proudem. Dav mířil k černým kovovým vratům, jedinému východu z nádraží. (Bylo to malé nádraží na malém městě, takže nádražní budova se automaticky zavírala i v poledne.) Lidé se vyhrnuli na parkoviště a najednou se ochladilo. Toby vzhlédl a zjistil, že poslední sluneční paprsky pozdního léta zastínila černá, nízká mračna. Najednou se spustil těžký liják, jako by kdosi nad nimi vytáhl stavidla, a cestující se s překvapenými výkřiky rozběhli k přistaveným autům a autobusům.
Na Tobyho žádná manželka ani rodina nečekala. Schoval se pod železniční oblouk a pustil se do boje se vzpurným deštníkem. Deštník byl skládací, přesně takový, aby se mu vešel do kapsy od saka, ale každou chvíli se odmítal otevřít, takže se na něj nikdy nedalo spolehnout. Mohl by se vrhnout do nějakého městského autobusu, jenže bohužel měl nařízeno zhubnout. Méně jíst a více cvičit – ani nevěděl, co z toho si ošklivil víc. V každém případě v pase pořád nabíral, takže mu nezbývalo, než chodit domů pěšky bez ohledu na počasí. Jestli začne polevovat a vymýšlet si výmluvy, tak už se nepohne vůbec. Na to se znal příliš dobře.
Auta se drala o místo a probojovávala si cestu z parkoviště, jako by za mák záleželo na tom, jestli se dostanou domů za dvacet minut nebo za patnáct. Oba městské autobusy netrpělivě túrovaly motory, zatímco posledních pár přespolních ještě nastupovalo, a zdatně přidávaly do vlhkého vzduchu těžké výfukové plyny. Byl pátek, začínal víkend a všichni byli celí žhaví začít slavit konec pracovního týdne. Všichni přežili další běh »od devíti do pěti« a už se nemohli dočkat, až to všechno pustí z hlavy, ať v hospodě nebo na mejdanu, večeři či v klubu, kde se s nimi bude jednat jako v bavlnce, neboť tak to měli slíbeno. Anebo možná prostě jen chtěli domů, ponořit se do lůna rodiny a do dna si užít dva nádherné dny drobných domácích starostí. Toby neměl žádné plány. Hospod už byl syt, pořád ty samé řeči s těmi samými lidmi, a na večeři muže jako Toby nikdo nezve. Na obzoru se nerýsovaly žádné kluby ani večírky a nikdo se nestaral o to, zda je Toby doma nebo ne. Toby míval často pocit, že život plyne kolem něj, zatímco on zoufale natahuje prsty po někom, kdo by mu hodil záchranné lano.
Celkem brzy byla všechna auta i autobusy pryč, na parkovišti se rozhostil požehnaný mír a jen posledních pár chodců se vleklo domů v těžkém lijáku. Na tak časný večer bylo v tuto roční dobu nezvykle chladno a obloha byla skoro smolně černá. Toby bojoval s deštníkem a deštník mu naschvál tvrdošíjně vzdoroval. Ale Toby byl zarputilý a houževnatý a připravený s deštníkem klidně třískat o nejbližší zeď, dokud si neuvědomí, že to Toby myslí vážně, nevzdá to a – byť nerad – se neotevře. Toby se maličko uklidnil, když déšť hlasitě zabubnoval na napnutou černou látku nad jeho hlavou. Jít domů pěšky byla dost otrava i tak, netřeba k tomu ještě promoknout na kůži. A teprve v tu chvíli si všiml, že není sám.
Žena s nejdokonalejšími rty na světě stála ani ne deset stop od něj, nad hlavou si držela složené noviny a metala kolem sebe vzteklé pohledy, jako by ji ten déšť osobně urážel. Světle modrý kostýmek nemohl přes všechnu svou drahou eleganci lijáku odolat a bylo jasné, že bude promočená na kost dřív, než vůbec stihne kamkoli dojít. Toby ani nemohl uvěřit, že by měl takové štěstí. Prší, ona je na holičkách a on… on má deštník! Stačí mu k ní jen dojít, zdvořile ji pod deštník pozvat a mohou prostě odejít společně. Bude naprosto přirozené, když se dají do řeči a možná si na někdy smluví schůzku, aby mu mohla… náležitě poděkovat. Možná se konečně dozví, jak se jmenuje. Kdyby se tak jen dokázal donutit překročit zející pekelnou desetistopou propast, která je odděluje.
Vykročil do deště a vzápětí jen užasle sledoval, jak žena letmo zavadila pohledem o nádražní budovu – jeho vůbec neviděla – a velitelsky luskla prsty. Ten zvuk zůstal viset ve vzduchu – i v šumění deště byl neskutečně hlasitý a zřetelný – a žena vykročila směrem ke dveřím ve zdi nádražní budovy, které – a tím si byl Toby zatraceně jist – tam ještě před chvílí nebyly. Kupoval si tady jízdenku už celé roky, zpáteční, a vždycky tu byly jen jedny dveře a jeden vchod. Jenže teď tu byly dvoje dveře, vedle sebe. Žena zatlačila do těch druhých, dveře se před ní otevřely a za nimi byla jen tma.
A na celém parkovišti a možná na celém světě se najednou všechno zastavilo. Hluk města a šum deště utichl, jako by někdo mávl kouzelným proutkem. To ticho bylo tak naprosté, že Toby slyšel vlastní dech, tlukot vlastního srdce. Déšť ustal, do poslední kapky zůstal viset ve vzduchu, kapky se leskly a zářily podivným vnitřním světlem. Jako by se na celém tom proklatém světě nic nehýbalo – až na Tobyho a tu ženu. Ve vzduchu visela předtucha nebezpečí, cosi životně důležitého balancovalo na hraně příchodu. A Tobymu pronikal až do morku kostí pocit, že možná poprvé v životě záleží na tom, co udělá.
Žena prošla dveřmi, které tam vůbec neměly být, zmizela ve tmě a dveře se za ní pomalu začaly zavírat. Toby se zoufale rozběhl, aby nepropásl příležitost, a vrhl se do úžícího se vchodu. Dveře se za ním hlasitě, nezvratně zavřely a v tu chvíli se všechno změnilo.
Navždy.
Toby prošel dveřmi a zjistil, že opět stojí na parkovišti a za zády má nádražní budovu. Na místě strnul a několikrát tupě zamrkal. Pocit, že svět zadržel dech, byl pryč, ale nahradilo ho něco nového a snad ještě děsivějšího. Parkoviště vypadalo přesně jako předtím, vzdálené zvuky města se vrátily, ale už nepršelo. Bylo jasno a slunečno, obloha byla čistá a modrá a na zemi nebylo ani stopy po dešti. Všechno vypadalo naprosto normálně, ale všechno bylo nějak jiné. A žena s nejdokonalejšími rty na světě stála přímo před ním a mlčky, s nečitelným výrazem si ho prohlížela.
„To jste opravdu neměl dělat,“ poznamenala nakonec a její hlas byl do puntíku takový, jak doufal: sytý, hřejivý, melodický.
„Co jsem neměl dělat?“ opáčil Toby. „Chci říct… co se to tu právě stalo? Kde to jsme?“
„V magickém světě. Je všude kolem vás, celou dobu, ale lidé ho většinou raději nevidí, aby si zachovali zdravý rozum a prostý život. Jenže někdy sem náhodou najdou cestu i lidé z všedního světa. Jdou tam, kam by neměli, jdou za někým, za kým by jít neměli… a pak už nikdy není nic stejné.“ Podívala se na něj, skoro smutně. „Vy teď stojíte každou nohou v jiném světě, ve skutečném světě Veritii a v magickém světě Mysterii. A být smrtelníkem ve světě magie je ošemetná věc.“
„OK,“ pravil Toby. „Tak moment. Začněme něčím zásadním. Já jsem Toby Dexter. Kdo jste vy?“
„Já jsem Gayle. Měla jsem si vás všimnout, ale byla jsem nějak… zamyšlená. Celý den mělo být slunečno. Pršet nemělo ani náhodou. A já se v těchto věcech nikdy nemýlím. Jenže dnes se něco změnilo, ve vašem světě i v mém, a mě trápí, že nevím jak a proč se tak nemožná věc vůbec mohla stát. Proč jste šel za mnou, Toby Dextere?“
„Chtěl jsem s vámi mluvit. Zeptat se, jestli byste si třeba nechtěla vyjít, na večeři nebo tak…“
Gayle se usmála a zavrtěla hlavou. „Obávám se, že to je naprosto nemožné.“
„Aha,“ řekl Toby. Byl zklamaný, ale ne tak úplně překvapený. „Nu, myslím, že vás ještě uvidím.“
„Ano,“ odvětila Gayle. „Dost se obávám, že ano.“
Obrátila se a odešla do jasného slunečného večera a ani jedinkrát se neohlédla. Toby tam stál, z deštníku mu kapalo a nikde nebylo ani stopy po dešti.

• přeložila: Miroslava Polová

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).