Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Opuštěný, Assassin’s Creed 5, Oliver Bowden

Bowden Oliver: Assassin´s Creed - Opuštěný

U dveří jsem našel svíčku, zapálil jsem ji, rukou zakryl plamen a posvítil jsem si na cestu na dvůr u stájí. A pokud mi bylo chladno v kuchyni, pak venku… no, venku byla taková zima, že se svět okolo zdál křehký, jako by se měl každým okamžikem rozbít; dost chladný na to, aby mě připravil o dech a vzbudil ve mně pochybnosti. Zastavil jsem se a přemýšlel, jestli mám jít dál.

Jeden z koní zaržál a zadupal, což mě z nějakého důvodu přimělo k rozhodnutí. Po špičkách jsem se proplížil kolem kotců ke zdi a velkou klenutou bránou do zahrady, prošel jsem mezi vysokými, holými jabloněmi a ocitl se v otevřeném prostoru. Bolestivě jsem vnímal sídlo po své pravici a u každého okna si představoval tváře Edith, Betty, matky a otce, jak mě sledují při bláznivém pobíhání po zahradě. Ne že bych bláznivě pobíhal, přesně to by ale řekli; to by řekla Edith, když by mě plísnila, a taky otec, když by na mě vzal hůl za potíže, které dělám.

Jestli jsem ale očekával z domu křik, žádný se neozval. Místo toho jsem se dostal k obvodové zdi a rychle se podél ní rozběhl k brance. Pořád jsem se třásl, moje vzrušení ale narůstalo a začal jsem přemýšlet, jestli s sebou Tom vzal nějaký půlnoční zákusek: šunku, dortíky a sušenky. Ach, a horký grog by byl taky fajn…

Rozštěkal se pes. Huňáč, otcův irský vlkodav, v kotci na dvoře u stájí. Strnul jsem a dřepl si pod holé, nízko visící větve vrby, dokud štěkot neustal stejně nečekaně, jako se ozval. Teprve později jsem zjistil, proč tak náhle utichl. V tu chvíli se mi to ale divné nezdálo, protože jsem neměl důvod myslet si, že Huňáči někdo podřízl krk. Myslíme si, že útočníků bylo pět a měli nože a meče. Pět mužů se plížilo k sídlu a já byl na zahradě a o ničem jsem neměl tušení.

Jak jsem to ale mohl vědět? Byl jsem hloupý kluk, nadšený z představy vzrušení a odvážného kousku, nemluvě o šunce a zákuscích. Pokračoval jsem podél zdi až k brance.

Byla dokořán.

Co jsem čekal? Asi že ji najdu zavřenou a Toma za ní. Že jeden z nás bude muset přelézt zeď. Že si budeme šeptat přes dveře. Branka ale byla otevřená a mě konečně napadlo, že znamení, které jsem viděl z okna ložnice, možná přece jen nebylo určené mně.

„Tome?“ zašeptal jsem.

Nic se neozvalo. Noc byla úplně tichá: žádní ptáci, žádná zvířata, nic. Začal jsem být nervózní a právě jsem se chystal otočit a vrátit se zpátky domů, do bezpečí teplé postele, když jsem něco zahlédl. Nohu. Vyplížil jsem se z branky do průchodu, který zalévalo špinavě bílé světlo měsíce, v němž všechno měkce, zašle zářilo – a to včetně těla malého chlapce na zemi.

Seděl opřený o protější zeď, oblečený skoro stejně jako já, do kalhot a noční košile, on si ji ale nezastrčil a nyní ji měl obtočenou kolem nohou rozhozených v divném, nepřirozeném úhlu na tvrdé, zbrázděné hlíně uličky.

Samozřejmě to byl Tom. Tom, jehož mrtvé oči na mě slepě zíraly zpod krempy klobouku, který si našikmo narazil na hlavu; Tom, jemuž přední část košile zbrotila krev z rány na krku, jak jsem si ve svitu měsíce všiml.

Začaly mi jektat zuby. Slyšel jsem kňourání a uvědomil jsem si, že jsem ho vydal já. V hlavě se mi svářely stovky zpanikařených myšlenek.

A pak se všechno začalo dít tak rychle, že jsem si ani nezapamatoval, v jakém sledu se věci staly, myslím ale, že všechno začalo zvukem tříštícího se skla a výkřikem, které ke mně dolehly od domu.

Uteč.

Stydím se přiznat, že hlasy, myšlenky, které se srážely v mé hlavě, všechny křičely jedno slovo.

Uteč.

A já poslechl. Rozběhl jsem se. Jen ne směrem, kterým chtěly. Řídil jsem se tím, co mě otec naučil? Poslouchal jsem své instinkty, anebo jsem je ignoroval? Netuším. Vím jen to, že i když každičký kousek mého já chtěl, abych uprchl před tím nejstrašnějším nebezpečím, já naopak vyrazil rovnou k němu.

Proběhl jsem dvorem a vtrhl do kuchyně, sotva jsem si přitom všiml, že dveře jsou otevřené. Zaslechl jsem další křik, na podlaze v kuchyni jsem uviděl krev, a když jsem vyšel na chodbu, abych se dostal ke schodům, objevil jsem další tělo. Patřilo jednomu z vojáků. Muž se držel za břicho, víčka se mu šíleně třepotala a z úst mu tekla krev, když sklouzl umírající na zem.

Překročil jsem ho, rozběhl se ke dveřím a myslel jsem na to, abych se dostal k rodičům. Vstupní síň byla tmavá, zato plná křiku, dupajících nohou a prvních obláčků kouře. Snažil jsem se zorientovat. Shora se ozval výkřik, a když jsem vzhlédl, spatřil jsem na balkóně tančící stíny a záblesk oceli v rukou jednoho z útočníků. Na podestě se mu postavil jeden z otcových sluhů, pableskující světlo mi ale zabránilo zjistit, jaký osud toho ubohého chlapce potkal. Jen jsem slyšel a nohama i cítil mokrou ránu, jak jeho tělo přepadlo přes zábradlí a přistálo na dřevěné podlaze kousek ode mě. Vrah vítězoslavně zavyl a já slyšel, jak běží dál – k ložnicím.

„Matko!“ zaječel jsem a vyrazil nahoru, vtom se ale dveře ložnice mých rodičů rozlétly a útočníkovi se do cesty postavil otec. Oblékl si kalhoty, kšandy si natáhl na holá ramena a vlasy mu volně visely. V jedné ruce držel lampu, ve druhé čepel.

„Haythame!“ zvolal, když jsem dorazil na podestu. Útočník stál mezi námi. Zastavil se, pohlédl na mě a já ho ve svitu otcovy lucerny poprvé pořádně uviděl. Na sobě měl kalhoty, vyztužený černý kožený kabátec a malou masku, jaká se nosí na maškarní bál. A měnil směr. Místo aby napadl otce, vyrazil ke mně a křenil se přitom.

„Haythame!“ zakřičel otec znovu. Vytrhl se matce a rozběhl se za útočníkem. Vzdálenost mezi nimi se zkracovala, věděl jsem ale, že se k němu nedostane včas, proto jsem se otočil, abych utekl, pod schody jsem ale spatřil druhého muže s mečem v ruce, který mi zastoupil únikovou cestu. Byl oblečený stejně jako první, jednoho rozdílu jsem si ale všiml: jeho uší. Byly špičaté a s maskou na obličeji tak vypadal jako odporný, zdeformovaný skřet. Strnul jsem, ohlédl se a zjistil jsem, že křenící se muž za mnou se otočil a postavil se otci. Jejich meče se srazily. Otec nechal lucernu u dveří ložnice, bojovali tak spolu v pološeru. Byla to krátká, brutální bitka podtržená chroptěním a řinčením oceli. Navzdory žáru a nebezpečí jsem litoval, že tu není dost světla na to, abych viděl otce skutečně bojovat.

Najednou bylo po všem, vrah se přestal křenit, upustil meč, s výkřikem přepadl přes zábradlí a zřítil se do přízemí. Útočník se špičatýma ušima byl v polovině schodiště, zdálo se ale, že změnil názor, protože se otočil a seběhl zpátky dolů do vstupní síně.

Zdola se ozval křik. Přes zábradlí jsem zahlédl třetího muže, taky v masce, který pokynul tomu se špičatýma ušima, načež spolu zmizeli z dohledu. Vzhlédl jsem a v tlumeném světle jsem spatřil výraz na otcově tváři.

„Herna,“ hlesl.

A v následující chvíli, než jsme ho mohli matka nebo já zastavit, se přehoupl přes zábradlí a seskočil do vstupní síně pod námi. Když skočil, matka zaječela: „Edwarde!“ Úzkost v jejím hlase byla ozvěnou mých vlastních myšlenek. Ne. Mojí jediné myšlenky: opouští nás.

Proč nás opouští?

Matčina noční košile neupraveně vlála, když se rozběhla k místu, kde jsem stál; ve tváři měla výraz hrůzy. Za ní se objevil další útočník, který se dostal nahoru po schodišti na opačné straně podesty, a dostal se k matce ve stejnou chvíli, kdy doběhla ke mně. Chytil ji zezadu, mávl mečem a chystal se jí podříznout krk.

Já ale dlouze nepřemýšlel. Vlastně jsem v tu chvíli nepřemýšlel vůbec, teprve až mnohem později. Vykročil jsem vpřed, natáhl se, sebral ze země meč mrtvého útočníka, zvedl ho nad hlavu a oběma rukama ho vrazil muži do obličeje, než jí mohl ublížit.

Mířil jsem přesně a meč jsem mu zabodl dírou v masce do oka. Hlasitě zařval, odtrhl se od matky a meč mu uvízl v oku. Vypadl mu z něj, až když vrazil do zábradlí. Chvíli vrávoral, pak klesl na kolena, převrátil se a zemřel dřív, než jeho hlava padla na zem.

Matka mi vběhla do náruče a zabořila mi tvář do ramene, já zatím sebral meč a vzal ji za ruku, abych ji odvedl dolů. Kolikrát mi otec před odchodem do práce říkal: „Předávám ti velení, Haythame; postarej se za mě o matku.“ Teď tomu tak opravdu bylo.

Sešli jsme do přízemí a v domě se zatím rozhostilo zvláštní ticho. Prázdná vstupní síň byla pořád tmavá, ozařovala ji ale strašidelná pableskující oranžová zář. Vzduch houstl kouřem, přes který jsem zahlédl těla: vraha, sluhu, jehož předtím zabil… a Edith, která ležela s podříznutým hrdlem v kaluži krve.

I matka si Edith všimla, zakvílela a pokusila se mě odtáhnout k hlavním dveřím, ty do herny byly ale pootevřené a zevnitř se ozývaly zvuky boje. Tři muži, jedním byl můj otec. „Otec mě potřebuje,“ řekl jsem a pokusil se matce vyprostit, když si ale uvědomila, o co se snažím, začala mě táhnout ještě silněji, až jsem se jí vytrhl tak prudce, že upadla na zem.

Na jeden zvláštní okamžik jsem se cítil rozpolcený, chtěl jsem matce pomoct zpátky na nohy a omluvit se jí, pohled na ni na zemi – upadla kvůli mně – mě šokoval. Pak jsem ale uslyšel z herny hlasitý výkřik, a to stačilo, abych vtrhl dovnitř.

První věc, které jsem si všiml, byla, že tajná schránka v knihovně je otevřená; uvnitř jsem viděl skříňku s mečem. Jinak ale vypadala místnost stejně jako vždycky, tak, jak jsme ji nechali po poslední hodině šermu, se zakrytým biliárovým stolem odsunutým stranou, abychom měli víc místa; ještě dnes mě tady učil a káral otec.

Otec, který nyní klečel na zemi a umíral.

  • překlad: Kateřina Niklová
26. září 2013, Oliver Bowden

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).