Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Orcigard, Likarijská trilogie 3, Vladimír Šlechta

vladimir-slechta-orcigard

Netušila, že příšery mohou vypadat tak strašně.

Už od rána se s elánem věnovala své mapě. Znovu a znovu listovala poznámkami, studovala útržky informací, které složitými cestami získala od nejrůznějších dobrodruhů nebo vyčetla z ohmataných, špatným jazykem psaných spisků. Prameny, z nichž čerpala, hovořily takovýmito slovy:

Obcházeli jsme skalisko dva dny, za hustého deště a po pas v bažině…

Z vrcholku oné prastaré věže jsme daleko na jihu zahlédli obrysy Východních Zrcadlových hor…

Vodní tok, který jsme pojmenovali Bahnitá řeka, je zřejmě jedním z přítoků Lodusu…

Orkové zaútočili krátce po poledni, zabili tři mezky a stáhli se do lesa. Ukryli jsme se za mršinami a čekali. Orkové tu a tam vyrazili ze stromů, ale vždy jsme je odrazili. Za soumraku jsme se jali ustupovat. Po několika mílích jsme narazili na širokou dlážděnou cestu, vedoucí nazdařbůh od severu k jihu…

Na dlouhý cár papíru si zaznamenávala odhady vzdáleností i světových stran. Odpichovátkem odměřovala míle, husím brkem dokreslovala do mapy všechny ty význačné body, o nichž hovořila vyprávění bezejmenných průzkumníků. Mapa se rychle pokrývala písmem i topografickými značkami.

Ta mapa se měla stát zlatým hřebem její monografie. Jediná dosud zpracovaná mapa Orcigardu! A jediná monografie, v níž budou systematicky vypsány všechny dostupné informace o zaniklé říši tajemné rasy, zvané pterrové.

Jen si nebyla jistá, jak svou monografii nazve. Byl by vhodný název Ti, kteří odešli? Nebo prostě Pterrové? Či spíše Tajemní pterrové?

Vstala od psacího stolu a přešla k oknu. Okenní křídla, vylepená průhledným pergamenem, byla doširoka otevřená. Za nimi byl les a dlouhý soumrak pozdního léta.

Před nějakými padesáti lety tu hraničáři vyrubali do kožichu pralesa mýtinu a na ní postavili pár srubů. Ty sruby tu pořád stály, sloužily pro ubytování lesníků, stájníků i dalšího služebnictva. Vedle srubů se pak starému vévodovi zalíbilo vystavět lovecký hrádek Skalka. Hrádek? Spíš jen o něco větší a pohodlnější dvoupatrový srub.

Místnost, z jejíhož okna se mladá žena dívala, se nacházela v podkroví loveckého hrádku. Z okna viděla krajní srub, ohradu pro koně a… les. Příjemný les vrcholícího léta, sytě zelený listím dubů a buků s bílými šmouhami břízek, tu a tam potemnělý smrkovými houštinami.

Podkrovní místnost původně sloužila jako ložnice pro méně významné hosty. Teď se do ní vešla jednoduchá postel, pár polic zavalených svazky papírů a manuskripty, stůl s jedinou židlí.

Na parapetu okna zahlédla žena zrcadlo. Natáhla po něm ruku a usmála se. Zrcadlo bylo jedním z pout, která ji spojovala s pterry. Důkazem, že tady kdysi žili.

Zrcadla se obvykle vyrábějí ze skla, ale tohle bylo z kovu. Zrcadlovou plošku, velkou jako dlaň, mělo vyleštěnou do úžasné hladkosti a kolem ní širokou obrubu, ozdobenou rytinou s květinovým vzorem.

Vzala zrcadlo za zdobenou rukojeť a pohlédla do něj. Nečekala nic jiného, než že spatří svou tvář, obličej mladé ženy, ani hezký, ani ošklivý, snad jen s trochu naducanějšími tvářemi, rámovaný hustými tmavými vlasy svázanými do volného copu.

Podívala se do zrcadlové plochy a chvíli jí trvalo, než pochopila, co tam vlastně vidí.

Netušila, že příšery mohou vypadat tak strašně.

Nevykřikla. Jen se zapotácela, zrcadlo jí vypadlo z ruky a kovově zařinčelo. Opřela se o vyřezávaný sloupek postele. Nohy se jí třásly, přemáhala slabost a chtělo se jí zvracet. V té chvíli všechno, všechno pochopila.

Pak se rozplakala.

¤¤¤

Dlouho do noci nemohla usnout. Když se ráno vzbudila, měla polštář zmáčený slzami.

Za oknem, které včera nikdo nezavřel, začínal další pěkný den unaveného léta. Slunce se opíralo do řiďounké mlhy, rozpouštělo ji. Sluneční paprsky se třpytily na těžkých krůpějích rosy, která zmáčela trávu i listy buků.

„No tak, Sylvo,“ řekla žena, ležící v posteli. „Vzchop se. Jsi už dospělá ženská.“

Na chviličku se zamyslela a pak dodala: „Vzmuž se, holka.“

Nervózně se zachichotala vlastnímu vtípku, a to ji vyděsilo ještě víc. Nejenže mluví do prázdného pokoje, ale navíc dělá hloupé vtipy a směje se jim. Měla pocit, že začíná šílet.

„Marianna měla pravdu,“ dodala ještě. „To zrcadlo je prokleté. Nikdy jsem ho neměla brát do ruky.“

Odhodila přikrývku, nerozhodně se posadila, bosé nohy shodila na podlahu. Roztřásla se zimou. Ranní mlha pronikla dovnitř, povalová podlaha byla prostydlá a vlhká.

Nerozhodně seděla na posteli, tenoučkou noční košili vyhrnutou nad kolena, třásla se zimou, odhodlávala se k dalším projevům života. Kdosi zaklepal na dveře, pak vstoupila postarší nosatá služebná.

„Podává se snídaně, má paní,“ oznámila. „Pomůžu vám s účesem.“

Žena, která o sobě mluvila jako o Sylvě, potřásla hlavou. „Nebudu snídat, Marianno.“

Služebná se na ni pátravě zadívala: „Není vám dobře, má paní? Jste bledá! Měla jste špatnou noc? Něco vám udělám s těmi vlasy.“

Služebná se ráda probírala hustými kadeřemi své paní, snad proto, že ona sama měla vlasy řídké a zplihlé jako myší ocásky. Sylva kapitulovala. „No tak dobře, Marianno. Něco posnídám. Ale přines mi snídani sem… Učešu se sama.“

Služebná se neměla k odchodu.

„Ještě něco?“ zeptala se Sylva.

„Pan Skjold,“ vysoukala ze sebe služebná. „Včera sem dorazil jakýsi jeho kumpán. Prý něco ví o těch…“

„O čem?“

„No, o domech těch ptákohlavců…“

„O pterrských stavbách?“ vzedmul se v Sylvě kousíček včerejšího elánu.

„Ano,“ zahuhlala služebná. „Ale pokud se necítíte dobře, řeknu panu Skjoldovi, aby toho svého přítelíčka poslal pryč.“

„Promluvím si s ním. Vyřiď Skjoldovi, že jsem za okamžik dole!“

„Zapletu vám vlasy,“ trvala na svém služebná.

„Ne, Marianno! Učešu se sama!“

Nosatá služebná odkráčela, nesouhlasně si mumlajíc. Sylva se přioblékla, rozpletla si vlasy, přičísla je a znovu zapletla. Neměla o sobě valného mínění, byla přesvědčená, že je nepohledná a že má pár nepříjemných liber nadváhy. Věděla však, že takhle pěkné vlasy jen tak někdo nemá. Husté, silné a zdravé. Čím si ty vlasy jen zasloužila? Nikdy se o ně nijak zvlášť nestarala.

V umyvadle smyla stopy včerejších slz. Opravdu to trvalo jen chvíli. A pak už scházela po dřevěných schodech dolů do haly.

Čekali tam na ni. Rytíř Brono Corawak, Skjold a Skjoldův kumpán.

„Dobré jitro,“ pozdravila je. Lehce se uklonili, kumpán se pokusil o neohrabané pukrle.

„To je Fríghas, vznešená,“ představil kumpána Skjold. „Můj starý spolubojovník. Sloužili jsme pod Raymondem de Couissy.“

„Těší mě, pane Fríghasi,“ přikývla Sylva. „Buďte mým hostem. Marianno, prostři snídani i pro pana Fríghase.“

Služebná se zaškaredila, rytíř Corawak udělal odmítavý pohyb. Sylva se na rytíře upřeně podívala a dívala se tak dlouho, dokud se v rozpacích neposadil na židli.

Sylva si také sedla, její místo bylo v čele dlouhého dubového stolu. Pousmála se. Rytíř Corawak! Znělo to tak drsně! Ve skutečnosti to byl vyjukaný hubený kluk s dlouhými kudrnatými vlasy. Když se ho onehdy zeptala, kolik že mu je vlastně let, odpověděl, že mu už bude brzo osmnáct. Byl sotva o půl hlavy vyšší než Sylva, ale jistě o dobrých šest liber lehčí. Kdo ví, za jaké zásluhy obdržel rytířský titul. Možná ho pasovali narychlo, protože neměli jiného, kterého by poslali se Sylvou do lesů.

To Skjold byl jinačí číman. Hřmotný pětatřicetiletý chlap s rozježenými slámovými vlasy a se širokou tváří dolíčkovanou po neštovicích. Věčně se usmíval, ale jak říkala Marianna, usmíval se drze a nestoudně. Sylva z něj občas čichala slaboučký, ale velmi ostrý samčí pach. Pach potu a ještě něčeho dalšího. Možná tak čpěla Skjoldova brigantina – vesta ze zčernalé kůže, skvrnitá hlavicemi nýtů, vypodložená železnými pásky. Skjold sice nosil pod brigantinou košili, ale odpáral z ní rukávy a vystavoval na odiv zjizvené nahé paže. K brigantině patřily ještě ocvočkované nátepníky, kalhoty z obnošeného sukna a bytelné šněrovací boty.

„Můj kamarád Fríghas vám poví o prastaré kamenné tvrzi, vznešená. Narazil na ni při svých toulkách. Ta tvrz prý není daleko odsud.“

„O pterrské tvrzi?“ chtěla se ujistit Sylva.

„Já toho o ptákohlavcích moc nevím, vznešená,“ rozhodil Skjold ruce. „Jen to, co jsem se dozvěděl od vás. Ale můj kamarád říká, že ta stavba je velmi, velmi stará. Viď, Fríghasi.“

„Jo,“ zadrmolil Fríghas. Upřeně se při tom díval do stolní desky a v širokých prackách drobil krajíc chleba. Pak střihnul očima po loveckých trofejích, rozvěšených po stěnách haly. „Velmi stará, má paní.“

Bylo na něm něco zvláštního. Jeho spodní špičáky se zdály příliš dlouhé. Jako špičáky psa. I pleť měl divnou. Bledou, zažloutlou, kropenatou ostrůvky šedé zhrudkovatělé kůže. Vlasy měl černé, prořídlé, hladce sčesané dozadu a zastrkané za veliké neforemné uši. Oblečený byl podobně jako Skjold, tedy do soukenných kalhot, košile a brigantiny. Tyhle brigantiny, jak si Sylva matně pamatovala, bývaly součástí vojenské uniformy v dobách, kdy oba sloužili pod Raymondem de Couissy. Což muselo být před dost dlouhou dobou. Raymond de Couissy byl z vévodství vypovězen před kolika lety? Před patnácti? Vlastně je to ještě víc. Šestnáct let.

„Tak se rozpovídej, Fríghasi, kamaráde,“ pobídl cizince Skjold. „Pověz naší princezně, co jsi viděl.“

„Nejsem princezna,“ podotkla Sylva unaveně. „Ten titul mi nepřísluší.“

Opakovala jim to pořád dokola, Skjoldovi, Corawakovi, Marianně i ostatním, ale oni si toho nevšímali. Pro ně byla princeznou.

„Viděl jsem kamennou tvrz,“ zachrul Fríghas. „Ne příliš daleko odsud.“

„Tvrz v lesích?“ ubezpečila se Sylva.

„Ne, má paní. Na skále.“

„Až v Zrcadlových horách?“ zeptala se Sylva zklamaně. „Skjold říkal, že tvrz je nedaleko.“

„To ještě nejsou Zrcadlové hory, má paní. Tvrz je tam, kde se pahorkatina zvedá nad Orcigard. Je vystavěna na skále nad bažinami. Na kusu skály, nahoře…“

„Na skalním útesu,“ napověděl Skjold.

„Tak. Den cesty odsud, víc ne. Kdybych teď vyrazil, doběhl bych k ní do soumraku. Já umím rychle utíkat,“ zdvihl k Sylvě velké oči. Zazdálo se jí, že se v nich rudě zablesklo.

„Den odsud je stará pterrská tvrz?“ vyjekla Sylva. „Je velká? Žije v ní někdo?“

„Ona je prázdná, má paní, slečno la Barro. Jen netopýři, veverky, jezevci… Veliká? Já nevím, co vy myslíte veliká. Ona je na skále, na útesu, tak. Přístup k ní je po mostě.“

Fríghas se natáhl pro Skjoldovu misku s polévkou, přitáhl ji kousek od té své. Od okraje jedné misky k druhému okraji položil kůrku chleba. „Tady je země, má paní, princezno, tady skála… útes. Na útesu je tvrz, dole jsou bažiny. Sto, dvě stě stop dole jsou bažiny. Tady je most,“ poklepal uzlovitým prstem na chlebovou kůrku.

„Cože?“ vyjekla Sylva. Opřela se dlaněmi o stolní desku a postavila se. „Most?“

„Most, má paní, vznešená princezno la Barro,“ přitakal Fríghas. „Most.“

Zaplavilo ji vzrušení. „A ten most,“ zeptala se opatrně, „nemá na bocích nějaké znamení?“

„Ano, paní, vznešená. Je tam vytesán kruh,“ naznačil Fríghas prackami širokou kružnici. „Na začátku a na konci mostu jsou strážní věže.“

„Tvrz s věžovým mostem!“ vykřikla Sylva. „To není možné!“

„Já to viděl, má paní,“ zachvěl se Fríghasovi hlas. „Tam, ve skalách, den cesty odsud.“

„Včera jsem tu tvrz kreslila do mapy,“ chrlila ze sebe Sylva. „Podle zprávy staré třicet let! Tvrz s věžovým mostem by se měla nacházet dvě stě mil odsud! Na severovýchodní straně Zrcadlových hor!“

„Já nelhal, má paní,“ zamňoukal Fríghas zatvrzele.

Sylva si sedla na židli, kolem stolu se rozhostilo ticho.

„Od koho je ta zpráva?“ zeptal se po chvíli Skjold. „Ta třicet let stará…“

„Nějaký gobliní obchodník z Likaria zabloudil, když na severu obchodoval s orky. Objevil tvrz s věžovým mostem, jeho zpráva se dostala až do Barge. Od té doby už tvrz hledala nejméně dvě komanda dobrodruhů. Marně.“

„To je vysvětlení,“ rozšířil Skjold úsměv. „Hledali tam, kde tvrz není. Je blízko vévodství, blízko nás. Goblin lhal – nebo se spletl.“

Znělo to logicky. Hledali tvrz a nenašli ji, protože tvrz je jinde. Blízko…

„Chci vidět tu tvrz,“ řekla Sylva. „Dovedeš mne tam, Fríghasi?“

Fríghas na ni překvapeně vykulil veliké oči. „Vy byste se chtěla vydat tam? Nad bažiny, slečno, má paní, princezno?“

„Ano. Chci se tam podívat.“

„To není cesta na jeden den, má paní, ne pro vás. Jeden den tam, druhý zpět. V lesích. Ne dobrá cesta pro vás.“

„Dovedeš mě tam. Dobře ti zaplatím.“

„Já nechci peníze, vznešená, má paní…“ zakuňkal Fríghas v rozpacích.

„Můj kamarád má zájem o dobrou službu, vznešená,“ vysvětlil Skjold.

„Cože? Aha. Dobře. Zaměstnám tě, Fríghasi. Skjolde – ty se vyznáš v počasí – jak dlouho si myslíš, že bude ještě slunečno?“

Skjold vstal od stolu, došel k otevřeným dveřím haly, které zároveň vedly ven z budovy. Podíval se na oblohu. „Tři dny. Pak možná taky, ale to už nepoznám.“

„Skvělé,“ vstala Sylva ze židle. „Vyrazíme ještě dnes. Marianno, ať nám udělají pořádný oběd. Skjolde, ty a tvůj přítel připravíte koně a vybavení. Přikrývky, stanové plachty a tak. Vyznáte se v tom, ne?“

Teď už se postavil i rytíř Corawak. „Tak dost,“ vyjekl vysokým, téměř dětským hlasem. „Slečno, vzpamatujte se! Vy se přece nemůžete vydat sama do lesů!“

„Nepojedu sama. Pojedou se mnou Skjold a Fríghas. A vy, rytíři, pokud se nebojíte, pojedete také. A nebo, jestli nechcete, můžete zůstat tady. Za tři dny se vrátím.“

„Já zodpovídám za vaši bezpečnost!“ rozječel se Corawak. „Nedovolím, abyste opustila tohle místo!“

„Nedovolíte?“ zasmála se. Neodolala, natáhla ruku a poplácala ho po bezvousé tváři. „Tak to mě zajímá! Chci vědět, jakými prostředky mi to nedovolíte. A teď mě omluvte, musím se připravit. Skjolde, Fríghasi, víte, co máte dělat. Po časném obědě vyrážíme. Zítra před polednem už můžeme být… na místě.“

Otočila se na patě a rychlým krokem vystoupala do patra.

Vtrhla do svého pokoje, nohy se jí třásly jako včera po pohledu do zrcadla. Zhluboka se nadechovala. Znovu cítila ten starý elán, chuť do práce.

Ale věděla, že se musí vypořádat s tím kloučkem.

Rytíř Brono Corawak vrazil do místnosti hned za ní, ani nezaklepal.

„Zbláznila jste se?“ vykřikl přeskakujícím hlasem. „Cožpak jste si nevšimla, co je ten Fríghas zač?“

Hned si sám odpověděl: „Je to půlork! Půlork z Hengerone!“

„Oh!“ vydechla užasle. Zdálo se, že je toho štěstí až příliš. „Půlork z Hengerone? Autentický půlork z Hengerone? Musí mi všechno vypovědět! O svém domově, o historii Hengerone, o přesném umístění… Vždyť i ve znalostech o Výspě půlorků je tolik bílých míst!“

Corawak byl zjevně zaskočený jejím nadšením. Čekal, že ji odhalením Skjoldova kumpána jakožto půlorka přivede k rozumu, ale přepočítal se. Ta bláznivá ženská se vůbec nepolekala!

Sebral veškerou rozhodnost, které byl schopen. Zabouřil: „Já jsem za vás zodpovědný, slečno! A říkám vám rovnou – žádný šílený výlet do pralesa se neuskuteční!“

Zevnitř zavřel dveře a postavil se před ně, jako by je chtěl chránit. Myslel to vážně.

Rozhlédla se po pokoji. Pod oknem, tam, kam ho včera upustila, leželo zrcadlo. Sebrala je a podala Corawakovi, rudému v dětském obličeji, nadurděném jako krocan.

„Podívejte se do zrcadla, rytíři,“ vyzvala ho.

„Co je to za hru?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Podívejte se, prosím. Udělejte pro mne tu laskavost.“

Mimoděk pohlédl do lesklé plochy. „No a co má být? Já vím, že jsem ještě příliš mladý. Ale nemyslete si, že mne pasovali na rytíře za nic! Zasloužil jsem si…“

Zmlkl, vytřeštil oči, zbledl jako stěna. Chvíli stál bez hnutí, pak se zlomil v pase a začal nasucho dávit. Dívala se, jak bojuje s nevolností, pak k němu přiskočila, podepřela ho a přistrčila stranou k umyvadlu.

„Můžete zvracet, rytíři,“ vybídla ho. „Možná vám to pomůže.“

Ještě chvíli bojoval se slabostí a pak nad ní zvítězil. Odstrčil její pomocnou ruku. Na zesláblých nohách udělal tři kroky a sedl na postel. Bledou tvář měl zbrocenou potem.

„Co jste tam viděl, rytíři?“ zeptala se ho.

Zavrtěl hlavou.

Posadila se vedle něj, rameno vedle ramene. Náhle jí už nepřipadal směšný.

„Řeknu vám, co jsem tam viděla já. Podívala jsem se do zrcadla a uviděla malou roztomilou holčičku. Sebe. Chápete? Takovou, jaká jsem byla před patnácti lety. Jak je rozkošná, říkali všichni. A jak je chytrá… Jenže ta holčička byla příliš chytrá. Domácí učitelé ji učili to, co má vévodova dcera znát. Trochu číst, trochu psát, něco málo počítat. Ale ona chtěla víc! Chtěla se učit aritmetiku, rétoriku, historii i biologii! Chtěla mít znalosti o mechanice, geografii, astronomii i astrologii. K čemu takové znalosti, rytíři? K čemu jsou takové znalosti ženě? Ale ona byla vévodovou nejmladší dceruškou, tak roztomilou a tak chytrou! Vévoda obstaral nejlepší učitele a pak, na její naléhání, ji nechal zapsat na Akademii v Barge.“

Sylva vstala, přešla k oknu. Dívala se do řiďounké mlhy, vysoušené letním sluncem. Zastřeným hlasem pokračovala: „Jsem jediná dívka, která kdy studovala na Akademii. Naučila jsem se tolik věcí! Pak, před čtyřmi lety, jsem vyslechla několik přednášek arkastského učence Rônarda. Vyprávěl o pterrech, o rase, která kdysi žila v Orcigardu. Do té doby jsme z cizích ras znali jen elfy, zwergy a orky. A teď najednou pterrové! Tajemné, magickými silami disponující bytosti s lidskými těly a ptačími hlavami. To učenec Rônard je objevil pro náš svět, to on jim dal jméno. A pterrové se stali i mou posedlostí.

Začala jsem je studovat. Dala jsem si za úkol, že vytvořím mapu jejich říše. Čtyři roky jsem strávila nad tou mapou. Byla jsem šťastná, že mě otec před půl rokem poslal sem, do lesního hrádku. Předmět mého studia je nedaleko. Orcigardské bažiny, které kdysi bývaly kvetoucí pterrskou říší, jsou odsud vzdálené sotva třídenní pochod! A co víc! Pár kroků od letohrádku jsem objevila trosky předsunuté pterrské věže a v nich, po provedení vykopávek, toto zrcadlo.“

„To nebyla žádná pterrská věž, ale zřícená udírna prvních hraničářů,“ zachraptěl Corawak.

„A co to zrcadlo?“

„Zrcadlo přece objevil Skjold! Objevil? Nejspíš ho tam sám nastrčil! Zamyslete se nad tím, kdo je to Skjold – vždyť sloužil pod Raymondem de Couissy!“

„Oh – to jsou jen vaše dojmy a úvahy, rytíři. Skjold se neštítil vzít do ruky lopatu a odhazovat z trosek navátou hlínu. Což se nedá říct o vás.“

Čekala, že se ohradí v tom smyslu že on, rytíř, je bojovník, a ne nádeník. Ale Corawak zasípal: „Je to prokleté zrcadlo!“

„Ne! To zrcadlo není prokleté, rytíři. Jen ukazuje pravdu. Nepříjemnou, nemilou, zlou pravdu. I já jsem včera pochopila pravdu. Už nejsem roztomilá a chytrá, ach, tolik chytrá holčička, tatínkův miláček. Jsem otci na obtíž – bláznivá, přemoudřelá ženská, pídící se po zbytečnostech. On mě sem neposlal, abych mohla v klidu studovat. Uklidil mne sem! Stydí se za mne! Jsem zrůda! Protože co jiného je vzdělaná žena než zrůda? Kdo by se se mnou chtěl oženit? Už napořád zůstanu na ocet! Je mi dvacet šest let, a jsem vyřízená! Zaříznutá, jak by řekl Skjold.“

„Ne, nemáte pravdu, slečno,“ pokusil se jí odporovat. „Jste velmi hezká a mnoho mužů po vás…“

„Já vím, že nemám pravdu!“ vykřikla. „Dnes jsem dostala svou životní šanci! Mohu znovuobjevit a popsat tvrz s věžovým mostem. Chápete, rytíři? Mohu otci dokázat, že to, že jsem jiná, neznamená, že jsem špatná!“ Vstal z její postele, do obličeje se mu vrátila zdravá barva.

„Možná by vám měl Skjold poradit, jaké oblečení si s sebou vzít,“ řekl. „Vyzná se v tom lépe než já.“

¤¤¤

U oběda vládla rozjařená atmosféra. Skjold, Corawak, a tu a tam dokonce i Fríghas vzrušeně mluvili, odhadovali délku cesty, hádali se o množství proviantu i přikrývek, které je třeba vzít s sebou. Přeli se, jak dlouho ještě vydrží pěkné počasí. Jako děti, které se chystají na výlet, pomyslela si Sylva kriticky. Nemohla jíst, žaludek měla stažený napětím. Byla udivena svou vlastní odvahou, s níž zorganizovala tu bláznivou výpravu. Nejraději by všechno zase odvolala, nechala odstrojit koně a zahnat je zpátky do ohrady.

Doobědvali a vyšli před zámeček, kde čekali koně, nízcí strakáči, kteří se dobře hodili pro jízdu v lesích. Sylva neměla problémy s tím, co si má obléci. Před pár měsíci zjistila, že v pohodlí studovny začíná tloustnout, a rozhodla se s tím bojovat. Vydávala se proto, doprovázená Corawakem a Skjoldem, na dlouhé projížďky koňmo. Dámské sedlo jí však nevyhovovalo, proto si pořídila kalhotovou sukni a jezdila obkročmo jako muž. Byla by si snad pořídila i mužské kalhoty, protože kalhotová sukně jí připadala mimořádně neelegantní, tolik odvahy však neměla. To, aby žena nosila kalhoty, bylo proti zvyklostem. Kalhotová sukně se tak stala rozumným kompromisem.

Oblékla si tedy kalhotovou sukni. Na nohy nazula elfské mucklutiny, boty vysoké až ke kolenům, každá byla vykrojená z jediného kusu kůže a ušitá tak, aby bylo zapotřebí co nejméně stehů. Tohle samozřejmě nebyly skutečné elfské mucklutiny, ale výrobek ševce z Barge. Vypadaly však velice elfsky, stejně jako lovecká halena zdobená třepením a knoflíčky z perleti říčních škeblí, kterou si oblékla ke kalhotové sukni.

Kolem pasu si připnula široký opasek, na němž měla navlečené kožené pouzdro, uchovávající její nejcennější majetek: svinutý pergamen s čerstvě vytvořenou mapou Orcigardu. Kromě mapy tam dala ještě pár čistých archů a psací potřeby.

Vyšla ven. Všimla si, že její společníci jsou ozbrojení: Fríghas krátkým kopím, rytíř Corawak mečem, Skjold tisovým lukem a svazkem šípů. Lesník, který je měl doprovázet, rovněž svíral kančí kopí.

Vždy je lepší být ozbrojený! Co když narazíme na rozmrzelého medvěda? Nebo na tlupu loupežníků?

Loupežníků? Pousmála se té myšlence. Tohle bylo území nikoho, cíp vévodství Barro poblíž Orcigardu a arkastských hranic. Neúrodná kamenitá půda porostlá řídkými smíšenými lesy, která nijak neoplývala zvěří. Tady by loupežníci neměli co loupit, umřeli by hladem.

Vyšvihla se do sedla. Fríghas se podíval na ni, pak na jejího koně, pak zase na ni. Jeho pohled sklouzl o trochu níž, kde jí látka kalhotová sukně obepínala boky a stehna.

„Ne moc dobrá cesta pro koně,“ potřásl hlavou. „Spadlé stromy, příkopy, houštiny.“

V prudkém slunečním světle vypadala jeho orkočlověčí pleť ještě zvláštněji. Šedé, nehybné hrudky v zažloutlé kůži.

„Pojedeme tam, kam až to půjde,“ řekl Skjold. „Pak sesedneme a koně povedeme. Támhle ta strakatá kobyla je pro tebe, Fríghasi, kamaráde.“

Půlork pokrčil rameny. „Pro mně není žádný kůň. Půjdu po svých, po nohách.“

„Jak chceš,“ zasmál se Skjold. „Ale budou tě bolet – ty tvoje nohy.“

„Nebude nám stačit,“ ohradil se Corawak.

„Ale bude, bude,“ smál se Skjold. „Fríghas je dobrý běžec.“

Opodál se loučil lesník, který je měl doprovázet, s manželkou. S ním tam stál i druhý lesník, jeho rodina, Marianna, stájník, kuchař… celkem pětadvacet lidí. Většina z nich tady žila odedávna. Obdělávali chudá políčka, lovili, udržovali opěrný bod, ztracený v pustých lesích.

„Vrátíme se pozítří,“ houkla k nim Sylva. Vedle ní nasedali Skjold, Corawak a lesník, k jehož koni byla na dlouhé oprati připoutána nákladní mula.

Fríghas se rozběhl, vyjeli za ním. Les je pohltil.

17. října 2012, Vladimír Šlechta

Diskuze k článku

MiguDiunda
MiguJourasot - 14. 12. 2017 07:58

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Likarijská trilogie 3 - Orcigard

Likarijská trilogie 3 - Orcigard
Vložit do pytle na zboží  Koupit 288 Kč 259 Kč