Počítání hlav, David Marusek
 |
Staří matadoři jsou sázkou na jistotu. Málokdy se stane, že se spálíte. I po dvou třech křížcích publikování dokáží přicházet s novými nápady, případně uchopit staré a nahlížet na ně z jiného úhlu. Ale kdybychom četli jen dinosaury žánru, brzy by je potkal stejný osud jako jejich nemotorné jmenovce – vymřeli by. A trh by zel prázdnotou. Proto není od věci sem tam uvolnit místo novým hlasům, nadějným nováčkům, kteří zazářili několika slibnými krátkými pracemi, jimiž si získali náležitou pozornost a vybudovali si pověst nadějných vizionářů a inovátorů. V takovém případě jsou očekávání, zda zvládli upéct svou prvotinu, oprávněně vysoká. Podařilo se Davidu Maruskovi složit kulinářskou zkoušku?
Samson Harger je úspěšný, světoznámý umělec, obalový designér zvučného jména, který se zakouká do zámožné, vlivné podnikatelky Eleanor Starkeové. Protože je to pro oba výhodné, po pár schůzkách v holoprostoru, a následně v reálu, je brzy ruka v rukávu. Eleanor stoupá po společenském žebříčku mílovými kroky, a jako by toho nebylo dost, získají vzácné povolení pořídit si potomka. Jenže dojde k systémové chybě bezpečnostního systému a idyle je brzy konec: identita Samsona Hargera je pošramocena, a tudíž záhy během několika okamžiků vymazána z veškerých databází. Sam je oficiálně mrtvý, jeho kariéra u konce. A aby toho nebylo dost, stane se zajištěným, smraďochem, jehož vedlejším efektem je strašlivý – ale to je jen špička ledovce…
Ne nadarmo se říká, že být ve správný čas na správném místě je základ úspěchu. Své by o tom mohl vypovědět David Marusek. Dokud perspektivnímu Američanovi nevyšlo na Nebulu nominované, cenou Theodora Sturgeona oceněné Svatební album, byl pro našince takřka neznámý, a možná by jím opět zůstal (jako prve s novelou Byli jsme radostí celí bez sebe, která se objevila v Dozoisově ročence Science Fiction 1995 (Netopejr, 1997)), kdyby nestanulo po boku dalších pozoruhodných dílek v Šustových Trochu divných kusech (TDK 2, Laser-books, 2006), antologiích, jež jako ledoborec narušily dlouhotrvající krustu nezájmu o mladé hlasy žánru a následně nejednomu z nich prorazily cestu na český trh. Cesty osudu nakonec zapříčinily, že se s pozapomenutou novelou setkáváme podruhé, neb tvoří první část, rozsáhlý prolog právě recenzovaného objemného debutu. Nutno říci, že ačkoliv nedosahuje mistrovských kvalit, dřímá v ní slušný potenciál, jehož si byl Marusek dobře vědom, navíc otevřený závěr vybízel k připsání dalších řádek, a tak, po vzoru mnohých romanopisců, na ni volně navázal regulérním příběhem…
…který se odehrává o 40 let později ve Spojených demokraciích po událostech vylíčených v novele a otevírá okno do vzdálené budoucnosti druhé třetiny 22. století, protkané pokročilými technologiemi. Zapomeňte na realitu, teď je tu holoprostor se svými zástupci (momentální kopie vás samých, které necháte vyřídit nezbytné, důležité, mnohdy nudné záležitosti), simulacemi (novodobí herci), a zejména služebnými systémy, z nichž se nakonec vyvinuli mentaři, umělé inteligence, rozumové mysli s právem na život. Když o ně přijdete, dostanete se do nemalých potíží. Ne nadarmo si Samson v jednu chvíli povzdychne, že jeho Henry Byl skladištěm mé životní práce a pamětí. (…) Vedl mi účetnictví, daně, schůzky a právní záležitosti. Sledoval mé zdraví, bydliště, investice. (…) Pracovali jsme jako tým. Naučil jsem ho roli ďáblova advokáta. On mi poskytoval zpětnou vazbu a porozumění. Bez něj si připadá jako neúplná osobnost. Právě mentaři jsou, vedle četných povolání, spolehlivými, pro uchování soukromí naprosto nepostradatelnými pomocníky, důvěryhodnými přáteli. Vždyť svět jedniček a nul je tak zrádný! K podvrhu může dojít v okamžení, ani nepoznáte, že hovoříte s imitací. Proto se UI vzájemně neustále testují. Klonování a kouzla s DNA způsobují, že ani v reálu to není žádný med. To je důvod, proč existují Vlastenečtí slimáci, nanomechanismy schopné kdekoliv (na ulici, v restauraci, ale třeba i v koupelně) a kdykoliv (samozřejmě se přisají na tělo) otestovat vaši totožnost. Naštěstí je později vystřídá famózní, sofistikovaný, pro jedince stravitelnější systém nitů, nitwork, který vstřebáte pokožkou. Leč vedlejším efektem neustálé verifikace je fakt, že ti nahoře vědí o každém kroku, který učiníte. A kdyby jen o něm…
Počítání hlav je po vypravěčské stránce sympaticky pestré. Zatímco v novele se slova ujímá hlavní hrdina románu Samson, jenž nás pozvolným rekapitulováním přelomových okamžiků vlastního zajímavého života souběžně seznamuje s prostředím a okolnostmi, které panují ve společnosti a do nichž zabředl, je zbytek svazku líčen z pohledu třetí osoby. Tento nadhled knize nesmírně prospívá. Jen tak vynikla plejáda přitažlivých, určitou společenskou vrstvu reprezentujících individuí, která nezřídka zastiňují jednotlivé dějové linky, s nimiž jsou spjaty. Největší slabinou prvotiny je plytký, rozháraný děj, jenž lze shrnout jednou holou, nelichotivou větou. Ale nevěšme hlavu, protože kýžený poklad nalezneme jinde: v prokresleném, dynamickém, pulsujícím universu, které poznáme jak navenek, tak právě z chování a jednání protagonistů. Je velká škoda, že autor zejména první třetinu díla věnuje více prostoru formování rozličných příběhových větví a pomíjí, zanedbává psychologii figur, aby na zbytku stránek provedl obrat o sto osmdesát stupňů – nosnějším charakterům vdechl duši a perspektivní, byť lopotně budované vedlejší linie byly jedna po druhé nepochopitelně zašlapány. Závěr připomíná přenos utkání amerického fotbalu, kdy skrumáž těl pobíhá po hřišti všemi směry a pere se o míč. Nejste-li jeho fanoušek, můžete být lehce rozmrzelí, že vás nalákali na velkolepou show, ale hlavní číslo si eskamotér nechal na příště – do pokračování nazvaného Mind Over Ship.
Z objemného svazku čiší mírná nevyzrálost rukopisu a nekázeň udržet stabilní tempo, jako kdyby autor trpěl rozpolceností. Slabší, hluchá místa psal nováček, jehož styl je čtivý, donutí vás hltat příběh, ale chybí mu správná příchuť, pasáže jsou neslané, postavy ploché, bez života, nic moc se neděje, a hle, pero přebírá mistr, který čaruje se slovy (Kolem ostrůvků kovových stolků a pestře pruhovaných slunečníků tekla řeka chodců…), tahá z rukávu vynalézavé obraty (On měl černý knír a stříbrné vlasy a vypadal jako přeborník v nudě.) a výmluvné věty, co vydají za tisíc slov (Žena k Bogdanovi s nadějí vzhlédla, ale ten ignoroval ji i její bídu.), oživuje výrazné osobnosti (kousavý, jako bodláčí pichlavý Coburn) a pitvá jejich rozpoložení (Samova osamělost, Fredovy pochybnosti), zkrátka umí zahrát na správnou strunu v kýžený okamžik. Líbí se mi, že David podává detaily v rozumných dávkách, byť v chvatu v první třetině zapomíná objasnit danou situaci, proč se to děje, či co je daná věc, technologie zač – to nakonec vysvětlí, ale po delší době, většinou ob kapitolu. Vzhledem k útržkovitosti linií si počkáte, než se k ní prokoušete, a zbytečně tápete.
Marusek vytvořil uvěřitelný svět, přestože není natolik přitažlivý, jak by se mohlo zdát na první pohled. Společnost ovládá Tri-D rada guvernérů, mocných, zámožných osobností, hájících zájmy občanů, ale nikoliv na úkor svých megakorporací… Pod ochrannou kopulí, ochranným sítem před teroristy z vnějšku, ve stínu gigavěží, se děti už dávno nerodí přirozenou cestou. Je děsivé i komické zároveň, jak je to snadné. Ovšem kvůli omlazovací kúře, jež dala vráskám a bolavým kloubům vale, je potomků málo – populační politika je neúprosná a bez povolení si neškrtnete. Kdykoli se nějaké objeví, je středem pozornosti: Samsona překvapilo, kde se tady vzalo tolik dětí. Snad nikdy nebyla společnost natolik propojená s ekonomikou. Jakákoliv pozornost stojí kredity (sledování novel na ulici, vystoupení živých herců). Vyrobit lze cokoliv, v extrudérech (Vyvalila se na něho ohromující záplava telefonů všech možných tvarů a ve všech možných skupenstvích – daly se obléknout, sníst, byly ekologické – mnohé z nich byly pro spotřebitele zdarma.), a stejně tak zničit, recyklovat, v autoklávech. Základní, podružné úkoly plní služební technika (arbeitory, medbeitory). Jen o stupínek nad nimi jsou klony, iteranti. A tady se zastavme. Autor přišel s perfektní ideou. Uchopil typy lidí, kteří vynikali určitými schopnostmi nezbytnými či vhodnými pro určitá povolání, a ty nakopíroval – russové jsou dle vzoru Thomase A. Russe loajální a obětaví (a posedlí vytvářením seznamů), proto pracují jako strážci pořádku. Jenny zas starostlivé a trpělivé. Kdo by mohl být lepší sestřičkou? Denně brázdí ulice zástupy jeromů, lul nebo penelop, mašírujících do zaměstnání, kde pracují za mrzký peníz. Z oněch milionů se seznámíme s jedním vzorovým párem sestávajícím z Freda, jenž si jako správný russ vzal evangelinu, a Mary. Na nich demonstroval, že nejde o pouhé prázdné schránky, ale o plnohodnotné lidské bytosti… Podobně vybral zástupce z řad volných (vznikají libovolnou kombinací genů), retrokluka Bogdana, jehož „příbuzným“ je Samson. Je-li volných dostatečný počet, vytvoří čártr, uskupení, v němž každý člen přebírá jméno majitele a hájí zájmy komunity; žijí pohromadě v jedné budově a přispívají do společné pokladny. Klany ilustrují neustálý, každodenní boj o to, aby miska výnosů převážila neúprosné náklady. Bez peněz se dá přežít, jídlo a spoustu výrobků lze obstarat zdarma, ale bez omlazování ztrácíte společenské postavení, a tedy všechno – pro staré tu není místo.
Ač tu jsou, hlubokomyslné úvahy nehrají prim. Autor rovnou předkládá budoucnost, jaká by mohla být, a jací bychom mohli být ve víru nekonečných proudů dat: Když jsme se o několik týdnů setkali v reálu, byl jsem nesmělý. (…) Seděli jsme vedle sebe v mém obýváku a snažili se o něčem souvisle mluvit. K ničemu to nevedlo. A dělá to sakra dobře: Nedokázal jsem říct, jak je to dlouho, co jsem byl naposledy v jedné místnosti s člověkem z masa a krve. Tak dlouho jsem žil jako poustevník, že se mi zatočila hlava a musel jsem se posadit. Inu, když chce, psychologie mu jde výtečně: Osamělost je ostrá jako jehla teď, před hodinou nebo minulý týden. Škoda, že to nebývá pravidlem.
Nedostatek filozofických disputací možná nepotěší náročné čtenáře, ale to neznamená, že se budete nudit. V kontextu je kniha plná humorných scén, které vhodně doplňuje užitý hovorový jazyk (Večer jsem si obvykle naládoval Henryho do opasku.), slang (kredoše, kafiště, smažené kuřiště a kousek pízy) a pochopitelně hlášky mladého Bogdana („Hergot, už mi raší chlupy na místech, který byste ani nechtěli znát.“); o svérázných osobnostech nemluvě: Mezi její koníčky patří šerm, šachy a rekreační manželství. Bohužel samostatně příliš neobstojí, neboť se z nich vytrácí původní význam. Ale komu to po dočtení vadí, že? Snad jen recenzentovi… A tak bych mohl pokračovat o Kabinetu, face dresseru, E-Pluribu, včelách… enormních rozměrech knihy či lajdáckých korekturách… ale myslím, že bude lepší, nechám-li tyto delikatesy již na čitateli.
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 6/10. Počítání hlav je zajímavý, čtivý román, kterým Marusek potvrdil pověst nadějného nováčka, když vzkřísil a roztančil uvěřitelnou budoucnost v žáru pokročilých technologií. Mé sympatie si získal tím, že neopomněl zohlednit bezprostřední dopady na člověka, navíc způsobem hodným pochvalného zamručení. Prostřednictvím hrdinů jednotlivých, roztříštěných dějových větví, z různých společenských vrstev, vykreslil komplexní obraz fungující společnosti. Opravdu zamrzí, že autor nevyužil potenciálu, který se mu nabízel. Vždyť solidní základy už měl, žel na nich vybudoval jen skelet budoucího bydla, který snad dostaví v chystaném pokračování. Knize by rozhodně prospěl menší rozsah. Nakonec nejde o takovou tragédii, jak by se mohlo zdát. Třebaže s odřenýma ušima David nakonec zkoušku složil. Ba co víc, zapracuje-li na příběhové složce, svým duším poskytne větší prostor a vypiluje poněkud nevyrovnaný literární projev, může se stát velikánem žánru. Našlápnuto má výtečně. Nakonec, odhlédnete-li od děje s premisou, že se chcete pobavit a fascinovat vykresleným světem skrz povedené charaktery, klidně si k mému hodnocení přičtěte dva body.
- David Marusek: Počítání hlav
- vydal: Triton, Praha 2009
- přeložil: Zdeněk Uherčík
- obálka: Chris Moore
- 496 stran / 349 Kč
