Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Krvavý písek (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), M. T. Majar

m-t-majar-krvavy-pisek

Když hledáte ztracenou duši, neztratíte i tu svoji?

Síla jejího vlka a indiánská magie. Spolu i proti sobě.

Tentokrát musí kousnout hodně hluboko.

Až na krev.

Vytržená z domova, který konečně našla. Z náruče muže, kterého milovala, kterému měla stát po boku. Teď cestuje rozpálenou krajinou amerického jihozápadu společně s indiánským šamanem a v hlavě má temný stín, jenž dříve nebo později vypluje na světlo. Potkává lidi, které nikdy potkat nechtěla. Lidi, pro něž jsou lykantropové jen hodně odolnou hračkou pro zvrhlé hry. Tori musí bojovat o hrdost a o život. Nejen svůj. Musí se vydat do míst, horkých jako peklo a rudých jako písek Arizony.

Srdce mi tlouklo a ustupující bolest v hlavě se vrátila s plnou silou.

„Ty mi vyhrožuješ, Eliahu?“ zeptala jsem se s plnou silou autority svého alfa vlka. Na okamžik přivřel oči, vnímala jsem, jak je jeho vlk pozorný, jak je připravený. Připravený sklonit hlavu, jak mu velela přirozenost, ale muž, kterému ta šelma patřila, ji plně ovládal. Podřízený postoj vlkovi nedovolil a zadíval se mi zpříma do očí. Tak drzý, tak vyrovnaný.

„Hajzle,“ procedila jsem a on ode mě odvrátil pohled. Pokrčil ramenem.

„Budiž. Když už máme takovou upřímnou chvilku, něco mi dlužíš.“

„Co prosím?“

„Pomohl jsem ti najít toho tvého malého přítele. To nemůžeš popřít. Pomohl jsem, a ty mi teď taky pomůžeš.“

Nadechla jsem se a pak spolkla slova, co mě pálila na jazyku. Zaskočil mě. Je pravda, že bez jeho pomoci bych Bena nenašla. Nejspíš by z něj byla jen hromádka kostí, až by ho někdo objevil. Pokud vůbec. To jsem nemohla popřít. Zrovna tak jsem nemohla prostě jen kývnout hlavou.

„Ve světle dnešních událostí je mi jasné, proč jsi to udělal. Byla jsem opravdu hloupá, když jsem si myslela, že…“

„Že co?“ Vpadl mi do řeči a otočil ke mně hlavu. „Že jsem to udělal, abych tě okouzlil? Nebo z čistého nezištného důvodu? Pomoci dámě v nouzi? Nebo protože ses mi líbila?“ Stiskla jsem čelisti. Chvíli sledoval silnici a pak se ke mně znovu otočil.

„To poslední platí. V tomhle jsem nelhal, tenkrát, před tvým domem.“

Odfrkla jsem si. „Sám jsi před chvílí řekl, že děláš jen to, co je pro tebe dobré.“

„Však ano, tohle je dobré. Bylo by to ještě lepší, kdybys to přijala. A jak jsem řekl – líbíš se mi. Věci do sebe krásně zapadají.“

„Na tohle tvoje puzzle zvysoka kašlu. Slyšíš? Dlužím ti za Bena? Dobře. Tak mi kurva řekni, co chceš, já to udělám a vypadnu odtud. Budeme vyrovnaní.“ Zvedl ruku do vzduchu.

„Pomalu se dostáváme, kam je potřeba. Teď ještě vyřešit, aby nás nechal na pokoji tvůj… přítel.“ Vzdychla jsem si.

„Netuším, jak bys chtěl, abych tohle zvládla. Vždyť jsi mu doslova počůral patník před jeho vlastním domem. Je to Chétir, proboha! A je to v tuhle chvíli nejspíš i hodně nasraný chlap.“

A pokud mě má opravdu rád, pohne zemí, aby mě našel, pomyslela jsem si, ale nahlas to neřekla.

„Přiznám se, že kdyby mi někdo jen tak sebral ženu, vyletěl bych z kůže. Z té vlčí i z té lidské,“ pronesl a já otočila dlaně nahoru. Vidíš? říkalo to gesto.

„No a právě proto mu zavoláš a ujistíš ho, že je všechno v pořádku.“ Rozevřela jsem doširoka oči.

„Nezbláznil ses?“ Musí to být drogy, to přece jinak není možné. Eliah náhle přibrzdil a zastavil. Zatímco kola skřípala po asfaltu, zezadu se k nám blížil hluk strojů. Na chvíli jsme se oba podívali za sebe, zatímco kolem nás pomalu projela skupina chlapů v kožených vestách. Velké silné mašiny, tmavé brýle a v hlavách pod přilbami nejspíš tmavé myšlenky. Bylo jich asi pět nebo šest a jeden každý si pečlivě prohlédl vnitřek našeho auta i nás oba. Na krátkou chvíli jsem si myslela, že to jsou Tiché stíny, ale Eliah byl příliš napjatý a ve střehu. Pak nás minuli a já na jejich zádech viděla nápis, znázorňující příslušnost k jinému klubu. Jména hloupých na všech sloupích, napadlo mě.

Když se řev motorek strojů ztratil v dálce, Eliah se na sedadle otočil a naklonil se ke mně. Jeho dech mě ovanul a v tuhle chvíli mi to velmi vadilo. Jeho blízkost, jeho vůně, která byla stále stejně příjemná, bez ohledu na to, jak se mi v mysli změnil pohled na něj.

„Uděláš to, nebo Srdce Havany přestane bít,“ zavrčel a já ohrnula rty. Z hlubin hrudi se mi dralo vrčení a má vlčice stála na napjatých nohách, připravená vyrazit. Dal mi přímý povel a to bylo prostě nepřípustné. Prudce jsem trhla spoutanýma rukama a s uspokojením sledovala, jak narazil klouby zápěstí o volant. Být to opravdu kožené vodítko, dávno by prasklo. Takže další vychytané protivlčí udělátko. Vyztužené tím kovovým svinstvem, se kterým nehnu. Kam na tyhle věci chodí? Má přímý vstup do Mikaelova skladu? Protože přesně tam bych tyhle věci hledala.

„Tori, posloucháš mě? Pokud nedokážeš vymyslet, čím svého přítele udržet na místě, jeho klub, jeho pýcha a radost, jeho… majetek… shoří.“ Na dvě vteřiny jsem vytřeštila oči a pak po něm vyrazila zuby. Uhnul, opřel se zády o dveře a sledoval mě.

„Není to osobní, věř tomu, nebo ne. Já tě potřebuju. Potřebuju, abys mi pomohla, a potřebuju, abys mě následovala dobrovolně. Nemůžu tě s sebou vláčet Arizonou na vodítku. Tak jsem se pojistil.“

Pozoroval mě, zatímco mi oči zářily jako reflektory. Tohle že není osobní?

„Sama si odpověz na otázku, jestli tě miluje dost na to, aby kvůli tobě ztratil podnik, který si vydupal ze země a který je pro něj tak důležitý. A aby ohrozil smečku.“ Poškrábal se na nose. „Zjistil jsem si pár informací, nebylo to tak těžké. Ať žijí motorkářská bratrstva,“ usmál se.

Tentokrát mi po zádech neběžel studený prst, ale přímo ledová pěst. Tloukla do jednoho obratle za druhým. Před očima jsem měla Rubenův pyšný, láskyplný výraz, když mi poprvé ukazoval svůj klub. Dokázal by o něj přijít kvůli mně? A pokud ano, jak dlouho by mu trvalo, než by mě kvůli tomu nenáviděl? Polkla jsem, předklonila se a promnula si oči klouby prstů. Zavrtěla jsem hlavou.

„Uteču ti. Jak jen k tomu budu mít příležitost.“ Zakýval prstem ze strany na stranu.

„Jak si můžeš být do prdele tak jistej?“ štěkla jsem.

„Nic jiného mi nezbývá. Celá tahle věc nemá plán B. Je jen jedna možnost. Odvezu tě, kam musím, a ty mi pomůžeš.“

„No a jsme zpátky u indiánských genů. Některý z nich prostě musí být retardovaný, což maskujete líbivým kukučem.“

„Moc mluvíš!“

„No, tohle mám holt v genetické výbavě zase já,“ zavrčela jsem. „Nehledě na to, že na bobříka mlčení jsem už dost stará,“ dodala jsem česky.

Prohlížel si mě se zvednutým obočím, pusu ostrou a rovnou jako zářez na pelesti.

„Bobřík,“ vyslovila jsem zřetelně. Cha, tohle neumíš, ty kakaová sfingo.

„Řeřicha,“ pokračovala jsem, zatímco mi koukal na ústa, obočí zdvižené.

„Řepa. Řemen. DO ŘITI!“

Zařvala jsem mu do ucha a zároveň vší silou kopla oběma nohama do dveří. Testovat utlumenou vlčí sílu na dveřích staré orezlé dodávky jsem neměla kde, bylo to prostě buď, anebo. Buď! Dveře se rozletěly, spodní pant se vytrhl z prokvetlého plechu a já se vrhla do prostoru. Byla jsem naštěstí mnohem rychlejší, než bych čekala, a hlavně – než čekal on. Konec toho řemenu mu musel spálit dlaň, uvážím-li, jak pevně ho držel, a já se přesto vytrhla. Dopadla jsem na krajnici, na natažené ruce, a překulila se. To debilní vodítko proletělo otvorem za mnou, vlálo mi za tělem jako stuha, když jsem se kutálela v písku u silnice. Několikrát jsem se otočila, ústa a oči plné prachu, ale jak jen to šlo, klopýtavě jsem se postavila a rozběhla pryč. Slyšela jsem bouchnutí dveří. Přitiskla jsem si spojené ruce k hrudi a běžela, jak nejrychleji jsem mohla. A doufala, že se mi do kotníků nezamotá to zatracené vodítko. Volala jsem vlka. Nekompromisně jsem třásla svou vlčicí, která se před malou chvílí probrala z obluzení indiánskými kouzly a bylinami a kdovíčím ještě. Volala jsem ji, doslova jsem na ni řvala. Čím blíž jsem slyšela jeho dusot za sebou, tím usilovněji jsem zvedala svou šelmu. A ona nakonec poslechla. Ze všech pórů mi vytryskla vlčí energie, byla jsem jako rachejtle při ohňostroji. Celé tělo mi začalo metamorfovat nevídaným tempem. Jak běží náš vlčí život, tenhle proces se přirozeně zrychluje u každého, je více samozřejmý, méně bolestný. Opravdu staří, nebo spíš letití vlci dokážou udělat první krok jako člověk a u druhého už dopadne na zem vlčí tlapa. Já se k tomuhle blížila mílovými kroky. Každý centimetr kůže mi zalila tekutina, voda a krev, oblečení se trhalo a páralo a moje tělo procházelo v běhu proměnou. Eliahův řev za mými zády přešel v napůl vlčí vytí a já věděla, že moje transformace odpálila i tu jeho. Poslední lidský krok, a dopadla jsem na dlaně, nyní už na přední nohy, stále tisknuté k sobě kovovými pouty. S poslední lidskou myšlenkou – co si pak, proboha, vezmu na sebe? – jsem vytrhla pravou ruku, teď už vlastně nohu, z kovového pouta, jen mžik předtím, než přeměna doběhla. Do druhé, sílící, mohutnící a s rašící srstí, se zakousl zbylý kovový kruh. Bolelo to, ale ne tak, abych se nehnala dál. Mé lidské vědomí se zakalilo, vlčí smysly vystoupaly na vrchol. Běžela jsem, co mi síly stačily, i když jich pořád nebylo tolik, kolik bych potřebovala. S každým dopadem na písčitou zemi mě kovová pouta uhodila do kloubu, překážela a brzdila mě, ale běžela jsem dál. Zezadu do mě narazila vlčí energie jako přívalová vlna. V běhu jsem pootočila hlavu a viděla velkého stříbřitého vlka se smaragdově zářícíma očima, jak se ke mně blíží. Uteč. UTEČ! BĚŽ! Má zjednodušená vlčí mysl mě hnala dál s vědomím, že samec za mnou představuje nebezpečí, hrozbu, a já mu musím utéct.

Pryč, pryč! Běžím… bolí.

Ta věc na tlapě, bolí.

Cizí pachy, cizí země a vlastní krev bouří.

Slyším ho, slyším.

Je blízko a já běžím.

Letím.

Závan vzduchu a jeho tíha na mých zádech, jeho zuby trhají mou kůži.

Padám a kutálím se, cítím krev a jeho intenzivní pach.

Bojuju, drásám mu drápy břicho a ta odporná kovová věc chrastí a páchne.

Můj vztek roste, toužím po svobodě, chci utéct, pryč, pryč!

Nepustí mě, vím to.

Vím to a řvu, rvu zuby jeho maso všude, kam dosáhnu.

Cítím na jazyku jeho i svou krev, horkou a zpěněnou.

Je velký a silný a já musím poslechnout.

A musím utéct.

Srdce mi tluče, tluče!

Nevnímám bolest, jen touhu, touhu a potřebu.

Pryč, pryč!

Jsem slabá, tak slabá… a on silný.

Vím to.

Vím, a stejně se nepřestávám rvát.

Jeho řev mě nutí podřídit se, podvolit.

Poslechnout! Ne! NE!

I když mé tělo slábne a krvácí, někde hluboko v něm je malé ohnisko pýchy, hrdosti a vzdoru. Cítím to.

A vím, že to cítí i on.

Beru z něj zbytky sil, z toho zářícího bodu, stále slabě pulzujícího.

Nejsem kus masa, nepodvolím se, to on musí, on…

Tisknu mu zuby maso na stehně, dokud se tesáky nespojí, zakusuje se mi do nechráněného boku. Musím se zvednout, ne na zádech, ne. NE!

Mé nitro pulzuje a světelný míč energie se rozpíná, zvedá se ve mně a on to ví.

Ví to a jeho zuřivost roste.

Tolik krve, mé krve.

A náhle cítím vlky, desítky vlků, vidím je v sobě, ve své hlavě.

Dívají se, jsou se mnou.

Jsou mí a já jejich. Jsem jeho

Jsem… já jsem…

  • M. T. Majar: Krvavý písek
  • Fantom Print, 2013
  • obálka: Angelina Waters
23. listopadu 2013, M. T. Majar

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Znamení vlka 2 - Krvavý písek

Znamení vlka 2 - Krvavý písek
Vložit do pytle na zboží  Koupit 259 Kč 181 Kč