Mlhovinu v Andromedě vydala Mladá fronta poprvé (a pak ještě dvakrát) v roce 1960. Když se mi pár let nato dostala do rukou, bylo mi asi tak dvanáct a zdála se mi úžasná. Takže když na mě nedávno vypadla při úklidu z knihovny, neodolala jsem a znovu si ji přečetla.
Ve vzpomínkách přetrvával dojem naprosto dokonalé předpovědi budoucnosti a pocit optimismu, který je nutno s budoucností spojovat. Všechno bude skvělé, lidé budou milí, obětaví, krásní, nadaní, chápaví… A všichni budou šťastní. Jak dokonalé, jak povzbuzující, jak… jak malebné. Jak vyhovující psychice dítěte na prahu puberty, které nepoznalo nic jiného než poválečnou československou socialistickou realitu.
Nová četba přinesla nepříjemné prohlédnutí, že tato kdysi tak skvělá vize pod vlivem běhu událostí a životních zkušeností poněkud – vlastně téměř úplně – vyčpěla. Co zůstalo, je chudičké, mělké, tezovité a také velmi nudné. Je to s podivem, protože Jefremovovy historické romány jsou sice závislé na úrovni znalostí dějin v jeho době, ale mají dobře vystavěný příběh. Ale tady?
Mlhovina v Andromedě mnohem víc než příběh o tom, jak lidé poznávají vesmír, připomíná ilustraci ke komunistickým teoriím vývoje společnosti. Vlastně to ani není román, jen sled několika více či méně souvisejících událostí, jimiž se proplétají osudy několika hrdinů. A právě řešení těchto situací ukazuje, jak daleko lidstvo došlo ve svém vývoji k dokonalosti. Míněna je tím samozřejmě ona komunistická budoucnost, kdy práce je radost, potřeby lidí jsou uspokojovány automaticky, všude vládne blahobyt, nikdo neválčí, výrobní prostředky patří všem a vláda v dnešním smyslu toho slova neexistuje. O všem rozhodují kolektivní orgány zvané Rady. Rada vědců, rada ekonomů, rada umělců… Každý má právo se k projednávané věci vyjádřit, pokud prokáže, že k ní má co říci. Tím důvodem může být i „Miluji ho!“ v případě, kdy se projednává prohřešek vědce, který svou nedočkavostí uspěchal pokus a zavinil tím nejen závažnou materiální škodu, ale dokonce smrt několika lidí.
Takže vlastně všichni lidští hrdinové jsou kladní, pokud někdo z nich jedná ne zcela v intencích všeobecného blaha, pramení to pouze z jeho nezkušenosti, mládí či snahy dosáhnout toho všeobecného blaha rychleji, než je objektivně možné.
V jednotlivých kapitolách se dovídáme podrobnosti o tom, jak bude společnost v budoucnosti organizována, jak skvělá věc je kolektivní výchova dětí, jak kultivovaně je možno řešit rozchod partnerů, jak i umění bude dokonale esteticky ztvárňovat esenci historie, či naopak budoucnosti. Dovíme se o tom, že každý spokojeně vykonává tu práci, pro kterou byl po pečlivém vyhodnocení svých schopností, nadání a přání vybrán. A protože každý má mnoho nadání, může být současně proslulým filologem, kunsthistorikem, zpěvákem i třeba zahradníkem. Nebo astronautem, fyzikem a hudebním skladatelem.
Všichni jsou dokonale kladní, disciplinovaní, laskaví, chápající… a nudní, pokud ne přímo směšní. Ano, několikrát se mi stalo, že jsem při čtení obzvláště tezovitého odstavce plného patetických výkřiků a názorných příkladů skvělých zítřků, které na lidstvo čekají, nahlas vyprskla smíchem.
Zvláštní, přece ta kniha byla skvělá, když jsem ji tenkrát četla! Vzhledem k tomu, že ji od té doby nikdo zcela určitě nepřepsal, je jasné, že prostě něco je jinak. Musím tedy říct s Janem Nerudou: „Čas oponou trhnul a změněn svět…“ Dnes už víme, že tímto směrem vývoj nepůjde, a pokud snad přece jen, rozhodně to nebude tak jednoduché, jak si to podle přání politiků v padesátých letech spisovatelé představovali. Jako ukázka ovlivňování literatury politikou je Mlhovina v Andromedě velmi poučná, ale ke čtení to dnes už není. Tedy pokud se nechcete bavit kouzlem nechtěného – ale ani tak to zase tak velká zábava není.
Na základě své zkušenosti můžu tedy doporučit jenom jediné: Pokud v knihovně máte nějakou knihu, kterou si z dětství pamatujete jako naprosto skvělou, a máte chuť si ji přečíst po letech znovu, rozvažujte velice pečlivě, jestli se této nepředloženosti máte opravdu dopustit. Stejně jako mně i vám by se totiž mohlo stát, že svou vzpomínku na něco vynikajícího budete muset zcela vymazat a nahradit údivem: Jak se mi tohle, proboha, mohlo tenkrát líbit?

• Ivan Jefremov: Mlhovina v Andromedě
• vydala Mladá fronta, Praha 1960, 1962, 1968
• přeložila: Miroslava Sedloňová

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).