Pokolení starců, Brian W. Aldiss
 |
Mléčné zuby jsou dávnou historií, jediné, s čím se setkáváme v této apokalyptické vizi budoucnosti, jsou nanejvýš rozpraskané a strupy pokryté stařecké dásně, usmívající se z rozšklebených úst. Zemi obývá pokolení starců. Těla přeživších nesou gotické rysy věkovitosti. Smrt se netrpělivě vznáší nad pustou krajinou a čeká na těch pár posledních poutníků, kterým se ještě daří ohýbat revmatismem zatížené trouchnivé kosti a nepodlehnout dočista blouznivým představám a povídačkám objevujícím se nyní na každém rohu.
Rozhodně se nebudeme plést, pokud tuto tragédii, jíž je lidstvo stiženo, budeme brát takřka v biblickém slova smyslu.
Svět ztratil schopnost rozvíjet se, evoluce pozbyla svého atraktoru a schopnosti samoorganizace. Všichni větší živočichové přišli o možnost reprodukovat se, pouze ti drobnější, skrytí bezpečně pod zemským povrchem, unikli bez úhony v době, kdy se člověk stal obětí svých vlastních vynálezů.
Důsledkem je, že veškeré dětství zůstalo v práchnivějících zásuvkách rozeseto po celém světě, stalo se památníkem obdařeným věnováním dávno ztraceného času minulosti.
Poskrovnu rozeseté vesničky s několika málo přežívajícími jsou citadelami nemocí a strachu. Život se zpomalil na nejvíce únosnou mez a večerní rozhovory se redukují na plytká hodnocení počasí a bolesti zubů.
Takzvaná „svoboda“, ať už to znamená cokoli, je příznačně vystižena podobou rozbořeného kamenného mostu, který odděluje jak jednotlivá individua, kulturu či společnost, tak věky nabyté znalosti a vědomosti. Obzor výmyslů se každým dnem rozšiřuje a paranoidní představy kouzelníků, armád válečníků či skřítků jsou běžným vysvětlením obyčejných přírodních úkazů.
Příběh, jak bychom mohli předpokládat, není vystavěn lineárně, počínaje Neštěstím a od tohoto bodu odvíjejícími se událostmi, případně hledáním východiska z tohoto druhu chaosu a zprimitizování společnosti, do kterého se několik posledních z této postižené generace vlastním přičiněním dostalo. Naopak. Únik radiace, jež způsobila totální sterilitu, obrací naši pozornost k nevyrovnanému páru stále doufajícímu, hledajícímu v nastalé situaci pozitivní odraz. Vypráví nám, kterak se jejich život ubíral právě onou cestou, díky níž dospěli tam, kde jsou.
Kniha je vlastně pamětí na špatné časy, které se ovšem plynule přelévají do časů ještě horších. Ti dva jsou nevšední právě tím, že stále na životě lpí, přestože je mnohem snazší odejít z domu oknem a ukončit veškerou degeneraci a rozklad, který je nevyhnutelný. Stále věří, že tahle mizerná současnost je lepší než ta druhá, mechanizovaná, organizovaná a pachů zbavená doba, v níž se málem ocitli. Kdyby pro nic jiného, nyní mohou žít podle lidských měřítek, jen zde mohou být plně individui užívajícími si obyčejně, prostě a naplno bohatství života jednotlivce. Ta druhá budoucnost, které jen o fous unikli, musela být ve všech ohledech špatná.
Přesto stále něco schází. A nejsou to pouze děti, které, zdá se, udávají nejen smysl života, ale také jakýsi řád a organizovanost. Kniha se stává bludem, je snem a halucinací katastrofy, s níž nakonec není těžké se vyrovnat. Člověk je tím nejpřizpůsobivějším tvorem na světě, ale je také tím nejnebezpečnějším. Především sobě samému.
Tedy proto jsou všichni odsouzeni k pomalému vymírání, stávají se hrozbou, a přestože se v závěru ukazuje čekání na novou mladou generaci jako úspěšné, nikdo již v takové společnosti nedokáže žít.
Brian W. Aldiss zůstává mnohým čtenářům vědeckofantastických knih stále neznámým, nestravitelným (až na výjimku v podobě legendárního Nonstopu), jelikož jeho příběhy jsou příběhy o cestě, která většinou končí pevnou zdí, odvíjí se pouze prostřednictvím dialogů několika málo postav, s nimiž není lehké se ztotožnit, nejsou to hrdinové v pravém slova smyslu, ale naprosto prachobyčejní, všední smrtelníci akceptující to, co jim rozednění osvětlí jako nový den.
Pokud si jako já na poslední stránce budete klást otázku, za jakých okolností by tedy bylo možné ušetřit svět všech těchto šíleností, zda existuje reálné řešení, které nutně nevede k jeho destrukci, pak jste knihu četli správným způsobem. Právě proto, troufám si říct, byla napsaná, aby v nás vyvolala tuto existenciální pochybnost nad důvěrou v člověka a ve způsob, jakým vede svůj život k pochybnému cíli.
Správné také jistě je, že odpovědí se vám jaksi nedostává, těžko přiznat jakémukoli řešení úspěch. Hlavně si zachovat zdravý rozum, nic jiného mě nenapadá. Doufám, že vás ano, ale v knize Pokolení starců, jakkoli je to deprimující vize budoucnosti, výborně uchopené a zpracované, rozvržené a napsané, jsou starci neschopní přežít, a to nejen z důvodu vršících se let. Jednoduše jim a jejich snům odzvonilo, budoucnost je určena už jiným.
A stále plyne den za dnem. Míjí měsíce. Zimu střídá jaro a léto. Země se pomalu obnovuje. Pouze lidé neustále stárnou. Stromy jsou vyšší, ptačí zpěv hlasitější… a hřbitovy plnější.
- Brian W. Aldiss: Pokolení starců
- vydal: Laser-books, Plzeň 2010
- přeložil: Vít Kabelka
- obálka: Tim White
- 288 stran / 239 Kč
