Na tom, že knihovničky českých čtenářů fantastiky tak skvěle vypadají, mají zásluhu především naši výtvarníci, kteří se věnují těžké a mnohdy nevděčné práci tvorby obálek. Jan Patrik Krásný patří mezi ty nejlepší, a tak si zaslouží představit se i jinak než svými obrazy. Proto jsem pro vás připravila rozhovor, kde si můžete přečíst například o tom, proč nejraději kreslí draky, kde hledá inspiraci či s jakými pocity prochází kolem knih se svými obálkami.

Začínal jste malovat ze zájmu, proto, že vás to bavilo. Kolik z toho nadšení zbylo dnes, po mnohaleté rutině? S jakými pocity každý den berete štětec, respektive počítačovou myš do ruky?
Poslední léta si hraji spíš s myší. Zábavu při malování si člověk užívá stále, zvlášť pokud po vás klient požaduje věci, které neumíte a během týdne si je musíte profesionálně osvojit. :-)
Nadšení by neubývalo, nebýt té strašidelné rychlosti, se kterou se musí tyto věci zvládat. Spíš člověka ochlazuje vědomí, že malování už ničemu v tomhle potemnělém světě nepomůže, což je pro umělce, kteří začínají vždy jako idealisti, tak trochu hrob.

Jste hodně sebekritický?
To musím. Pokud bych nebyl k sobě sebekritický, hned bych to schytal zvenku, a já se radši buzeruji sám, než aby to za mě dělali druzí :-). Jak napsal William Blake, musím si vytvořit vlastní systém, jinak mě zotročí systém druhého.

Nejlépe se vám malují draci, prastará stvoření plná tajemné magie a moudrosti. Proč právě oni?
No právě proto. Mě nebaví malovat současnou hmotnou realitu, jak ji všichni známe. Výtvarné umění bylo dříve chápáno jako jedna z magických praktik, která zpětně ovlivňovala přítomnost. Ještě dříve, než jsem začal malovat fantasy, jsem dlouhá léta studoval takové věci jako transcendentální filozofii, starověká náboženství a mytologii, hermetismus či magii, tedy vše, čeho se fantasy žánr dotýká. Tyhle obory nejsou o nic méně sofistikované, než je třeba kvantová fyzika, která se pomalu, ale jistě začíná rovněž blížit magickému myšlení, tj. stále hlubším uvědomováním faktu, že pozorovatel a pozorované jaksi jedno jsou a navzájem se ovlivňují.

Pomocí malby v kontextu s knižním textem se snažím ve čtenáři vybudit jeho vlastní magické síly a imaginaci. Lidský svět stojí a padá na představách. Ideologické systémy a přemrštěná technika tyto magické léčivé schopnosti v člověku ubíjejí.

Asi si časově nemůžete dovolit nějaký tvůrčí blok, ale přesto, když se tak stane, jakými prostředky přivoláváte múzu a inspiraci?
Inspirace se dá najít všude a v každé chvíli okolo nás a v nás. Stačí se umět podívat jinak než jen pragmatickým zrakem, tzn. otevřít se svým múzám či andělům, i když to jde dnes stále hůř. Současná společnost, vzešlá ze všech možných strachů, staví fantazii a intuici do cesty stále urputněji čím dál víc rušiček (viz romány od Dicka či Orwella). Jiné paralelní světy jsou zde však stále přítomny a mohou být klidně plné draků a magie. Náš časoprostor je relativní rozměr a každý z nás ho na konci překročí do úplně jiné reality, nejspíš takové, jakou si zasloužil. Jsem přesvědčen, že největší inspirace přichází právě odtud.
No ale abych byl konkrétnější, docela dobře mě naladí k fantasy rovinám keltská muzika, která dokáže úžasně evokovat ten bájný lyrickoepický svět, jak ho vykreslil třeba Tolkien a který mě stále inspiruje k tvorbě.

Jaká je cesta od oslovení nakladatelem po hotovou obálku?
Je to prosté. Pokud se mi ozve některý z nakladatelů a zadá mi úkol, začínám na něm pracovat. Klienti mají buď konkrétnější představu, nebo mi ponechají zcela volnost, což je pro mě vždy ta lepší varianta. Po prostudování textu si vyberu téma, které mě něčím osloví. Během toho nechávám volně plynout asociace, a když mě některá dostatečně zaujme, zabývám se již jejím konkrétním zpracováním. Je to cesta od první skici přes stále jemnější upřesňování v computeru. Často používám technické postupy tzv. matte painting, což je metoda, která se uplatňuje hlavně ve filmovém žánru pro tvorbu backgroundů, čili scenérií pozadí. Jde o kombinaci digitální malby a prvků z fotografií (např. tvarů a textur) pomocí nejrůznějších masek a výřezů. Pro tyto účely je přímo geniální program Photoshop.

Přirozené malířské efekty, jako jsou třeba plastické tahy štětcem, se zase lépe vytvářejí v Painteru. Pokud je potřeba dosáhnout jiného vyznění než u 2D malby, využívám modelovacích programů 3D, jako je například 3Dmax nebo Maya pro architektonické prvky, Terragen a Bryce pro vytváření krajin či Poser pro figurální podklady. Teprve v poslední době mám natolik výkonný počítač, že utáhne i velmi komplikované kompozice, kde není výjimkou překrytí dvou set i více obrazových vrstev přes sebe. Přitom řeším všechny ty výtvarné a kompoziční zákonitosti, které během práce vyvstávají, až po konečné lazury a jejich barevné ladění.
Pokud už nejsou ze strany vydavatele výraznější připomínky, obrázek přes web odešlu a dál už na obálce pracuje grafik, který může svou grafickou úpravou obrázek buď umocnit, nebo naopak potlačit. Myslím, že práce grafiků je v tomhle žánru stále ještě podceňována.

Jak do toho celého zasahuje autor knihy?
S autory jsem ve styku jen výjimečně. Většinou má poslední slovo nakladatel se svým vkusem, a ten přihlíží především k obchodním hlediskům, tj. aby kniha na pultu upoutala eventuální kupce. Jiná hlediska upřednostňují autoři. Já se snažím zase o jiná hlediska. Ve skutečnosti to ale znamená určité kompromisy na všech stranách.

V jaké části dne se vám nejlépe maluje? Mnoho spisovatelů nedá dopustit na hlubokou noc, má i pro vás zvláštní inspirační kouzlo?
To není otázka části dne. Musím se umět soustředit prakticky kdykoli a práce mi zabere určitý počet hodin, takže pracuji jak ve dne, tak i v noci. Jinak to nejde :-). Pravdou ale je, že v noci člověka tolik neruší vibrace okolního světa.

Jak pečlivě sledujete zahraniční výtvarníky?
Sice ne moc pečlivě, ale sleduji jak domácí, tak zahraniční sf tvorbu. Jde o žánrový stream a je vždy dobré znát, kudy se právě ubírá. Na západě se ovšem postupně mění v mainstream, což může vést ke zvyšování kvality, ale taky k rozmělňování. Všeobecně se ale objevuje čím dál víc velmi dobrých mladých výtvarníků. Dnes už se mohou opřít o velmi silnou tradici a předchozí generační zkušenosti a věnovat se tak mnohem víc hledání osobního stylu.

A co česká konkurence? Je mezi ní někdo, komu obzvlášť držíte palce?
Jsou tady dobří výtvarníci, jmenovat je ale nebudu. Co tu ovšem chybí, je nějaká menší sf galerie, kde by se dala průběžně prezentovat a prodávat vytvořená díla českých výtvarníků. Běžné galerie jsou orientovány úplně jinam a to příliš konkurenční motivace nedodává.

Co vaše koníčky, zájmy? Kolik vám na ně zbývá času?
No to je trochu rejpnutí, ne? :-) Opravdu je to hodně vyčerpávající profese, pokud se má s ní člověk uživit, takže i kdyby nějaký čas náhodou přebyl, nedostává se pro změnu zase energie. Ale i přesto se mi letos podařilo po asi třiceti letech dokončit pár nedotažených filmečků z mládí, spíš jako rest než nějaký tvůrčí počin. Amatérský film byl ale dřív mým velkým hobby.

A co nemoc z povolání? Bezmyšlenkovité čmárání po papíře, automatické myšlenky typu „příšerná barevná kombinace“, sny plné pastelek?
Kupodivu něco takového jako bezmyšlenkovité čmárání a sny o malování jsem zažíval spíše před revolucí, kdy moje šance na ilustrování sf byla téměř nulová. Teď se mi spí mnohem lépe.

Jaké myšlenky se vám honí hlavou, když procházíte knihkupectvím a z regálů na vás koukají vaše obrazy? Je to něco jako splněný sen?
Spíš tam vidím ty chyby, kterých jsem si dříve nevšimnul. Rozhodně splněným snem bych to nenazýval, výstižnější by bylo říct, že jde o permanentní plnění úkolů. Svou činnost totiž řadím víceméně do sféry služeb, kde mým úkolem od nakladatele je především zvednout prodejnost jeho knih, což příliš romanticky nezní. Volná tvorba je přeci jen o něčem jiném. Ale já svou profesi beru tak trochu i jako osobní duchovní cestu. Nic jiného mě nedokázalo tímhle dobrodružným způsobem naučit takové sebekázni jako právě ilustrování knih. Howgh.

Autorův web najdete zde.