Meče noci a dne, David Gemmell
 |
Meče noci a dne tak trochu jsou, a tak trochu nejsou dalším dílem Drenajského cyklu Davida Gemmella.
Drenaj, jak jsme ji poznali, je totiž už jen snem. Hrabě z Bronzů se stal pouhým stínem z legend a jeho čarodějná zbroj něčím jako grálem. I čas říše Nadirů pominul. Teď se vládkyní světa stala Věčná.
Jenže najdou se i takoví, kteří se její vládě nechtějí podvolit, takoví, kteří touží starou slávu Drenaje znovu vzkřísit a dokázat, že ani Věčná není všemocná. Že je nutné k tomu použít stejně nečistých a záludných postupů, jaké používá ona – nu což, účel světí prostředky. Pak ovšem není možné se divit, když se situace poněkud vymkne z rukou.
Postupně se ukazuje, že tak trochu po lynchovsku (sovy nejsou, čím se zdají být) nic není tak úplně takové, jak by se na první pohled mohlo zdát. Hrdinové nejsou tak jednoznačně kladní, jak by měli být, zbabělci tak ustrašení a zkříženci tak nelidští, jak by měli, a ani Věčná není tak úplně věčná. Zkrátka je nutné naplnit pravidla žánru, než všechno dospěje ke kýženému konci.
Zdálo by se tedy, že máme před sebou jen další kousek z mnohodílného fantasy cyklu, nijak nevybočující z řady, jen jeden z mnoha obdobných.
Ano, mohlo by se to tak jevit. Kdyby ovšem nebyl autorem David Gemmell. Jistě, používá osvědčené postupy, nehledá novátorské formy ani se nesnaží vylepšovat jazyk nadužíváním vulgarismů či novotvarů. Nemá toho totiž zapotřebí. Gemmellovou silnou stránkou je příběh. Dobře vystavěný, poctivě vyprávěný příběh, který hrdiny i čtenáře dovede odtud tamhle – ať už se jedná o milníky v čase či v prostoru – a učiní tak cestou s mnoha zákruty, zastaveními, odbočkami i ohlédnutími, přesto ne cestou nepřehlednou a matoucí. V Mečích noci a dne je těch ohlédnutí možná trochu více než v jiných Gemmellových příbězích, ale to vyplývá ze skutečnosti, že minulost je tu stejně důležitá, ne-li důležitější než současnost či budoucnost. Dodržování pravidel žánru má svůj smysl, tyto příběhy přece nemají být novátorskými exkluzivitami, které změní pravidla literární tvorby. Jsou to příběhy určené tak trochu k zamyšlení, trochu k odpočinku, ale hlavně vyvolávají pocit, že přece jen není nutné propadat pesimismu. Vždyť nakonec vždycky zvítězí dobrá věc, i když hrdinové sami to pokaždé nepřežijí – což koneckonců taky nemusí vždycky znamenat jejich úplný konec. Je to zkrátka taková hra autora se čtenářem, v níž autor říká: Já vím, že ty víš, ale co když přece jenom něco bude nějak jinak? A čtenář opáčí: Já vím, že ty víš, že já vím, ale co kdyby to tentokrát přece jenom bylo tak trochu jinak? V příbězích Davida Gemmella se nějakého nečekaného řešení určitě dočká.
A že se jedná o součást cyklu? Jak jsem napsala již v úvodu, Meče noci a dne jsou i nejsou jedním z dílů. Protože se vždy jedná o uzavřené epizody bez přímé návaznosti, přesnější označení by bylo další kamínek z mozaiky nebo snad dílek skládačky, či nejlépe další útržek z dějin drenajského světa. Tak nám ho totiž autor předkládá: neúplný, nesouvislý, a přece jaksi celistvý soubor epizod ze světa, který ve své fantazii stvořil a který čtenáři přijali za svůj.
Nezbývá nám než litovat, že se tvorba Davida Gemmella uzavřela tak předčasně a že se dalších novinek z Drenaje už nedočkáme.
- David Gemmell: Meče noci a dne
- vydal: Perseus 2006
- přeložila: Dana Krejčová
- obálka: Luis Royo
- 464 stran / 285 Kč
